Články
Gary Shteyngart, vzpurný syn se ukazuje matičce Rusi
Spisovatel Gary Shteyngart se zastavil během cesty, na které propagoval svou novou knihu, také v Moskvě. Mluvil o tom, jaké to je být americkým spisovatelem, ovlivněným ruským dětstvím.
Stalo se to na konci Brežněvovy éry. Chlapec jménem Igor Semyonovič Shteyngart psal pohádku na popud své babičky, která ho za práci odměňovala kousky sýra. Inspirován sochou Lenina, stojícího nedaleko od domu, sepsal pohádku s názvem Lenin a jeho kouzelná husa. Možná si ji jednou přečtete. Hlavní postavy se potkávají, stávají se přáteli a rozhodnou se společně dobýt Finsko, aby se stalo součástí Sovětského svazu. Pak se začnou hádat a Lenin husu sní.
Ten chlapec brzy emigroval a z Igora z Leningradu se stal Gary z Little Neck v Queensu. Nikdy ale neztratil své nadšení pro prohrabávání se nedávnou historií své vlasti, aby ji později přetavil ve frašku. A tak se stalo, že se Shteyngart – nyní ve Spojených státech uznávaný spisovatel – vrátil do Ruska na neformální knižní tour. Znovu zde hledal se sešitem v ruce inspiraci.
„Rusko je pro satirika příliš jednoduché“, řekl divákům v Moskvě poté, co přečetl úryvek ze své nové knihy Super Sad True Love Story. Ta vypráví příběh o vztahu mezi Lennym, synem sovětských emigrantů a Eunice, dcerou korejských přistěhovalců. Děj se odehrává ve futuristické Americe. Jak ale Shteyngart zdůraznil, vše, co potřeboval, se naučil z míst, kde žil. „Mít Rusko a Ameriku, tyto dvě obrovské říše, přímo v pupku, to je věc, o které si může nechat zdát každý spisovatel.“
Zatímco Shteyngart platí v New Yorku za zářící hvězdu, v Rusku je pan nikdo. Prodal tu méně svých knih, než v Belgii. Možná proto, že Rusové moc nechápu jeho vyprávění a nepřijde jim vtipné, jak zesměšňuje post-sovětský život. Rusko má nicméně dlouhou tradici satiry.
Možná jde o úplně něco jiného. Rusko nerado oslavuje úspěchy svých vzpurných synů. Často na ně pohlíží s podezřením či dokonce s nenávistí. Shteyngart sám řekl, že ruské kritiky jeho knih by se daly shrnout do jedné věty: „Plešatějící zrádce zpronevěřil svou vlast“.
Přesto Rusy zajímá, jak Američané vnímají autora, který se odstěhoval do New Yorku, když mu bylo sedm a který je stále ovlivněný svým ruským původem. Na Moskevské státní univerzitě se ho profesorka Maria Soukhotina zeptala, zda považuje svoji reputaci za přítěž, nebo naopak za výhodu.
„Když lidi moje knihy čtou, o pověst se moc nestarám“ odpověděl Shteyngart. „Vzpomínám si, že v 60. letech děsně štvalo Philipa Rotha, když ho označovali za židovského spisovatele. Odpovídal jim, že je americký spisovatel. Dnes mě můžete považovat za ruského spisovatele, amerického spisovatele, židovského spisovatele i levicového spisovatele. Je mi to jedno. Všechno je fajn, pokud je to součástí velké polévky jménem literatura“.
Osmatřicetiletý Shteyngart vzpomínal, jak se vnímání jeho vlastní identity vyvíjelo. Jako zelenáč v židovské škole v New Yorku říkal, že je původem z Německa. Během Reaganovy éry nechtěl být nikdo vetřelcem z ďábelské říše. Před zrcadlem si trénoval angličtinu, aby se zbavil akcentu. Na Oberlin College ale zjistil, že je vlastně cool být odjinud. Jako spisovatel rostl v době, kdy byla imigrantská literatura v módě.
V Moskvě také zdůraznil, jak jeho nový román ukazuje prohloubení jeho literárního záběru, protože se zabýval Spojenými státy.
„Kniha jako je tato se může Rusům líbit, protože popisuje kolaps Spojených států,“ vyprávěl a smál se. Ruský překlad Super Sad true Love Story vyjde zanedlouho. Shteyngart ale nevěří, že by v salónech v Moskvě nebo Petrohradu získal popularitu. Není to o tom, že by američtí spisovatelé nebyli v Rusku oblíbení. Třeba Mark Twain patří mezi nejoblíbenější už od sovětských dob. Loni byla třeba odhalena v ruském hlavním městě socha Walta Whitmana.
Literatura tu je ale striktně rozdělovaná na ruskou a zahraniční.
„Lidi tady stále přemýšlejí: buď jsi náš, nebo jejich,“ řekla Tatyana Venediktova, profesorka z Moskevské státní univerzity specializující se na americkou literaturu. Právě ona pomáhala zorganizovat Shteyngartovu přednášku. „Tato Garyho rozdělená identita je považovaná za zranění, které by mělo být vyléčeno. Spíš jde ale o výhodu, které by se mělo využít“.
Ve skutečnosti Shteyngartova identita zasahuje do tří světů, pokud do nich započítáte i Sovětský svaz, který na něm a jeho rodičích zanechal takovou stopu. Jeho rodiče se rozhodli opustit Leningrad spolu s velkou vlnou sovětských židovských uprchlíků. Starému režimu zazlívali, jak se choval k Židům. Na druhou stranu uctívali jeho jazyk a kulturu. Po příjezdu do Spojených států doma odmítali mluvit anglicky, ale do Ruska se ani jednou nevrátili.
„Začal jsem do Ruska jezdit, abych porozuměl, kdo byli moji rodiče,“ řekl Shteyngart. „Byli pro mě velkou záhadou. Víceméně ve Spojených státech uspěli. Museli ale za to zaplatit emocionální cenu.“
Od dokončení vysoké školy se Shteyngart vrací do Ruska každý rok či dva. Není ani turista, ani místní. Je Newyorčan s nově zakoupeným bytem na Manhattanu. V Petrohradě pak bydlí na hlavním bulváru známém z příběhu Nikolaje Gogola.
„Rád poslouchám ruštinu,“ řekl na univerzitní půdě. „Když píšu, většinou to je anglicky. Při dialozích mi ale zní ruština. Rád si s tím hraju.“
Jeho poslední cestu sponzorovalo americké ministerstvo zahraničí. Shteyngart během pobytu sbíral materiál na svou příští knihu. Budou to paměti. Také představil svou snoubenku, která je korejského původu. Vzal ji právě k soše Lenina, která způsobila před třiceti lety malému Igorovy tolik vzrušení.
Clifford J. Levy pro New York Times
úryvek z článku přeložil Tomáš Rákos
foto © archiv Festivalu spisovatelů Praha
Příspěvků: 0