Esej
Německá literární scéna a intersekcionální feminismus
Německá literární scéna se mění. Klasickou představu o literatuře a jejích spisovatelích, tématech i jazyku začínají nahrazovat autorky a autoři s jinou životní realitou. Uprchlická zkušenost, setkání se strukturálním rasismem nebo diskriminací, ale i nové vnímání vztahů, sexuality a prezentace ne-heteronoramativní identity představují témata, která rezonují německým literárním universem. Literární kritika, nakladatelská politika a literární ocenění se učí takový stav věcí reflektovat a stále více se otevírají nové diversitě.
„V posledních letech jsem byla stále přátelsky dotazována, zda opravdu nečtu žádné knihy od mužských autorů a zda o něco nepřicházím. Jako by šlo o důležité vitamíny a minerály, bez nichž je člověk ohrožen podvýživou, zcela bez mužských myšlenek a perspektiv ve formě knih. Doteď se u mě žádné následky na fyzickém ani psychickém zdraví neprojevily, ba naopak jde o osvěžující detoxikaci.“
Autorka tohoto výroku Nicole Seifert, literární kritička a teoretička, která tento rok vydala knihu Frauen Literatur Abgewertet, vergessen, wiederentdeckt (Ženská literatura, podhodnocená, zapomenutá, znovuobjevená), znovuotevřela debatu nad současnou německou literaturou a literární kritikou, konkrétně nad – pro mnohé bolestivým – tématem přezdívaným „ženská literatura“. Seifert ve své práci nejen že detailně popsala situaci německého knižního trhu, kterému co do počtu vydávaných knih, literárních cen či literárních kritik stále dominují autoři muži, ale současně i ukázala, že německé literární scéně není neznámý sexismus.
Stejně jako Seifert se letos, krátce po vyhlášení Deutscher Buchpreis, pozastavila novinářka a redaktorka rádia Deutschlandfunk Dörte Hinrichs ve svém rádiovém příspěvku nad tím, že v posledních dvou letech cenu vyhrála spisovatelka, ovšem v seznamu povinné četby k maturitě se kromě klasiků mužů – opomineme-li volitelnou audioknihu od Ingeborg Bachmann, která v tomto kontextu vyznívá spíš jako vtip – žádná autorka neobjevuje.
O tom, že je literární kánon silně problematický a jednoznačně vyzdvihuje perspektivu bílého heterosexuálního muže, se ví – a také se o tom mluví. Faktem ovšem zůstává, že ženy, people of Colour a autor*ky LQBTQIA+ stále nemají stejné podmínky jako jejich kolegové. Ženským autorkám bývají literární kritikou vyčítána klišé jako přecitlivělost, absence humoru nebo literárního stylu, často je zmiňován jejich rodinný život nebo vzhled. PoC (people of Colour) a queer autorky a autoři pro změnu prostor v nakladatelských plánech či literární kritice významných periodik dostávají jen pozvolna.
Právě německé literární ceny ovšem v posledních dvou letech ukazují, že se situace postupně začíná měnit. Ačkoli na seznamech nominovaných knih stále převažují autoři, pozornost se čím dál více obrací k dílům, jež ukazují jinou životní realitu. Deutscher Buchpreis, pravděpodobně nejzmiňovanější německou cenu za literaturu, tradičně předávanou předvečer Frankfurtského knižního veletrhu, tento rok získal román Blaue Frau (Modrá žena) od Antje Rávik Strubel. Děj oscilující mezi Západem a Východem vypráví o Evropě a hlavní hrdince Adině, která se kromě sexuálního obtěžování vyrovnává i s evropskou kolektivní pamětí.
Kromě výhry Antje Rávik Strubel ukazuje ale úběžníky nové německé literatury i jiná událost spojená s Frankfurtským knižním veletrhem – totiž odřeknutí účasti několika malých nakladatelství poté, co se ukázalo, že v německém pavilonu vystavují i nakladatelství hlásící se k pravicovému extremismu. Jasmina Kuhnke, afroněmecká Srbochorvatka, která měla na veletrhu představit svůj román Schwarzes Herz (Černé srdce), se stejně jako další autorky Barvy rozhodla nepřijet. Ačkoli je literární pole široké, do jeho středu se stále silněji probojovávají tři pojmy: gender, race, class.
Tradiční feminismus stojící na boji za rovnoprávnost pohlaví tak na sebe za poslední desetiletí nalepil další pojmy, jako jsou queerfeminismus či ekofeminismus, ale i kritiku kapitalismu, strukturálního rasismu či problematiku diskriminace na základě sociálního statutu, pro něž se souhrnně ustanovil termín intersekcionální feminismus. Ten jako nástroj, myšlenkový proud a především politický postoj mění nároky kladené na současnou literaturu i literární kritiku, jež si neklade za úkol diskriminovat díla mužských autorů, ale naopak dát prostor dílům, která otevírají jiné úhly pohledu a jinou životní realitu – mluví se o ženské či ne-heteronormativní perspektivě, antirasismu a antidiskriminaci. S tím souvisí i snaha o destabilizaci binárních a mnohdy rasistických jazykových struktur: v současném diskursu se adjektivum schwarz (černý) píše s velkým počátečním písmenem, jelikož neodkazuje na barvu pleti, ale na politické sebeoznačení, stejně tak se stále více objevují snahy opustit generické maskulinum.
Literatura se stále více stává nástrojem politického boje za rovnoprávnost v nejširším slova smyslu a témata, která před dvaceti lety byla okrajová, se pomalu stávají součástí popkultury. To, co literární kritika velkých tradičních periodik teprve opatrně nakusuje, sledují menší literárně-kulturní časopisy, podcasty a pořady již téměř výlučně. Pravděpodobně nejvýraznějším z nich je časopis Missy Magazine, dvouměsíčník s podtitulem „Pop, politika a feminismus“, patřící k jednomu z nejdiversnějších periodik s relativně početnou čtenářskou základnou.
V kolonce „O nás“ stojí: „Feminismus, jasně. To znáš. Myslíš, že feminismus je fajn. Beyoncé je feministka a Emma Watson a tak dále. A že na tom něco nemusí být tak fajn? Jako fakt? Je to trapný, ale bohužel jo, protože pod rouškou feminismu se dějí i velký prasárny. Konkrétně pokaždé, když jsou lidé vyloučeni: migrant*ky, Romové, lidé Barvy, muslimové a Židé, lidé s uprchlickou zkušeností – a ano, seznam pokračuje –, lidé se zdravotním postižením, lidé bez akademického vzdělání, lidé bez peněz, sexuální pracovnice, trans-lidé, queer lidé, tlustí lidé, lidé mimo takzvaný Západ. […] Jo, je jich hodně, a proto chceme feminismus, který zahrnuje všechny. Který bojuje pro všechny a pro všechny tady je. To je ten jediný cool feminismus a ten vytváříme všichni společně.“
V literárních kritikách na stránkách Missy najdeme díla autorů a autorek, kteří na základě své sexuální orientace, genderu, barvy pleti, původu či sociálního statusu patří z pohledu heteronormativní společnosti k menšině. A to platí i o samotné redakci Missy, ale i o dalších tématech, jež se na jejích stránkách objevují.
Nejen zásluhou Missy Magazínu se do zorného pole literární kritiky dostal pojem interkulturní literatura (dříve nazývaný „Gastarbeiterliteratur“), který lze jako takový datovat již do 70. let. Původně označoval literaturu psanou německy nerodilými mluvčími, emigrant*kami přicházejícími do Německa mezi lety 1950–1970. Jen o několik málo let později se však situace na německém pracovním trhu změnila a druhý ropný šok a vyostřená ekonomická situace zapříčinily, že najednou už pracovní síly z jižní Evropy, severní Afriky nebo Turecka nebyly potřeba. Jak píše Fatma Aydemir (kromě jiného také přispěvatelka Missy Magazinu) ve svém příspěvku „Arbeit“ (Práce), vydaném v úspěšném souboru esejů Eure Heimat ist unser Albtraum (Vaše vlast je naše noční můra), ty, kteří roky pracovali sedm dní v týdnu, kteří se vystavovali nebezpečným chemikáliím a těšili se za každý nedělní bonus, najednou v Německu nikdo nechtěl.
Takzvaná „Gastarbeiterliteratur“ označovala právě literaturu ne-německé pracující třídy, přicházející ze zahraničí na výzvu německé vlády, jež ve velkém lákala na nová pracovní místa. Jednou z autorek řadících se k prvním literátkám německé interkulturní literatury byla básnířka Semra Ertan, která do Německa přijela spolu s rodiči ještě jako dítě. Nejprve psala turecky, později německy. „Chci, aby cizinci měli nejen právo žít jako lidé, ale také aby s nimi jako s lidmi bylo zacházeno,“ řekla v rádiu po přečtení své básně „Mein Name ist Ausländer“ (Moje jméno je Cizinec). Ten samý večer se na protest proti strukturální diskriminaci zapálila a dva dny poté – 26. května 1982 –, v den svých 25. narozenin, zemřela v nemocnici. Ačkoli je její dílo v Turecku součástí učebnic literatury, Německo Semru Ertan právě znovu objevilo a teprve v roce 2020 vyšla její básnická tvorba knižně.
Současná situace je jiná a nejen celospolečenské diskuse, ale i literární kritika se snaží se konečně otevřít těm, kteří donedávna neměli stejné podmínky a privilegia jako ti, kteří byli a jsou doteď slyšet nejvíce. Autorky jako Sharon Dodua Otoo, Sasha Marianna Salzmann, Ronya Othmann, Shida Bazyar nebo Karosh Taha, ale i mnohé další představují silné hlasy současné německé literatury. Přestože jsou jejich romány oslavovány, stále se nejedná o mainstream literární produkce: Shida Bazyar v rozhovoru pro podcast Auf eine Tüte podotkla, že jí nepřijde, že „diversitu“ německé literatury lze nadále oslavovat, jelikož tytéž autory a autorky jsme vyzdvihovali před pěti či deseti lety. Díla queer spisovatel*ek a people of Colour jsou v nakladatelských plánech stále spíš výjimkou, nutností či ojedinělým trendem a s produkcí bílých cis autorů je nelze srovnávat.
I přesto lze jasně sledovat trend, kterým se německá literární kritika ubírá a ubírat bude – a „ženská“, queer nebo interkulturní literatura získává stále více prostoru. Vznikají specializovaná knihkupectví, prodávající jen autorky a queer autor*ky, ozývají se hlasy volající po kvótách na vydávání knih od PoC či po rovnoprávnějším udělování literárních cen, ale například i po podpoře pro spisovatelky, které mají děti. Stejně tak se mění obsazení porot udělujících literární ceny a přibývá i literárních kritiků a kritiček jiné národnosti, než je německá. Soubory esejů, ale i novinové články a časopisy definují způsob, jak genderují. A ačkoli pojem diversita často existuje jen na papíře, německá literární kritika si ho pomalu zvládá přisvojovat.
Kateřina Bártková (*1995) vystudovala komparatistiku na FF UK. V současnosti žije v Brémách, věnuje se queerfeminismu, píše pro časopisy Plav, A2 nebo iLiteratura.cz, spoluorganizuje brémský queerfilm festival a příležitostně překládá z němčiny, galicijštiny, španělštiny nebo angličtiny.
Projekt "Literární a umělecká kritika 2021" je podpořen dotací Státního fondu kultury.
Příspěvků: 0