Ascanio Celestini: Černá ovce /ukázka/

Začátek

Umřel jsem letos.

Všichni chtěli umřít letos.

Kdo žil až do dnešního dne, viděl všechno, co se dalo vidět.

Viděl psy ve vesmíru, lidi na Měsíci a kolečkového robota na marsu. Viděl, jak vybuchuje New York, Londýn a Madrid, už nejenom Kábul a Bagdád. Viděl Kinder vajíčko, které promění všechny dny v roce v nekonečné velikonoce. Viděl mléko v prášku, víno v tetrapaku a jahody s octem.

Všichni chtěli umřít letos, protože od příštího roku už nic nového neuvidíme. Svět se bude opakovat jako repríza už jednou odvysílaného pořadu. Budoucnost bude jen shrnutím předchozích dílů. Od zítřka bude i genocida jen nudným představením.

První část

Vzpomínám na svůj uplynulý život.

Jedna.

Narodil jsem se v šedesátých letech.

V těch báječných šedesátých letech.

Všichni se chtěli narodit v šedesátých letech, ale někdo se bohužel narodil dřív. A stydí se, že se narodil v padesátých letech, kdy žila spousta ubožáků, co si v obchodech nemohli nic koupit, a ještě teď můžeme vidět v černobílých filmech, které vysílají soukromé televizní stanice, že jsou oblečeni jako chudáci. Tenkrát i bohatí nosili obleky, jaké si dnes kupují jen albánští emigranti, co přijíždějí do Itálie na nafukovacích člunech. V té době se všichni báli války, která sotva skončila. Tehdy se v celém domě našel jen jediný člověk, který měl doma televizi, všichni k němu chodili a pokaždé mu zamořili jeho krásný obývák závistí.

Všichni se chtěli narodit v šedesátých letech, ale někdo to nestihl, narodil se později a ještě teď se užírá tím, že nedorazil včas. Narodil se v olověných sedmdesátých letech, kdy lidé umírali na ulici jako ve válce.

Jedině v šedesátých letech byla válka něco vzdáleného, na co nikdo nemyslel.

Všichni se chtěli narodit v šedesátých letech, ale v životě se dá změnit všechno kromě data narození.

V padesátých letech lidé nedělali nic zajímavého.

Jediné, co bylo na padesátých letech dobré, byla jistota, že brzy nastanou léta šedesátá.

Pak přišel rok 1959 a všichni ještě na několik dní zatnuli zuby, protože do konce těch fádních let už chybělo jen málo. V létě roku 1959 nikdo ani nejel k moři. Lidé se styděli za svoje staré a směšné plavky. Ti, co tam jeli, se koupali ve vodě, která nijak nechutnala. Neměla chuť soli, chuť moře, kterou získala až v šedesátých letech. Byla to mdlá voda, fádní jako celá padesátá léta.

O Vánocích roku 1959 byli všichni tak omámeni zvědavostí, jaká asi budou ta báječná léta, co už jsou na spadnutí, že úplně zapomněli slavit. Nekoupili si panettone Motta ani pandoro Bauli, sekt Berlucchi ani turecký med Pernigotti. Všichni šli brzo spát, a dokonce si ani nepostavili betlém. Někteří aspoň vyrobili z mechu chýši a ze všech figurek tam strčili jen tři krále, protože jen oni společně putovali do nového roku. Tři králové v Betlémě z roku 1959 byli už tři králové šedesátých let. Ale jezulátko tam nikdo nepoložil. V tom roce se ježíšek nechtěl narodit, kdežto o Vánocích roku 1960 byl tak šťastný, že se narodil hned třikrát.

Pak přišel Silvestr a lidé na celém světě očekávali příchod těch báječných šedesátých let. Jakmile odbila půlnoc, se zázraky se roztrhl pytel. Jednomu holohlavému narostlo háro jako Holíkovi. Stařenkám s drdolem na hlavě a opánky na nohou najednou vyrazily blonďaté lokny, jaké měla Marilyn Monroe, a pod mozolnatýma nohama jim začaly růst jehlové podpatky jak popínavé rostliny. Dokonce i prdelatým holkám, co se třely zadkem o zeď, aby nebylo vidět, že ho mají neforemný jako dělnice z rýžových polí z let padesátých, i těm narostl perfektní zadek zabalený do minisukně let šedesátých. A na nohou už neměly chlupy. Nic, ani stopa po jediném chloupku oholeném žiletkou. Byly to hladké, perfektní nohy.

31. prosince roku 1959 všichni očekávali příchod těch báječných šedesátých let.

Všichni kromě mojí babičky.