Alá’ al-Aswání: Jakobijánův dům /ukázka/

Alá' al-Aswání:
Jakobijánův dům

Jota
2012
Překlad: Jitka Jeníková
246 stran 

1)

Krach kariéry architekta Zakího ad-Dasúqího nezavinila jen revoluce, spíš za ním stál nedostatek ctižádosti a sklon oddávat se rozkoším. Celých pětašedesát let jeho dosavadního života se všechny jeho radosti i strasti točily kolem jediného bodu: žena. Patřil k těm mužům, kteří existují jen a pouze pro sladkou nadvládu ženských pout. Ženy pro něj nepředstavovaly jen touhu, jež na chvíli vzplane a po uspokojení vyhasíná, ale celý svět tvořený svůdností, jež se znovu a znovu zjevovala v nekonečné záplavě rozmanitých a okouzlujících obrazů: plná pevná prsa se vzdouvajícími se bradavkami jako sladké hroznové víno, měkké, poddajné poskakující zadečky, které jako by zezadu očekávaly překvapivý prudký útok, namalované rty vpíjející se v polibcích a sténající rozkoší, vlasy, které mu řekly vše (dlouhé a volně splývající nebo divoce rozcuchané dlouhé copánky, rodinné typy s vlasy po ramena či krátké pečlivě upravené účesy připomínající mladé chlapce s ženskými rysy, a oči… Ach, od pohledů očí pravdomluvných či falešně prolhaných přes neřestné nebo stydlivé po kárající plné odsouzení a zlosti, jež si neuvědomují, jak jsou krásné…

Největší láskou pana Zakího byly ženy. Znal je všechny. Na začátku byla sestřenice někdejšího krále, šlechtična Kámila, která ho naučila zvykům a rituálům královských ložnic: svíčkám hořícím celou noc, sklenicím francouzského vína, jež rozněcuje touhu a zahání stud, a teplým koupelím před milováním, po nichž se tělo natřelo krémem a voňavkou. Od nesmírně vášnivé aristokratky Kámily se naučil, jak začít a kdy přestat, a kterak delikátně požádat francouzsky o další nestydatou polohu. Pan Zakí spal se ženami ze všech vrstev. S orientálními tanečnicemi, cizinkami, dámami z vyšší společnosti, manželkami vysoce postavených mužů, vysokoškolačkami a středoškolačkami, ale i s prostitutkami, rolnicemi a služebnými. Každá chutnala jinak. Často se smíchem porovnával ložnici šlechtičny Kámily, kde vládl protokol, s žebračkou, kterou jedné noci v opilosti naložil do svého buicku a odvezl do bytu v pasáži Buhlar. Když ji vzal do koupelny, aby ji vlastnoručně umyl, zjistil, že byla tak chudá, že jí jako spodního prádlo sloužil prázdný pytel od cementu. Se směsí něhy a smutku stále vzpomínal na to, jak byla nervózní, když si sundala prádlo, na němž bylo velkými písmeny napsáno „Portlandský cement Tura“. Rozpomínal se také, že patřila k těm nejkrásnějším a nejvášnivějším, jaké kdy poznal.

2)

Doktor Rašíd se během svých studií v Paříži seznámil s Francouzkou Jeanette a zamiloval se do ní. Odvezl ji s sebou do Egypta, kde se vzali a narodil se jim jediný syn, Hátim. Rodina vedla západní styl života tělem i duší. Hátim si nevzpomíná, že by někdy viděl svého otce, doktora Rašída, modlit se nebo postit. Vždycky měl v ústech dýmku, na stole nikdy nechybělo francouzské víno, domem se rozléhaly nejnovější desky z Paříže a hovořilo se převážně francouzsky. I rodinný život se řídil západními způsoby a vše se odehrávalo ve stanovený čas a podle plánu. Doktor Rašíd si dokonce každý týden vyčlenil zvláštní hodiny pro setkání s přáteli a rodinou a pro psaní osobní korespondence. Byl mimořádně intelektuálně nadaný a navíc se dokázal až překvapivě nepřetržitě věnovat práci. Během dvou dekád se mu podařilo dosáhnout ve výuce egyptského občanského práva opravdového pokroku. S postupem času jeho hvězda zářila víc a víc, až se stal děkanem právnické fakulty Káhirské univerzity a posléze byl zvolený Mezinárodní právnickou společností v Paříži jedním ze sta nejvýznamnějších právníků na světě.

Protože byl neustále ponořený ve svém výzkumu a přednáškách a jeho manželce Jeanette zabírala práce tlumočnice na francouzské ambasádě veškerý čas, prožíval jejich syn Hátim smutné a osamělé dětství. Na rozdíl od všech ostatních dětí miloval školní dny a nenáviděl dlouhé letní prázdniny, které trávil sám bez kamarádů, s nimiž si hrával. K bolestivé samotě se přidával navíc ještě pocit odcizení a zmatenost, kterými trpívají děti ze smíšených manželství.

Malý Hátim trávíval spoustu času se služebnictvem. Jeho věčně zaměstnaní rodiče ho často v doprovodu některého z nich posílali do Klubu Džazíra nebo do kina. Ze všech zaměstnanců v domě měl malý Hátim nejraději sluhu Idríse s jeho bílým plandavým kaftanem, širokým rudým opaskem a vysokým fezem. Idrís byl vzrostlý, štíhlý a silný, měl snědou pohlednou tvář, jiskrné inteligentní oči a zářivý úsměv, v němž ukazoval dokonale bílé pravidelné zuby. Idrís sedával s Hátimem v jeho velikém pokoji s okny obrácenými na ulici Sulajmána Paši, hrával si s ním, vyprávěl mu bajky, zpíval mu krásné núbijské písně a vysvětloval, co znamenají. Když začal vyprávět o své matce, sourozencích a vesnici, odkud ho jako malého chlapce odvedli, aby sloužil v domech boháčů, leskly se mu v očích slzy. Hátim Idríse miloval a jejich vztah začal být tak silný, že spolu trávili každý den dlouhé hodiny. A když ho začal Idrís líbat na tváře a krk a šeptat mu: „Jsi krásný… Miluji tě…,“ necítil Hátim odpor ani strach. Vroucí dech přítele naopak jeho tělo rozpaloval neznámým žárem a nesmírně ho vzrušoval. Dál si vyměňovali polibky, až ho Idrís jednoho dne požádal, aby si sundal šaty. Hátimovi bylo v té době devět let, styděl se a byl z toho zmatený, nakonec ale naléhání přítele podlehl. Hátimovo bílé jemné tělo Idríse vzrušovalo tak, že během styku sténal rozkoší a šeptal nesrozumitelná núbijská slova. Přes veškerou svou touhu a nedočkavost vnikl do Hátimova těla opatrně a něžně, a žádal ho, aby mu řekl, kdyby ho to, byť jen nepatrně, bolelo. Tato metoda byla natolik úspěšná, že když dnes Hátim vzpomíná na první styk s Idrísem, vrací se mu ten podivný pichlavý pocit, jaký onoho dne prožíval, ale nevybavuje si žádnou bolest.

© The American University in Cairo  Press, 2002
© Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2012
Translation © Jitka Jeníková, 2011