Články
Camus na trůnu - z hradu do paláce?
V lednu tohoto roku se jméno Camus skloňovalo napříč evropskými kulturními rubrikami více než jindy. Uplynulo padesát let od smrti jednoho z hlavních představitelů existencialistického myšlení, autora románů Cizinec a Mor či filozofického traktátu Mýtus o Sisyfovi. Festival spisovatelů Praha tehdy přinesl sérii článků věnovaných jeho odkazu. Mezitím neuplynul ani rok a Camus opět plní (tentokrát však pouze francouzské) noviny. Rozhodl se totiž stát prezidentem.
Renaud Camus, kolega v angažované literatuře a jmenovec proslulého Alberta, se ke všeobecnému překvapení rozhodl sestoupit ze svého středověkého sídla v Plieux, aby vzal útokem samotný Palác v Elysejských polích. Rozhodnutí oznámil při příležitosti vydání politického manifestu strany, kterou si sám před osmi lety vytvořil a jíž je dodnes jedinou výraznější osobností.
První oficiální prezidentský kandidát má v šedesáti čtyř letech na svém kontě přes sedmdesát vydaných knih a hrad v Plieux přetvořil do místa kulturního setkávání. Stejně tak ho ale provází pověst muže, který, přestože odsuzuje etiketu pravicového extremismu, dělá vše pro to, aby do ní byl řazen.
Pozornost široké veřejnosti na sebe totiž nejvíce upoutal před deseti lety, kdy prohlásil, že v pořadu veřejnoprávního rádia France Culture Panorama je příliš mnoho Židů. Skandál známý jako „Camusova aféra“ se ho drží dodnes. V následně rozpoutané diskuzi byl obviňován z antisemitismu, označen mimo jiné za zpozdilého Pétainovce, a přestože se ho zastali osobnosti jako Alain Finkielkraut či Emmanuel Carrère, nálepka antisemity se ho drží dodnes.
Krátce po uklidnění nejbouřlivějších výměn názorů přišly prezidentské volby, ve kterých v druhém kole Chirac jasně porazil extrémistického Le Pena (sám Camus hlasoval bílým, neutrálním lístkem, za což si vysloužil novou kritiku ze stran odpůrců lepenovské Národní fronty). Po probděné noci se rozhodl založit vlastní politickou platformu, nazvanou příznačně In-nocenence – Ne-vinnost, přičemž nocence netradičně odvozuje od latinského nocere, škodit; za hlavní program vyhlásil boj proti všem věcem škodícím tomuto světu, které pro něj představuje vše od „šlápot na sedačkách v metru“ po „proti-kolonizaci“ Francie ze strany imigrantů. Jednoduchosti a přímosti svého politického zaměření se drží i u názvu právě vyšlého manifestu – Abécédaire de l'In-nocence, neboli Čítanka Ne-vinnosti.
Redukovat Camuse na zapšklého reakcionáře by ale bylo chybou. Stačí se podívat na jeho profil na Flickeru, který je oproti takovým facebookovým stránkám Nicolase Sarkozyho na první pohled osvěžením. Na druhou stranu, co do počtu reakcí má vyzyvatel v boji o francouzský trůn co dohánět.
Uměleckou dráhu nastoupil jako žák Rolanda Barhese, který mladému Camusovi také napsal předmluvu k jeho nejprodávanějším románu Tricks, ve kterém literárně obnažil svou homosexualitu. Při cestě po Spojených státech se držel osobností okolo Andyho Warhola, na domácí půdě jej pojí přátelství s Louisem Aragonem či Marguerite Durasovou, kteří si oba jeho literární tvorby vážili. Díky zmíněné politické aféře se spřátelil i se současným prezidentem Sarkozym či ministrem kultury Frédéricem Mitterrandem, který toužil jeho (mimo jiné i do češtiny přeložený) román Král Roman převést na stříbrné plátno.
V té době podporoval socialisty v pařížském 16. okrsku a ve volbách roku 1981 dal svůj hlas Mitterandovi, prvnímu levicovému prezidentovi Páté republiky. Již za deset let ale směřoval přesně opačným směrem. Podlehnul vábení aristokratického způsobu života, koupil si hrad, ve kterém dodnes sídlí a pořádá kulturní akce a výstavy moderního umění. Začíná také vydávat svůj Deník (Journal), ve kterém se víc a víc věnuje tématům jako obrana jazyka, venkova, území a identity. Tato publikace jej uvrhla na dlouhou dobu ve veřejném životě do klatby. Po deseti letech se opět odvažuje vstoupit na scénu politického diskurzu. Nebojí se, že se s jeho návratem vnoří do nové „Camusovy aféry“? „Já to předpokládám. Ale osobní důvody jedince nejsou ničím ve srovnání s ‚decivilizováním‘, kterému čelíme. Nakonec někde hluboko ve mně si přeji stát se prezidentem právě tolik, jako se oběsit.“
z francouzského tisku připravil Tomáš Kopečný
foto: wikicommons
Příspěvků: 0