Zemřel Aharon Appelfeld

Aharon Appelfeld se narodil roku 1932 v Černovicích v Bukovině (dnešní Ukrajina). V roce 1941 byl deportován do koncentračního tábora v Transnistrii na Ukrajině a byl odtržen od svého otce (matka zahynula na počátku války). Z tábora se mu podařilo uprchnout, bylo mu tehdy deset let. Následující tři roky se skrýval v lese. Roku 1946 emigroval do Izraele (tehdejší Palestiny). Vydal více než čtyřicet knih: psal romány, povídky, eseje.

Sám sebe popisuje jako „malého starého Žida s brýlemi” hlasem, v němž zaznívá něha a moudrost Tóry. Jeho tvorba se vyznačuje vzácnou jasností, hlubokou jemností prostoupenou smutkem života.

Poobědvali jsme spolu v Londýně, nahrbeni nad vidinami „Židáčků procházejících se newyorskými ulicemi – sebekritických Židů pozřených idejemi, avšak živých”.

Primo Levi napsal: „Mezi námi, přežívajícími literáty, má hlas Aharona Appelfelda jedinečný, nezaměnitelný odstín, výmluvný svou mlčenlivostí!"

Když jsme odcházeli, napsal: „Novému příteli, Aharon”.

.

Michael March: Načrtněte cesty svého smutku.

Aharon Appelfeld: Narodil jsem se ve velmi židovské, vysoce asimilované rodině – ve městě jménem Černovice, které tvořilo součást Rakousko-uherské říše. Můj první jazyk byla němčina. Němectví tedy nebyla jen kultura, bylo to náboženství, vysoce ceněné náboženství. Stále si z dětství pamatuji cesty do Berlína nebo do Prahy. Byla to jakási pouť – ne cesta do kostela. Chápali jsme se jako občané Evropy – ne pouze jako rovnoprávní občané, ale nejspíš jsme chtěli být lepšími občany. A náhle přišli Němci a nahnali nás do ghetta a pak do pracovního tábora a pak do koncentračního tábora. A řekli nám: je jedno, co si myslíte anebo co cítíte nebo čemu věříte – krev ve vašich žilách vás odsuzuje, odsuzuje vás k smrti. Tohle je zátěž, kulturní zátěž, kterou jsem si s sebou přivezl do Izraele. Když jsem přišel do Izraele, bylo mi čtrnáct let, a nesl jsem si s sebou zkušenost pětaosmdesátiletého. Prošel jsem všemi tábory, všemi úkryty, dostal jsem se do styku se všemi sortami lidí. 

MM: Co vás přimělo psát v hebrejštině?

A. Appelfeld: Odešel jsem z domu, když mi bylo osm let. Mé vzdělání tedy byla první třída – to je celé mé formální vzdělání, dokončená první třída. A pak přišly tábory a všechno ostatní, co jsem prožil. Hebrejština se stala mým prvním psaným jazykem, chcete-li. A psát jsem začal především proto, že do Izraele jsem přišel sám, jako sirotek, a papír mi se mi stal přítelem.

MM: Poprvé jsem vás objevil díky knize ‘Badenheim 1939’.

A. Appelfeld: Nejmenovalo se to tam Badenheim, mělo to jiné jméno. Pamatuji si, že jako dítě jsme s rodiči vždycky hledali nežidovský penzión, nežidovskou oblast. A vždycky jsme se ocitli s těmi samými lidmi. Každý rok tatáž ironie. Chtěli jsme uniknout hlučným Židům a vždycky jsme se ocitli mezi nimi. Právě to je základ té knihy: skvělí lidé, Židé středních vrstev, kteří se pokládali za Evropany – kteří se podváděli vírou, že nikdo neví o jejich židovství. Byli si jistí, že pro okolí židovství nic neznamená. To byl sebeklam, obrovský sebeklam, který jsem chtěl prozkoumat.

MM: Zkoumáte jej velmi jemně, takřka po Japonsku, neboť sebeklam je strašný.

A. Appelfeld: O tom není pochyb. Je tu skutečnost, velmi silná skutečnost, a člověk ji popírá, neustále ji popírá a říká, že nic takového není.

To je velmi bolestné. Židé z počátku knihy na konci třicátých let, se totiž blížili začlenění do Evropy. Takový byl hlavní trend – asimilace, ne nacionalismus.

MM: Obdobný je podle všeho náš sebeklam o sjednocené Evropě.

A. Appelfeld: Sebeklam patří k člověku. Ve třicátých letech se stal židovským fenoménem. Dnes, v letech devadesátých, je to univerzální jev.

MM: Je sjednocená Evropa možná?

A. Appelfeld: Nemyslím, že je možné Evropu sjednotit, protože národní cítění zůstávají i nadále velmi silná. Proč ne pluralismu? Mírumilovný pluralismus by se mi zamlouval. Ale umělé sjednocování nemá smysl.

MM: Jak jste se cítil při návratu do Evropy?

A. Appelfeld: Nikdy jsem se do Evropy nevrátil. Anglie není kontinent. Nikdy jsem nebyl v Německu, i když mé knihy v Německu vycházejí. Nejezdil jsem do Rakouska, protože bylo obtížné setkat se s lidmi mluvícími jazykem, který mi je důvěrně znám – německy. I když nemluvím německy, stále v sobě mám hlas svých rodičů.

MM: A co příjezd na Festival spisovatelů v Praze?

A. Appelfeld: Praha je něco jiného. Víte, jezdíval jsem do Prahy s rodiči jako dítě. Praha, Vídeň, Berlín byly metropole mým rodičů a já si velmi dětsky pamatuji jejich ulice – bylo mi jenom pět nebo šest. Ale byl jsem jediný syn, a tak mě brali s sebou. Praha v mých představách zůstává podobná, i když ne tak elegantní, jako město, kde jsem se narodil. Měl bych se tam cítit jako doma. Znal jsem vlastně všechny Kafkovy přátele, kteří emigrovali do Izraele, mnohé z těch, kdo s ním studovali – všechny, co byli v Izraeli, jsem znal, protože jsem byl blázen do Kafky a hledal jsem každého, kdo mi mohl cokoli říci o jeho životě.

MM: Proč do Kafky?

A. Appelfeld: Když jsem se stal spisovatelem a začal jsem uvažovat o vlastní tvorbě, cítil jsem, že nemohu psát řečí, jak se jí psalo dříve. O holokaustu nemůžete psát realisticky – nemůžete o něm hovořit z hlediska společnosti, anebo hospodářství, anebo politiky. Musíte hovořit odlišným jazykem. A Kafka jako ukázal tímto směrem. Kafka zachránil mé psaní.

MM: Jak na Kafku vzpomínali jeho blízcí přátelé?

A. Appelfeld: Pamatují si jej jako humoristu. Tohoto smutného muže – jeho žal byl tak hluboký – si všichni pamatují jako humoristu.

MM: Jako sólového komika?

A. Appelfeld: Jako člověka, jehož každá kapitola, každá povídka, kterou jim předčítal, byla plná smíchu, plná humoru. Humor, na tom slově se všichni shodli. A to pro mne bylo velmi zajímavé, protože když jsem já četl Kafku, vnímal jsem ironii těch textů, ale neměl jsem pocit, že něco takového by se mohlo zrodit z hlubokého smíchu, z hluboké radosti. Žádný z nich o Kafkovi nemluvil jako o děsivé postavě dobývané démony.

MM: Jak byste inscenoval své práce?

A. Appelfeld: Chápu se jako evropský, židovský spisovatel. A následuji cestu Kafky a Bruna Schulze, a svým způsobem Werfela, anebo lidi, kteří s nimi byli spřízněni. To jsou mé kořeny, mé duchovní kořeny. A jsem velmi pyšný, že má němčina se v mnohém podobá Kafkově – že jsme doma mluvili toutéž němčinou.

MM: Ale v Izraeli vás přitom chápou jako židovského autora, autora, který v minulosti pocítil jistý útlak.

A. Appelfeld: Trpěl jsem s hrdostí. Jsem velmi hrdý na toto evropské, židovské dědictví, které selhalo. Neselhalo literárně, ale selhalo ideologicky.

MM: A co nová ideologie plavovlasých, modrookých Židů?

A. Appelfeld: Když jsem přišel do Izraele, byla to velmi ideologická země – se sklony k socialismu a komunismu. Dnes je díky Bohu lepší. Dnes už existuje prostor pro člověka, jako jsem já – který vychází z židovské evropské tradice, který se stále domnívá, že židovská tradice v Evropě představuje vrchol židovských dějin v moderní době.

Publikováno na www.pwf.cz dne 23. 12. 2007.