Rozporuplné přátelství Hannah Arendtové a Martina Heideggera

Dne 10. února 1925 píše Martin Heidegger Hannah Arendtové: „Milá slečno Arendtová! Musím k vám dnes večer přijít a promluvit k vašemu srdci. Všechno by mezi námi mělo být prosté a čisté. Jedině tak jsme hodni toho, že jsme se směli potkat. Že jste mojí žačkou a já vaším učitelem, je pouze podnětem k tomu, co se nám přihodilo. Nikdy vás nebudu smět vlastnit, ale vy od oné chvíle patříte do mého života, a ten by měl díky vám nadále růst.“

Heidegger byl pětatřicetiletý otec rodiny a vysokoškolský profesor, jehož filozofické přednášky byly ve dvacátých letech dvacátého století vyhlášeným hitem marburské univerzity. Arendtová v roce 1969 v rozhlasovém rozhovoru vzpomínala na jeho pověst: „Heideggerova sláva začala mnohem dříve než vydáním knihy Bytí a čas, (…) zápisky z jeho přednášek šly z ruky do ruky a jeho jméno se Německem šířilo jako sláva nějakého tajného krále. (…) Říkalo se, že studenti u něj jako u soukromého učitele a později profesora na marburské univerzitě chtějí studovat proto, že existuje někdo, kdo té věci, kterou Husserl proklamoval, opravdu dosáhl.“

Do Marburku jde rovněž studovat osmnáctiletá studentka Hannah, původně Johanna, Arendtová. Pocházela z židovské asimilované rodiny, od sedmi let vyrůstala v Královci bez otce a dostalo se jí volnomyšlenkářské výchovy od vzdělané matky. Mužský vzor jí však evidentně chyběl a je možné, že jej našla právě ve filozofovi Heideggerovi. Jejich milostná avantýra neměla dlouhé trvání, ovšem oběma zamotala na celý život hlavu. Jejich vztah byl od počátku nerovnoprávný: to Heidegger určoval, kdy se uvidí, chtěla-li mu napsat třeba jen dopis, musela počkat, až jí dá znamení. Tato nerovnoprávnost jejich následné přátelství provázela ještě dlouhá léta.

Po třech semestrech studia Arendtová Marburk opouští a odchází do Heidelberku, kde poznává profesora filozofie Karla Jasperse, který se stal jejím celoživotním přítelem. U Jasperse píše svoji dizertační práci věnovanou pojmu lásky u svatého Augustina. Píše se rok 1928 a Jaspersovi i Arendtové je úzko ze stoupajícího antisemitismu a obliby Adolfa Hitlera.

Arendtová chce na Heideggera zapomenout, proto se v roce 1929 vdá za Günthera Sterna, kterého zná již ze studií v Marburku. Jedná se o přátelské manželství, které v exilu brzy zanikne. V roce 1933 Arendtová emigruje přes Karlovy Vary, Janov a Ženevu nejdříve do Paříže, kde pracuje pro sionistické organizace, mimo jiné napomáhá židovským mladistvým uprchnout do Palestiny. V Paříži žije čilým kulturním životem, poznává německé exulanty jako filozofa a překladatele Waltera Benjamina, malíře Kurta Heidenreicha nebo bývalého komunistu Heinricha Blüchera, který se stává jejím druhým manželem. Toto manželství je po dlouhá léta netradiční, protože Arendtová stráví celý život cestováním a přednášením na různých univerzitách. Přesto v budoucím profesoru filozofie Blücherovi najde nejenom intelektuálního, ale i životního partnera. Ještě stihne zachránit svoji matku žijící v Královci před transportem do koncentračního tábora. V roce 1940 je Arendtová umístěna do internačního tábora v Gursu se statutem „nepřátelské cizinky“, což s odstupem mnoha let komentovala slovy: „Nepřátelé vás uvrhnou do koncentračního tábora, přátelé do internačního tábora.“ Po měsíci se jí podaří z tábora uprchnout a v roce 1941 emigruje s manželem i matkou do Lisabonu. Odtud pak míří do USA, protože v Evropě pro ně přestává být bezpečno.

Zatímco Arendtová byla od nacistického bouření daleko, Heidegger se jej sám účastnil. Uvěřil tomu, že myšlenky a činy národně socialistické strany obnoví Evropu a odvrátí nástup komunismu. Univerzity opouštějí židovští vzdělanci, protože podle národně socialistického názoru mají vyučovat pouze rasově čistí Němci, kteří jsou sami nositeli vyšší kultury, a tedy jediní schopní chránit a předávat německé představy o hodnotách. V roce 1933 ve shodě se svým smýšlením přijal Heidegger funkci rektora freiburské univerzity, na kterou však o rok a měsíc později rezignuje. Členem strany nicméně nadále zůstává až do jejího zániku v roce 1945.

Po válce se Arendtová angažuje v židovských organizacích, až získává post jednatelky organizace za záchranu židovského kulturního bohatství. Při té příležitosti cestuje do Evropy. Ve své knize Návštěva Německa o svých pocitech píše: „Nikde se noční můra zničení a děsu nepociťuje méně a nikde se o ní nehovoří méně než v Německu. Všude člověka napadá, proč se neobjevují žádné reakce na to, co se stalo. Ale je obtížné říci, jestli se jedná o úmyslné zdráhání či o výraz opravdové neschopnosti citů.“ 

Tyto emoce plně sdílí s Karlem Jaspersem, věrným korespondenčním přítelem, kterého navštíví. Jaspers jakožto manžel Židovky prožil druhou válku v neustálém strachu z jejího zatčení gestapem a zpracování německé minulosti se pro něj stalo významným tématem další tvorby, mimo jiné spisu Otázka viny.

Otřesena atmosférou v Německu, Arendtová vidí naději alespoň v setkání s Martinem Heideggerem. Je si vědoma své nerovnocenné pozice ve vztahu, kde on je tím, kdo uplatňuje svoji moc, a ona tou, která bezmezně poslouchá. Ale není schopna na něj přestat myslet a toužit po setkání s ním.

Heidegger se po válce ocitá ve svízelné situaci. Jeho aktivní účast na národně socialistickém režimu ve funkci rektora jej zdiskreditovala. Musel čelit tvrdé kritice, která také měla vliv na jednostrannou recepci jeho díla. Pokoušel se očistit, avšak denacifikační komise mu zakázala vyučovat, a to i přes dobrozdání přítele Karla Jasperse, kterého Heidegger přitom během války zavrhnul. Zákaz vyučování byl v roce 1951 zrušen a Heidegger ve Freiburku opět začal přednášet, což ukazuje, jak krátkodobý dopad denacifikační politika v Německu měla. 

Při své první poválečné návštěvě Evropy v roce 1950 očekává Arendtová intimní setkání ve dvou. Heidegger ji ale pozve k sobě domů, kde ji přijme ve společnosti své ženy Elfriede. Elfriede má na Heideggera značný vliv a o jejich někdejší aféře ví. Hannah se při seznámení s manželkou svého bývalého milence zvládne chovat korektně a zdvořile, ale je zřejmé, že ona, emancipovaná volnomyšlenkářka, si těžko porozumí s filozofovou manželkou, která za nacismu bojovala za ženská práva ve velmi mírném, národně socialistickém pojetí.

V padesátých letech Arendtová rok co rok jede na nějakou dobu do Evropy, kde navštíví přátele a známé. Vztah s Heideggerem se dostává do starých kolejí: ona je v jeho moci, z emocionálního svazku k němu se do konce života nedokázala vyvázat a dělá pro něj poslušně první poslední: pomáhá napravit jeho nacismem pošpiněnou pověst a prosazuje vydávání jeho děl ve Spojených státech. Její práce jej zajímá jen v rámci zdvořilostních otázek, přitom se započíná velká kariéra politické teoretičky Arendtové.

Její světový věhlas odstartuje již v roce 1951 analytický spis O původu totalitarismu. Dále vydává práci věnovanou židovské spisovatelce a bojovnici za ženská práva Rachel Varnhagenové a filozofický spis Vita Activa aneb o aktivním životě. Tato kniha Heideggera urazila natolik, že s Arendtovou přerušil jakýkoli kontakt. Arendtová to ve svém dopisu Jaspersovi komentuje následovně: „Moje vysvětlení – pokud člověk nerespektuje možnost pravdivosti drbů – spočívá v tom, že jsem mu minulou zimu poprvé dala jednu z mých knih, a sice Vita activa. Vím, že je pro něj nesnesitelné, že se mé jméno objevuje na veřejnosti, že píši knihy atd. Celý svůj život jsem jej v tomto klamala, vždycky jsem dělala, jako by tohle všechno neexistovalo a jako bych takříkajíc neuměla do tří napočítat, tedy nešlo-li o interpretaci jeho vlastních děl – to vždycky velmi vítal, když se ukázalo, že umím počítat do tří a někdy dokonce i do čtyř. A teď mě toto klamání náhle začalo nudit, a tak jsem dostala jednu přes pusu. Nějakou dobu jsem byla opravdu vzteklá, ale už nejsem. Jsem spíš toho názoru, že jsem si to tak nějak zasloužila, a sice jak za své klamání, tak za to, že jsem náhle přestala hrát onu hru.“ (1. listopadu roku 1961)

Největší rozruch však vyvolá Arendtové reportážně analytická kniha Eichmann v Jeruzalémě, vydaná v roce 1963, s níž si svojí ostrou kritikou počínání Němců i Židů za nacismu znepřátelí obě strany barikády.

V roce 1970 Arendtové manžel Heinrich Blücher umírá na srdeční infarkt. Arendtové je šedesát čtyři let a přeje si až do konce svého života zůstat při síle, vyučovat a psát. Proto jakmile se zotavila ze svého prvního infarktu v roce 1974, okamžitě se vrátila k práci. V roce 1975 Hannah Arendtová umírá po druhém infarktu ve svém manhattanském bytě. Martin Heidegger zemřel v roce 1976.

U příležitosti osmdesátých narozenin Martina Heideggera Arendtová napsala: „Není to Heideggerova filozofie – u níž se člověk právem může ptát, zdali vůbec existuje – nýbrž jeho myšlení, které rozhodujícím způsobem spoluurčovalo duševní fyziognomii století. Toto myšlení má pouze jemu vlastní, neutuchající kvalitu, která, chtěl-li by ji člověk jazykově uchopit a dokázat, tkví v tranzitivním použití slovesa 'myslet'. Heidegger nikdy nemyslí o něčem, on myslí něco.“ Podle Arendtové tedy Heideggerův přínos filozofii spočíval spíše ve způsobu, jakým myslel, než co si myslel. Chytře si tak omluvila jeho národně-socialistickou minulost, aby mohla vést toto mocenské přátelství, ve kterém on byl navždy moudrým učitelem a ona bystrou a pozornou studentkou.