Ota Filip mezi literaturami

V dnešní době propustnosti všeho, zboží, morálky, idejí a mód, někdy nazývané „globalizací“, těžko si lze představit, že nějaké literární dílo zůstane provždy jen v okruhu svého jazyka a své země. Někdy i po desetiletích nebo staletích najednou ožije a zazáří – zda to není případ nejprve zapomenutého Edgara Allana Poea, který teprve přičiněním francouzských básníků (Baudelaire a Mallarmé) se stal světovým autorem, dnes téměř kultovní osobností?

Pochopitelně jazyk literárního díla může sám o sobě vést k jisté „světovosti“. Například estonština jistě nemůže být srovnávána s neohraničenými možnostmi angličtiny, a přece se najdou překladatelé, kteří z literatury v tomto jazyce psané jen pro jeden milion obyvatel začnou vybírat a posílat  do širších okruhů, jak to u nás činil již zesnulý Vladimír Macura.

V dnešním světě nikoho nepřekvapuje, že lidé sami, bez nátlaku či násilí, se stěhují ze země do země, zakotví nebo jako nomádi putují dále. V Evropě donedávna šlo většinou o útěk před nepřátelským režimem, což se týkalo i spisovatelů. Ovšem literáti, na rozdíl od malířů nebo hudebníků, jsou v tomto případě postaveni před osudové rozhodnutí: jak psát, vycházet z rodného prostředí a zachovat svou mateřštinu, anebo je třeba vrůst do nové země včetně jejího jazyka?

V případě česko – německých kontaktů, jež v dobrém i ve zlém trvají po staletí, je situace značně diferencovaná. Právě Ota Filip, jenž se sám v posledních letech označuje jako „český spisovatel píšící německy“, může být příkladem jisté nezakotvenosti, jež ho vede nakonec, možná neuvědoměle, k vědomí „evropanství“.

A přesto všechno Filipovo postavení v Německu je významné, vydobyl si nezanedbatelný věhlas, i když jeho začátky v cizí zemi (a také první seznámení s němčinou za války) byly krušné. „Německým“ spisovatelem (raději „spisovatelem žijícím v Německu“, aniž má zájem se vrátit), se stal pod nátlakem policejních orgánů v Československu, před jejichž represemi přesídlil v roce 1974 do Německa. Původem z hornického města Ostravy, kde se narodil v roce 1930 a kde ho rodiče po okupaci hitlerovskou armádou převedli z české školy do německé, prošel později zaměstnáním jako redaktor v Praze i v Ostravě, též jako horník i dělník v automobilce a nakonec řidič dodávkového vozu. V Německu působil v úloze nakladatelského lektora ve Fischer Verlag a propagoval slovanské literatury, dnes žije v podalpské krajině, v městě umělců a lidí s významným postavením, zvaném Murnau.

Jestliže máme pochopit zvláštní pozici Filipovu „mezi literaturami“, je dobré povšimnout si i jiných současných spisovatelů českého původu, kteří německy píší a většinou také žijí v Německu. Je to Jan Faktor (1951), dnes charakterizovaný jako „německý spisovatel s českými kořeny“, nositel Alfred-Döblin-Preis z roku 2005. Píše výhradně v němčině, ačkoliv ještě za pobytu v českém prostředí do roku 1978 k ní neměl zvláštní sympatie na rozdíl od angličtiny, a dnes prohlašuje: Takže němčina jako řeč nebyla vůbec mým snem, byla důsledkem mého odchodu do Německa. Tam jsem ale zjistil, že mi ta řeč velice odpovídá. Svou systematičností, drsností, tvrdostí a možností jako experimentátor si s ní hrát.

Dále je to Jaromír Konečný (1956), proslavený v Německu živým předčítáním nebo improvizací před diváky, byl dokonce třikrát vicemistrem celoněmeckého poetry slamu. Milena Oda (1975) žijící v Berlíně přijala němčinu jako svůj jazyk od samého začátku literární dráhy a vyznává se: Nechci jenom vyprávět příběhy – v jazyce samotném se projevuje, jak strukturovaně člověk myslí. Můj jazyk je postižen jiným náhledem na němčinu, ale zároveň němčinu obohacuje.

V Rakousku žije Michael Stavarič (1972), jehož rodový původ se odvozuje od moravských Chorvatů. Dostává se mu za tvorbu v němčině významných poct, obdržel Rakouskou knižní cenu za rok 2007 se značnou peněžní dotací, byl také nominován na Adelbert von Chamisso Preis, nejprestižnější ocenění v německojazyčné oblasti pro autory neněmeckého původu píšící německy.

Zatímco tito mladší autoři přijali němčinu jako svůj literární jazyk spontánně, Ota Filip byl k ní téměř násilím dostrkán. V knize Sedmý životopis (2000), který nazval „románem“, ačkoliv první část je dosti podrobná autobiografie, uvádí, jak ho vlekli 1. září 1939 do německé školy, ač se vzpouzel. Své trauma přiznává s hořkostí:  V uplynulých sedmdesáti letech svého života jsem, aniž bych opustil střed Evropy, přežil sedm režimů, třináct prezidentů, jednoho Adolfa Hitlera a jeho tisíciletou říši, která, a to jsem měl velké štěstí, pro mne trvala jen šest let, jednoho Stalina, sedm bolševických generálních sekretářů komunistické strany a v letech 1948 až 1974 jedno věčné přátelství k Sovětskému svazu. Třikrát jsem změnil státní občanství, dvakrát řeč a dvakrát jsem ztratil domov, a to vše v nemocném a tuze neklidném srdci Evropy.

Jeho vlastní osud se od Cesty ke hřbitovu z roku 1968 stal v několika variacích podkladem literární tvorby, charakterizované živou fabulační schopností, pronikáním fantastických prvků a sklonem k parodičnosti. V knize ...doch die Märchen sprechen deutsch (s podtitulem Geschichten aus Böhmen, 1996) své vnímání  života deklaruje jako smutné a absurdní příběhy: Die traurigen, tragischen, bitter melancholischen und absurden Geschichten inszenierte für mich die grosse europäische Geschichte von 1945 bis heute.

Ten trvalý pocit nepatřičnosti do jedné z obou kultur, české či německé, najdeme v knize Sousedé a ti ostatní (2003), v níž spisovatel Oskar Měšťáček, nesporně alter ego Oty Filipa, po přestěhování z Mnichova do Murnau je stále cizí: Němčina je pro mě – jak jsem už řekl – cizí řečí a čeština se mi během těch let, kdy jsem se pokoušel zmocnit se němčiny a přivlastnit si ji, vzdálila, připadá mi, jako by mě opustila.

Moje mateřština je pro mě teď mou druhou cizí řečí.

Žiji ve světě rozděleném češtinou a němčinou a pochopil jsem, že – pokud jde o jazyk – nejsem teď už nikde doma, nikde jako host, ale všude napolo zdomácněný, napolo cizí.

Taková byla nadlouho Filipova pozice, jak o tom vypovídají jeho prózy. Ale zároveň procházel jistou katarzí, odpoutával se od vlastního údělu a právě v Murnau nalezl podnět ke knize 77 obrazů z ruského domu (do češtiny ji převyprávěli autor a Mojmír Jeřábek, 2005). Zde už Filip přesáhl své trvalé a až archetypální téma a napsal poetizovanou ságu o zakladateli moderní abstraktní malby Vasiliji Kandinském, který až do první světové války žil v Murnau v domě výtvarnice Gabriely Münterové. Právě zde se vyvíjel počátek avantgardního umění dvacátého věku, právě v Murnau se rodil umělecký názor v prostředí, jež tajemného a nekonvenčního cizince nedovedlo pochopit (což nevnímáte i náznakovou spojitost Filipovu s postavením Kandinského – také Slovana, což není přímo symbolické, že v tomto románu  sám Filip procházeje kolem „ruského domu“ po čtyři roky marně oslovuje výtvarnici Münterovou, jež je přeludem a do níž se vlastně zamiloval?).

Zůstává Ota Filip i zde „mezi literaturami“, anebo už i samotné neněmecké a nečeské téma ho smiřuje s postavením, že Němcem se necítí a do Čech se vrátit nechce? V každém případě je svědectvím, že právě z vnitřního i vnějšího napětí, jež vede ke zvýšené aktivitě, se může zrodit nová syntéza. Tak jako v dnešní sjednocující se Evropě vidíme zároveň integrační a divergenční tendence, stejně tak i další vývoj evropských literatur bude zřejmě provázet sjednocování za současného vymezování národních specifik, pokud se budou cítit ohroženy. Ota Filip svým obtížným údělem a jeho překonáváním je typem nového evropanství, jež zahrnuje bohatství kdysi izolovaných národních literatur i rostoucí povědomí o vyšší jednotě.