Próza
David Zábranský: Šternův pokus milovat /ukázka/
Nejnovější kniha autora Slabosti pro každou jinou pláž, Davida Zábranského, nás zavádí na karlovarský filmový festival. Seznamujeme se v ní s třicetiletým Bertrandem Šternem, hlavním hrdinou příběhu, jenž nám vypráví o tom, jak se pokouší milovat…
…
Chci pomáhat.
Nikdo se nedivil, naopak.
„Slepci. Potřebují vodiče. Mezi všechny ty lidi tady nemůžeme poslat psy,“ prohlásil do židle zapřený předseda. „Takže potřebujeme každého člověka. Každá ruka. Každá noha je dobrá.“
„Ale hlavně,“ skočila Lucie s dětským nadšením do proudu předsedovy řeči, otáčejíce se od stroje, opouštějíce stroj, který padl k zemi, „na kolonádě nám stojí kavárna Potmě, úžasný nápad, úžasný projekt, všude se chytil, všude stojí fronty.“
A já se musel ptát dál, ne snad proto, že by mě zajímala pojízdná kavárna, v níž není vidět nic, a za peníze je možné se v ní občerstvit, ale proto, že jsem si představil Lucii skákající do proudu předsedovy řeči, mladou, nadšenou, hrdou na bolest slepých. Ubohé dítě. Hloupé dítě, které se vrhá do proudu něčeho, o čem nic neví, takové dítě se může snadno utopit, a já jsem, pokud jde o záchranu topících se mladých žen, zcela průměrný, romanticky oddaný, ještě blíž dítěti než ta, která se topí.
Ale prostata.
S předsedovým proudem a Luciinou hloupostí tomu bude jinak, naopak, dalo by se říct, řekl jsem si, když jsem zavřel kufr se svým schematickým viděním.
Proud, do něhož skočila, je slabý, a bude slábnout dál. Předsedu jistě už teď začíná… trápit prostata.
Čurání.
Lucie si jde od stroje radostně odskočit.
Snažím se sám sobě namluvit, že její radostně odskakující kalhotky promění toaletu v čistě bílý operační sál, ale její tuk mi v tom zabránil. Nevěřím tomu, že se s tloušťkou může pojit čistota. Nikdy jsem nespal s nikým, kdo by vážil víc než pětapadesát kil.
Protože uvažuji, domýšlím.
Letos plná prsa, plné boky.
Za rok hloupý tuk.
Na druhé straně se mi libí, co má na sobě. Líbí se mi její oblečení, její kontakt se světem, který chci sám držet v náručí, jehož chci být součástí, k němuž se hlásím svou obuví.
Rozhodl jsem se, že budu mít styl.
Koupil jsem si značkové tenisky.
Vnímal jsem je, byl s nimi v každé vteřině.
A teď, voilà, také Lucie je oblečená podle poslední módy, jsme dva. Oba radostně skočíme do každého proudu, v nákupních střediscích. Vneseme radost do toho trpkého prostředí nevládních neziskových organizací. Znovu se mi před očima otevřel běloskvoucí Apple Mac, hravě, neodpovědně, radostně.
A pak kanceláří zazněl hrom, který všechno pokazil.
…
Příspěvků: 0
