Alexis Jenni: Francouzské umění války /ukázka/

Kdo je to hrdina? Ani mrtvý, ani živý, někdo, kdo
vstoupí do jiného světa a vrátí se z něj.
Pascal QUIGNARD

Je to tak hloupé. Zmařili jsme lidi.
Brigitte FRIANG

Nejlepšího řádu věcí bych musel být součástí; hanba
ideálnímu světu, v němž nejsem.
Denis DIDEROT

Komentáře I

Odjezd valencijských spáhiů do Zálivu

Začátek roku 1991 se nesl ve znamení příprav na válku v Zálivu a mé rostoucí nezodpovědnosti. Všechno pokryl sníh, vlaky stály a zvuky zaléhaly. V Zálivu naštěstí teplota klesla a vojáci se pekli méně než v létě, kdy se ve slunečních brýlích museli kropit vodou svlečení do půl těla. Ach ti krásní letní vojáci, z nichž skoro žádný nezemřel! Lili si na hlavu celé lahve a voda se vypařovala, než dopadla na zem, leskla se jim na kůži a okamžitě se měnila na páru, která kolem jejich atletických těl tvořila auru, jíž pronikala duha. Šestnáct litrů museli letní vojáci vypít každý den, šestnáct litrů, natolik se pod vybavením potili v zemi, kde není stín. Šestnáct litrů! Televize šířila čísla a čísla vycházela tak, jak vycházejí vždycky: přesně. Klepy se šířila čísla, která si vojáci opakovali před útokem. Neboť útok proti čtvrté nejmocnější armádě světa měl přijít, Neporazitelná Západní Armáda se brzy dá do pohybu, zatímco Iráčané se na druhé straně zakopávali za hustými smotky ostnatého drátu, nášlapnými minami a rezavými hřebíky, za příkopy plnými ropy, které na poslední chvíli zapalovali, protože ropy měli, že nevěděli co s ní. Televize přicházela s detaily, vždy přesnými, náhodně vytaženými z archivů. Televize vysílala snímky z dřívějška, neutrální snímky, které nic nového nepřinášely; o irácké armádě jsme se nic nedověděli, o její síle a poloze také nic, jenom to, že je čtvrtou nejsilnější armádou na světě, věděli jsme to, protože to opakovali. Čísla se otisknou, neboť jsou jasná, a protože si na ně vzpomínáme, věříme jim. A všechno se to táhlo, všechno to trvalo. Konec všech těch příprav vězel v nedohlednu.

Začátkem roku 1991 jsem téměř nepracoval. Do práce jsem chodil, když mi došly výmluvy, proč tam nejsem. Navštěvoval jsem lékaře, kteří mi vypisovali, aniž mě poslouchali, neuvěřitelné neschopenky, které jsem se snažil ještě prodlužovat trpělivou padělatelskou činností. Večer jsem pod lampou přepisoval čísla se sluchátky na uších za poslechu cédéček, můj svět tvořil jen kruh světla z lampy, mé dvě uši a špička modré propisky, která mi pomalu získávala volný čas. Nanečisto a poté pevnou rukou jsem měnil znaky, které lékař ma papíře zanechal. Zdvojnásobovalo či ztrojnásobovalo to počet dní, po které jsem mohl zůstal v teple, daleko od práce. Nikdy jsem nevěděl, zda se změní skutečnost, když změníme znaky, a zda lze všemu uniknout přepisováním čísel, neuvažoval jsem, jestli se ty záznamy uchovávají i jinde, a ani na tom nesešlo; práce, kde jsem dělal, byla tak mizerně organizovaná, že si občas ani nikdo nevšiml, když jsem nepřišel. Druhý den jsem se vrátil, ale nevšimli si ani toho. A tak jsem zůstával v posteli.

Jednoho pondělí začátkem roku 1991 jsem se v rozhlase dozvěděl, že sníh blokuje Lyon. Noční přívaly přerušily vedení, vlaky zůstávaly na nádražích a ty, které sníh překvapil venku, pokrývaly bílé slupky. Lidé uvnitř se snažili nepanikařit. 

Tady nad Escautem padalo vloček málo, ale nad městem se nic nehýbalo kromě velkých pluhů, následovaných frontou aut jedoucích krokem, a vrtulníků, které vyrazily na pomoc izolovaným usedlostem. Zaradoval jsem se, že to přišlo v pondělí, neboť o zdejší situaci nevěděli, a na základě toho, co odvysílá televize, ze sněhu udělají horu a nevyzpytatelnou pohromu. Zavolal jsem do tři sta metrů vzdálené práce s tím, že jsem osm set kilometrů daleko v zasypaných horách, které ukazovali ve zprávách. Pocházel jsem Odtamtud, od horního toku Rhôny, od Alp, jsem pocházel, to věděli, občas jsem se tam vracíval na víkend a to také věděli, jenom neznali hory, nevěděli, co je sníh, čili všechno sedělo a nebyl důvod, proč bych nemohl být zablokovaný jako ostatní.

Potom jsem se vydal za svou přítelkyní, která bydlela naproti nádraží. 

Nepřekvapilo jí to, čekala mě. O sněhu věděla – vločky viděla oknem a bouři nad zbytkem Francie v televizi. Zavolala do práce oním křehkým hláskem, který uměla nasadit do telefonu: oznámila, že je nemocná, chytla tu těžkou chřipku, která kosila Francii, jak o tom říkala televize. Dnes nezvládne přijít. Otevřela mi ještě v pyžamu, svlékl jsem se a vlezli jsme si do postele, skryti před bouří a nemocí, které strašily Francii a neměly žádný, opravdu žádný důvod, proč nás ušetřit. Byli jsme oběti, jako všichni ostatní. Poklidně jsme se pomilovali, zatímco venku dál beze spěchu padaly, vznášely se a vrhaly dolů hrsti sněhu po jednotlivých vločkách. 

Přítelkyně bydlela v garsonce, v jedné místnosti s výklenkem, který úplně vyplňovala postel. Zachumlanému pod peřinou mi bylo mi vedle ní dobře, s uspokojení jsme se cítili příjemně v ničím nerušeném teple dne, kdy se zastavil čas, kdy nikdo nevěděl, kde jsme. V teple vymámeného hnízdečka její oči hrály všemi barvami, které bych namaloval, kdyby na to přišlo, zelenou a modrou pastelkou na hnědý papír. Rád bych, ale maloval jsem špatně, a přitom jen kresbou šlo složit poctu nádhernému světlu jejích očí. Mluvit nestačí; je nutné ukázatt. Skvostná barva jejích očí unikala slovům. Musel bych je ukázat. Ne však bez přípravy, jako to předváděly celou zimu 1991 pitomé televizní stanice. Televizor stál ve směru postele a když jsme si podložili hlavu polštáři, mohli jsme sledovat obrazovku. Jak sperma usychalo, začalo mě tahat za chlupy na stehnech, ale vůbec se mi nechtělo jít se osprchovat, v maličké koupelně byla zima a já se cítil dobře u ní, a tak jsme sledovali televizi, než se nás opět zmocní touha.

Hlavním tématem programu byla Desert Storm, operace Pouštní bouře, jejíž název převzali speciálně najatí scénáristé z Hvězdných válek. Vedle jančil Daguet, francouzská operace se svými omezenými prostředky. Jmenovala se po špičákovi, mladém daňkovi, jenž trochu povyrostl, po sotva dospívajícím Bambim, jemuž raší první parohy, skotačí a nikdy se nevzdaluje rodičům. Kam na ta jména vojáci chodí? Špičák, komu to co říká? Nejspíš ho navrhl nějaký vyšší důstojník, co chodívá lovit na rodinné panství. Desert Storm, tomu rozumí všichni na zeměkouli, dobře to zní, míří to přímo na srdce, jako název videohry. Daguet je elegantní a mezi zasvěcenými vyvolává jemný úsměv. Armáda má vlastní jazyk, který není běžnou mluvou, a to je zarážející. Vojáci ve Francii nemluví, nebo mluví jen mezi sebou. Až se tomu smějeme, že se obejdou beze slov, a považujeme je kvůli tomu za obzvlášť hloupé. Co nám udělali, že jimi tak pohrdáme? Co jsme jim udělali, že vojáci žijí takhle uzavřeně?

Armáda je ve Francii bolestivé téma. Nevíme, co si o těch lidech myslet, a hlavně jak se k nim stavět. Obtěžují nás svými barety, plukovními tradicemi, o nichž bychom radši nevěděli, a drahými stroji, které odsávají daně. Armáda ve Francii je němá, ostentativně poslouchá vrchního velitele, civila, jenž jí vůbec nerozumí, řeší všechno možné a nechává ji, ať si dělá, co chce.  Ve Francii nevíme, co si myslet o vojácích, dokonce se ani neodvažujeme používat přivlastňovací zájmeno naši: ignorujeme je, obáváme se jich, vysmíváme se jim. Říkáme si, proč dělají tuhle špinavou práci, tak blízkou krvi a smrti; větříme spiknutí, zlé úmysly, značnou duševní omezenost. 

(…)

Román I

Krysí život

Svým ramenům Victorien Salagnon věřil odjakživa. Sudičky ho obdařily svaly, silným dechem, velkými pěstmi a bledýma očima, jež vrhaly ledové záblesky. A tak dělil všechny problémy světa do dvou kategorií: ty, které může vyřešit jedním vrzem – a to se do toho pak opřel –, a ty, s nimiž nic nezmůže. K těm přistupoval s pohrdáním a dělal, že je nevidí; nebo utekl.

Victorien Salagnon měl všechny předpoklady uspět: fyzickou inteligenci, mravní přímost, schopnost rozhodovat se. Znal přednosti, jimiž ho příroda vybavila, a v sedmnácti letech je znalost vlastních kvalit největším možným bohatstvím. Jenže v zimě 1943 přírodní zdroje nebyly k ničemu. Při pohledu z Francie se celý vesmír toho roku jevil z celého nitra uboze.

Doba nepřála citlivkám ani dětským hrám: zato síly bylo potřeba. Jenže mladé francouzské síly, mladé svaly, mladé mozky a žhavé kulky v roce 1943 neměly nic jiného na práci, než uklízet pokoje, gastarbeitřit, dělat panáky vítězům, jimiž sami nebyli, neboť nebyli víc než sportovci okresního formátu či velkými ťulpasy parádujícími s lopatami místo zbraní. A přitom jsme o skutečných zbraních měli jasno, neboť celý svět je měl v rukou. Zatímco se všude ve světě bojovalo, Victorien Salagnon chodil do školy. 

U břehu se naklonil; za Výchovnou institucí uviděl Lyon, jak se vznáší v oparu. Z terasy hleděl na to, co mlha dovolovala: na střechy města, prázdnotu Saôny, a pak nic. Střechy se vznášely, a žádná se nepodobala druhé – rozměry, výškou ani směrem. V barvách starého dřeva do sebe mdle narážely bez ladu a skladu opuštěné v zákrutu Saôny, kde setrvávaly kvůli příliš slabému proudu řeky. Viděn z výšky Lyon odhaloval ten největší nepořádek, ulice, plné mlhy, nebyly vidět, a žádná logika v rozmístění střech neumožňovala uhádnout jeho rozvržení: nic neukazovalo, kudy vedou cesty. To příliš staré město bylo spíš položené než vybudované, uvízlé na místě po sesuvu. Kopec, o nějž se opírá, nikdy nepředstavoval velkou jistotu. Jeho morény nacucané vodou občas nevydrží a zhroutí se. Ale ne dnes: zmatek, na který hleděl Victorien Salagnon, byl jen vizí ducha. Staré město, kde žil, nepostavili rovně, ale prchavý a vzdušný háv, do nějž se toho zimního rána roku 1943 odělo, měl přirozeně jen meteorologické příčiny.

Aby se o tom ujistil, pokusil se ho nakreslit, neboť obrázky nalézají řád tam, kde to oči nedokážou. Mlhu sledoval již z domova. Za oknem se vše zhušťovalo do forem a vypadalo jako tahy uhlem na zrnitém papíře. Vzal blok s hrubými listy a měkkou tužku a strčil je do opasku, zatímco školní potřeby nacpal do plátěné náprsní tašky. Neměl žádnou aktovku velikosti bloku a nechtěl ho míchat s věcmi do školy ani upozorňovat na své nadání tím, že ho ponese v ruce. Tyto rozpaky se mu navíc zamlouvaly: připomínaly mu, že nešel tam, kam se okolí mohlo domnívat, nýbrž za jiným úkolem.

Nenakreslil toho moc. Grafická podoba mlhy byla vidět oknem, které skýtalo rámec a odstup skla. Na ulici obraz vadl. Zbývala jen nejasná, všeobjímající a chladná přítomnost, již šlo obtížně podat. V obraze nesmíte zůstat, chcete-li ho nakreslit. Ani blok nevytáhl, utáhl si pláštěnku, aby na něj nešel vlhký vzduch, a zamířil jednoduše do školy. 

Než do Výchovné instituce dorazil, nic nenakreslil. Na kraji terasy se pokusil zachytit představu střešního labyrintu. Táhl tužkou, ale list nasáklý vlhkem se roztrhl; ničemu se to nepodobalo, jen zašpiněnému papíru. Zavřel blok, schoval ho zpátky do opasku a následoval ostatní pod hodiny na dvoře, podupávaje, aby se zahřál, než zazvoní. 

V Lyonu je zima nevlídná; ani ne tak kvůli teplotě jako pro to, co zima zjevuje: hlavním stavebním materiálem tohoto města je bláto. Lyon je město sedimentů, sedimentů stlačených v domy vrostlé do sedimentů řek, které jím procházejí; a pro bláto, jež se zde hromadí, je sediment ještě slušné označení. Přes zimu se v Lyonu všechno mění na bláto, země se houpe, sníh nedrží, zdi se roztékají, a dokonce vzduch, hustý, vlhký a studený, jako by prosycoval oděv drobnými kapkami průsvitného bláta. Vše těžkne, tělo se propadá, nedá se tomu vyhnout. Pokud tedy nezůstanete zavřený v pokoji, kde hřejí kamna ve dne v noci, a nespíte v posteli, jejíž povlečení jste několikrát za den nažehlili ohřívačem se žhavými uhlíky. A kdo si v zimě 1943 ještě může dovolit pokoj a řeřavějící uhlí?

Jenomže zrovna v roce 1943 není vhodné si stěžovat: jinde je zima krutější. Například v Rusku, kde bojují naše vojska, nebo jejich vojska, nebo prostě vojska, která už neumíme nazvat. V Rusku zima představuje katastrofu, pomalý výbuch, jenž ničí, co mu stojí v cestě. Říká se, že z mrtvol se tam stávají ledové kmeny, které prasknou, když je nesou špatně, nebo že ztráta byť jen jedné rukavice se rovná smrti, protože krev zmrzne v jehličky, jež trhají ruce; nebo že muži, již zemřou vestoje, tak zůstanou až do jara, jako stromy, než roztají a zmizí, a také že mnozí umírají, stáhnou-li si kalhoty, aby vykonali potřebu. O účincích té zimy koluje úplná sbírka hrůz, ale cestovatelé, využívajíce vzdálenosti, jí zřejmě hodně přidávají, takže působí až směšně. 

Překlad: Alan Beguivin