Próza
Amélie Nothombová: Ani Adam, ani Eva /ukázka/
Cítila jsem, že Rinri očekává, že ho pozvu k sobě. Byla by to ta nejmenší zdvořilost – já jsem navštívila dům jeho rodiny tolikrát. Přesto jsem se tomu zatvrzele bránila. Přivést si někoho domů pro mě vždycky představovalo hrozné utrpení. Už ze samé povahy té věci, z pohnutek, jejichž vysvětlování je nad mé síly, není můj domov místem vhodným ke zvaní návštěv.
Od chvíle, kdy jsem se stala nezávislou, připomínal byt, který jsem obývala, odkladiště obývané politickými běženci, připravenými prchnout při prvním vpádu policie.
Na začátku března mi zavolala Christine. Odjížděla na měsíc do Belgie navštívit matku a požádala mě, jestli bych jí neprokázala službu a nenastěhovala se na dobu její nepřítomnosti do jejího bytu kvůli zalívání pokojových rostlin. Souhlasila jsem a přesunula se k ní. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím – má známá bydlela ve špičkovém tokijském avantgardním příbytku, v úchvatném bytě v domě budoucnosti, s výhledem na jiné futuristické výškové budovy. S ústy dokořán jsem Christine vyslechla, když mi vysvětlovala fungování té nádhery, kde všechno řídila informatika. Okrasná zeleň vypadala jako pozůstatek prehistorie, jejímž jediným účelem je posloužit mi jako záminka, abych mohla bydlet v tomto přepychovém hotelu po celý měsíc.
Těšila jsem se, až bude Christine pryč, a na tu meziplanetární základnu jsem se nastěhovala hned po jejím odjezdu. Nemohlo dojít k mýlce – u mě doma to nebylo. V každé místnosti se nacházel dálkový ovladač k naprogramování hudby, ale i teploty nebo funkcí ve vedlejších místnostech. Z postele, v níž jsem ležela, jsem mohla péct jídlo v mikrovlnce, spustit pračku a zatáhnout rolety v obývacím pokoji.
Dům se navíc nacházel, co by kamenem dohodil od kasáren ve čtvrti Ičigaja, kde v roce 1970 spáchal rituální sebevraždu spisovatel Jukio Mišima. Měla jsem pocit, jako bych bydlela v místě fenomenální důležitosti, a neustále jsem dlouhými kroky rázovala po bytě a poslouchala Bacha, sledujíc tajemnou přiměřenost cembala ve spojení s jedinečným městským panoramatem, připomínajícím výplod bujné fantazie, a příliš modrým nebem. Grilovač v kuchyni inteligentně vyhazoval toasty, jakmile cítil, že jsou propečené tak akorát. V tu chvíli se rozezněl zvonek, který mě okouzloval. Pomocí znamení vydávaných domácím spotřebičem jsem si programovala koncerty.
Telefonní číslo tohoto místa jsem dala jedinému člověku, a ten mi bez otálení zavolal. „Jaký je byt?“ zeptal se Rinri.
„Vám by možná připadal normální. Z mého pohledu je neuvěřitelný. Až sem přijdete na hodinu, uvidíte sám.“
„V pondělí? Dnes je pátek. Pondělí je daleko. Nemohl bych přijít dnes večer?“
„Na večeři? Já ale nejsem schopná uvařit.“
„O všechno se postarám.“
Nenašla jsem žádnou záminku k odmítnutí, tolik mě to potěšilo. Bylo to poprvé, co můj žák projevil podnikavost. Nemohlo být nejmenších pochyb, že v tom sehrál svou roli Christinin byt. Neutrální území zásadně ovlivňuje způsob, jakým jsou rozdány karty.
V devatenáct hodin jsem na obrazovce videotelefonu uviděla jeho tvář a otevřela jsem mu. Přišel se zbrusu novým kufrem.
„Vy někam odjíždíte?“
„Ne, přišel jsem k vám uvařit.“
Ukázala jsem mu byt, ale ohromil ho méně než mě.
„Je to tady fajn. Máte ráda švýcarské fondue?“
„Ano. Proč?“
„Tak to je dobře. Přinesl jsem všechno, co je potřeba.“
Postupně jsem měla pronikat do tajů kultu, jejž Japonci zasvěcují vybavení nezbytnému k nejrůznějším činnostem – když se chystají vyrazit na hory, k moři, na golf, nebo dnes večer vařit švýcarský pokrm. U Rinriho měli jednu místnost, kde bylo všechno pěkně srovnané v kufrech přichystaných pro nejrůznější operace tohoto druhu.
Mladík otevřel kufr speciálně určený k přípravě fondue a mým užaslým zrakům se naskytl pohled na předměty, jejichž uspořádání podléhalo neměnnému řádu – vařič na mezigalaktický pohon, antiadhezivní nádoba na fondue, sáček se sýrem připomínajícím pěnový polystyren, lahev bílého vína odolného proti mrazu a chlebové krutony nepodléhající plísni. Všechny ty věci rozložil na stolek z plexiskla.
„Mám se do toho pustit?“
„Ano, už se nemůžu dočkat.“
Vzal polystyren a vložil ho do nádoby na fondue, zalil ho nemrznoucí směsí, zapálil palivo pod vařičem, a ten se kupodivu nevznesl k nebi, a zatímco mezi zmíněnými látkami docházelo k různým chemickým reakcím, vytáhl z kufru talíře s rádoby tyrolským vzorem, dlouhé vidličky a číše se stopkami „na zbytek vína“.
Zaběhla jsem do ledničky pro kolu s ujištěním, že se ke švýcarskému fondue výborně hodí, a nalila jsem si ji do své číše se stopkou.
„Hotovo,“ oznámil můj host.
Odvážně jsme usedli proti sobě a já jsem se chopila kousku chleba odolného proti plísni, napíchla ho na vidličku a ponořila do směsi. Poté jsem ho vytáhla a užasla nad fantastickým množstvím nitek, které se hned vytvořily.
„Ano, při tomhle postupu se krásně dělají nitky,“ prohlásil Rinri hrdě.
Sýrové nitky jsou, jak je všeobecně známo, skutečně metou švýcarského fondue. Vložila jsem sousto do úst a začala žvýkat – nemělo to vůbec žádnou chuť. Pochopila jsem, že Japonci zbožňují fondue pro aspekt hravosti, který toto jídlo skýtá, a to do té míry, jež diskvalifikovala jediný nepříjemný detail tradičního pokrmu – chuť.
„Je to vynikající,“ libovala jsem si a nedávala najevo své veselí.
Rinrimu bylo horko, poprvé jsem ho viděla bez bundy z černé kůže. Zašla jsem pro lahvičku s tabaskem, s odvoláním na to, že v Belgii se fondue podává s pikantním pálivým kořením. Ponořila jsem kousek chleba do teplého polystyrenu, dala podnět ke vzniku sítě tisíce nitek, položila si žlutou kostičku na talíř a pokapala ji tabaskem, abych ji dochutila. Chlapec můj úskok bedlivě sledoval a přísahám, že jsem mu v očích četla pozoruhodné zjištění: Belgičané jsou divní lidé. Špitál si nedělal hlavu s milosrdenstvím.
Moderní fondue mě brzy znavilo.
„Rinri, povídej mi něco.“
„Ale… vy mi tykáte!“
„Když člověk s někým zažije takovéhle fondue, tak tomu druhému tyká.“
Ten polystyren mi musel dál bobtnat v mozku, syntetizujícím rostoucí hmotu formou experimentálního deliria. Zatímco si Rinri namáhal mozkové závity ve snaze najít vhodné téma, vypnula jsem vařič sfouknutím hořáku, kterýžto způsob Japonce šokoval, vyprázdnila jsem zbytek mrazuvzdorné kapaliny do sýrové směsi, abych ji ochladila, a pak jsem do toho lepidla ponořila ruce.
Můj host vykřikl:
„Proč jste to udělala?“
„Chtěla jsem to zkusit.“
Vytáhla jsem pracky ven z hrnce a pobaveně sledovala předivo nitek, jímž byly provázány. Vrstva umělého sýra je pokrývala jako rukavice.
„Jak to chcete dát dolů?“
„Vodou a mýdlem.“
„Ne, to nepůjde odlepit. Ta nádoba je antiadhezivní, vaše ruce ne.“
„To se uvidí.“
Proud vody z kohoutku spolu se saponátem na nádobí mým nažloutlým palčákům skutečně nezpůsobil sebemenší újmu.
„Zkusím si ruce oškrábat kuchyňským nožem.“
Před vyděšenými zraky Rinriho jsem se svůj záměr chystala realizovat. Stalo se, co se mělo stát – řízla jsem se do dlaně a z plastifikované membrány vytryskla krev. Zraněné místo jsem si přitiskla ke rtům, abych ten neobyčejný byt neproměnila v dějiště vraždy. „Dovolíte?“ zeptal se chlapec.
Klesl na kolena a uchopil mou dlaň. Poté ji začal drhnout zuby. Byla to nepochybně ta nejlepší metoda, ovšem podívaná na rytíře v pokleku před dámou, jíž jemně drží prsty, aby z nich obral polystyren, u mě vyvolala výbuch smíchu. Nikdy mě žádná dvornost tolik neohromila.
Rinri se nenechal vyvést z míry a drhnul až do konce. Tato operace trvala nekonečně dlouhou dobu, během níž jsem si uvědomovala výstřednost celé situace. Poté mi jako řemeslník perfekcionista omyl prsty ve dřezu pomocí saponátu a houbičky s drsným povrchem.
Když byl s prací u konce, detailně si své dílo záchranáře prohlédl a úlevně si povzdychl. Tato epizoda na něj zaúčinkovala jako katarze. Vzal mě do náruče a už mě nepustil.
Příspěvků: 0
