Próza
Evald Flisar: Veliké zvíře samoty /ukázka/
Nikdo nechápe, jak je možné, že se můj táta krátce po svých padesátinách zbláznil, protože do té doby to vypadalo, že na světě není rozumnějšího člověka. Aspoň v očích těch, kteří ho dobře znali. A znalo ho docela hodně lidí. Jako venkovský lékař měl na starosti dvacet vesnic a přicházeli k němu všichni – od mladých maminek až po starce s rakovinou prostaty.
Je sice pravda, že lékař ze sousedního okresu byl příjemnější, ale táta se mohl chlubit většími úspěchy při léčení. Proto si asi myslel, že může být ve vztahu k pacientům trošku hrubý.
Nejmilejší byl překvapivě na hypochondry, pro které měl zvláštní slabost.
Podle mámina názoru byl nejmilejší na mladé maminky. Ale tato libůstka způsobila problém jenom jednou: atraktivní Cikánka z osady v blízkém lese přišla na prohlídku neumytá, což tátu tak rozčílilo, že ji zavřel nahou do koupelny a nepustil ji ven, dokud se dvakrát neosprchovala. I když odmítal tvrzení, že ji potom půl hodiny drhnul ručníkem, hrozili mu Cikáni soudem, dokud jim nepředal menší obnos, podle mámina názoru o něco víc než polovinu svého platu.
Táta byl klidný člověk, ale jednou za čas ho popadl záchvat vzteku, což nejvíce překvapilo jeho samotného. Nejčastěji ho z rovnováhy vyváděla máma, zejména když si troufala kritizovat jeho tajemné experimenty odehrávající se ve sklepě zdravotního střediska. Kdyby bylo po jejím, nesměl by se zabývat během ordinačních hodin ničím jiným než prací a zbytek času by musel věnovat rodině.
„Rodině?!“ zněla jeho obvyklá reakce. „Jeden harant a jedna ženská mdlého rozumu ještě nejsou rodina!“
Máma překousla jeho hrubost jenom tak, že ji obrátila ve vtip. „Každý má, co si zaslouží,“ pokrčila rameny, protože se nechtěla hádat.
Chuť hádat se s tátou definitivně ztratila brzy poté, co jsem oslavil dvanácté narozeniny. Od té doby rodiče záměrně mířili slovy tak, aby nezasáhla toho druhého, a táta se rozčílil jedině tehdy, když ho máma naštvala omylem. Ale nikdy, ani v největším rozčilení ji neuhodil, i když se mi občas zdálo, že ona ho k tomu chce dohnat.
Když se pokouším vybavit si tátu, mám před očima vysokého, mírně sklíčeného pána středních let, s rozvážnými pomalými pohyby, v pase trochu širšího, než by si sám přál, ale zdaleka ne tlustého, s nazrzlými vlasy učesanými na pěšinku, což mu dodávalo mladistvější vzhled, a s mírně ustaraným obličejem, na němž se však zničehonic objevoval vřelý, trochu tajemný úsměv dostatečně okouzlující, aby se pro tátu ujal přívlastek „sympatický“ pan doktor.
Mámu asi nejvíce rozčilovala jeho popularita, protože si strašně přála, aby byl jeho úsměv vyhrazen pouze pro ni a pro mne, i když já jsem si ho vysloužil častěji než ona; možná proto, že jsem tátovi nikdy neodmlouval. Mámě, která byla společenská a upovídaná, vadila také jeho věčná zadumanost, protože se jí nejčastěji zdál duchem nepřítomný právě tehdy, když byl doma – skoro vždycky zahloubaný do nějakých knih, zamyšlený nad bůhvíjakými problémy – nebo když se zavřenýma očima poslouchal vážnou hudbu.
Máma pracovala původně jako recepční ve zdravotním středisku, ale krátce po svatbě změnila na tátovo přání místo a stala se účetní v cihelně v sousední vsi. Táta jí tvrdil, že by zdravotní středisko připomínalo „soukromou praxi“. Ale jeho tvrzení nebylo opodstatněné, protože tam byla zaměstnána ještě zdravotní sestra Marie a ošetřovatelka a pod stejnou střechou pracoval se svou pomocnicí také zubní lékař. Pravděpodobnější bylo, že tátovi začal vadit mámin stále neodbytnější zájem o jeho experimenty ve sklepě střediska, kde trávil většinu volného času. Chtěl ji držet co nejdál od toho, čím se zabýval, ne proto, jak rád zdůrazňoval, že by chtěl něco skrývat, ale kvůli tomu, že by to rád dělal v klidu.
„Rozhodně si nesmíš myslet,“ utahoval si z ní občas, „že je oddací list také diplomem z filozofie. O čem se mají bavit člověk vědy a posluhovačka? Přání jsou pěkná věc, ale na tomto světě se díkybohu realizujeme skrze své schopnosti.“
Můžeš být šťastná, dodával obvykle, že se smíš starat o potřeby člověka, kterého osud obdařil posláním, i když ani jemu samému není jasné, proč se vlastně ocitl na tomto světě. Ale jistě ne proto, aby jako většina lidí seděl a se založenýma rukama čekal na smrt.
Máma se odvážně snažila nedávat najevo, jak moc se cítí osamělá. Když ji někdy popadl záchvat vzteku, táta ji dokázal rychle uklidnit, takže se jí nakonec zdálo bezpečnější, před ním mlčet nebo se omezit na jednoslabičné odpovědi a své zklamání svěřovat mně. Byly však dny, kdy nedokázala přestat. S cigaretou mezi prsty, neučesaná, s propadlými tvářemi a krabičkou sedativ v kapse chodila po domě a opakovala, že ji „ten člověk přivede do hrobu“ a že nemá nikoho, kdo „by ji chápal“, že jednoho dne beze slova odejde a „utopí se v řece“. A že já ji asi také nemám rád, protože jinak bych „byl na její straně“ nebo s ní občas prohodil aspoň slovíčko.
Bylo jasné, že ani já jsem jí nepřinášel moc radosti. Žil jsem ve svém vlastním světě, dosti vzdálen jejím představám o idylickém rodinném životě vesnického lékaře. Když jsem zrovna nebyl zabraný do některé z knih, jež jsem si půjčoval v tátově knihovně, bloudil jsem po okolních lesích nebo trčel ve svém pokoji a snil o všem a zároveň o ničem. Jindy jsem za sebou zamkl dveře a vymluvil se, že se učím, ale ve skutečnosti jsem hleděl z okna a přemýšlel o tom, jak táta v ordinaci prohlíží pacienty, skalpelem odstraňuje nežity a podepisuje úmrtní listy, a především o tom, co se děje ve sklepě zdravotního střediska, kam neměl přístup nikdo kromě něho.
Tátu jsem měl rád. Bez něho by byl život na vesnici nezáživný, úplně bez záhad. Táta byl epicentrem, okolo něhož se točily moje myšlenky. Vzrušovaly mě už vůně, které přinášel z ordinace.
Vůně neznámých léků, dezinfekcí, podivných kyselin, nepříjemně páchnoucích mastí, a – na moment se mi zdálo – dokonce krve a tělních tekutin, aroma nemocí, o nichž dokázal před návštěvami vyprávět tak barvitě, že se u všech přítomných projevily příslušné symptomy. Smál se uprostřed bolesti a umírání, ale sám nebyl nikdy nemocný.
Jako by ho chránilo tajemné kouzlo nějaké dobré víly.
Jednou mě vzal na procházku do lesa nad domem a věnoval mi půl hodiny svého drahocenného času. Bylo jaro a paseky byly plné květů. Seděli jsme na kmeni poraženého buku a sledovali silnici v údolíčku, zdravotní středisko, které se celé omšelé a šedivé naparovalo na kraji vesnice, školu trčící jako špatné svědomí mezi domy na protějším úbočí a náš dům, jenž se ukrýval v nádherně kvetoucím sadu.
„Podívej se,“ rozmáchl se táta zeširoka. „Život je krásný, ale právě krása přináší největší zármutek.“
Potom mi v krátkosti, za použití odborných výrazů, přesto však dosti barvitě, vylíčil mechanismus lidského rozmnožování a všechno, co k tomu patří. Obzvlášť důkladně se věnoval pohlavnímu styku.
„Dřív nebo později,“ uzavřel to, „tě začne ďábel lákat do pekla. Jdi tam, ale musíš si dát pozor, abys nezabloudil příliš hluboko.“
Nic jsem na to neřekl. Bylo mi tehdy třináct let. A vůbec jsem se nedozvěděl nic nového, protože jsem si už všechno potřebné o těch věcech, včetně kreseb a fotografií, dávno našel v jeho knihách.
Příspěvků: 0
