Zprávy
Prožít život jako umělecké dílo
Nakladatelství Galén vydalo koncem roku 2021 zajímavou knihu o herečce, spisovatelce, dramaturgyni a režisérce Zuzaně Kočové. Od roku 1953 byla manželkou slavného herce E. F. Buriana. Publikace vznikla zásluhou jejich syna, písničkáře a spisovatele Jana Buriana. Ten s odstupem téměř padesáti let shromáždil dobové texty, články a ohlasy v tisku o své slavné matce, která stála léta v pozadí ještě slavnějšího otce. Do publikace vložil také deníkové zápisky, které si tato ojedinělá žena vedla. Vznikl tak neobyčejně plastický portrét této osobnosti české kultury.
Zuzana Kočová, se narodila jako Liběna Kočová 17. srpna 1922 v Jičíně, Po absolvování herecké školy při divadle D40 se pochopitelně profilovala jako umělecká osobnost především v divadelním prostředí. Po skončení války nastoupila do divadelního souboru E. F. Buriana a zde působila až do zrušení divadla v roce 1962. Později založila divadlo Maringotka, pro které psala a upravovala hry a působila v něm jako dramaturgyně, režisérka a herečka. Divadlo zaniklo v roce 1973. Po skončení divadelní kariéry se věnovala psaní.
Mottem jedinečné publikace s názvem Protančit život se stal zápis z deníku Zuzany Kočové z 6. května 1977
„Prožít život jako umělecké dílo“ – to se vlastně přece do značné míry kryje s tou mou představou – „protančit život“! Kdy mě to napadlo?
Když mě nejvíc mlátili.
Ten „tanec“ jsem si nikdy nepředstavovala jako odpoutaný od země, jako pudřenkovou klasiku na špičkách a v rukách předem vycvičených vzpěračů. Mystika mého „tance“ spočívala a spočívá ve vzdoruplných dupotech podpatků a zároveň v rozkoši hmatání půdy, země. Je to milostná, tvrdá hra mých chodidel s povrchem této planety, s její kůží, hra plodná.
Deník, 28. listopadu 1959
Tak se mi zdá, že celý problém spočívá v tom, že já tě beru vážně a oni ne. Nechtějí nebo jsou tak pitomí, že nemohou. Nesmím zapomínat, že první úkol zní: stát se mezi voly králem. Druhý: nezapomínat, že je lepší být mezi králi volem.
Deník, 5. prosince 1959
Radši se zbláznit než zestřízlivět! To je jedno z Tvých přikázání. Je mi teď moc drahé. A tak – do toho!
Deník, 8. prosince 1959
Nejlíp se umí vždycky rozčilovat darmochleb a netalent.
Deník, 3. února 1961
„Rozum“ a „Pravda“ se vždycky plně nekryjí. Rozum je nutný, aby člověk pravdy užíval k užitku.
Deník, 12. července 1960
Každá prohra bude vítězstvím, protože bude činem.
Deník, 8. srpna 1960
Škoda že není žádný posmrtný život. Jednou za rok se sejít a říct si, jak dál, pomilovat se, vyzpovídat, zúčtovat s tím rokem.
Deník, 21. září 1960
Rozpor mezi tím, co píšu a jak žiju? Ne, není. Jen žít je to těžší.
Deník, 28. září 1960
Není smír s voly! Protože idiotství na straně socialismu je strašné a musí se trestat. Není omluvy!
Deník, 2. dubna 1961
Na sjezdu divadelníků se mluvilo vážně o tom, že je konečně mrtvo komediantství. Jak je to směšné! Ve jménu myslícího herce se pohřbívala sama podstata divadla. Rozum má nahrazovat invenci, žhavý rozdychtěný cit, radost. Raději se nesmějme, nevíme-li, jestli při tom vypadáme inteligentně! Ó, snobové v umění!
Deník, 4. května 1961
Uprostřed prostředí, v němž nelze nikomu věřit, hyne každý, kdo je schopen velkých citů. Nestačí sám žhavě cítit a milovat. Láska musí mít podmínky.
Příspěvků: 0
