Rozhovory
V Londýně se Zadie Smith
Zadie Smith patří mezi vyhledávané autory. O kvalitě jejích knih svědčí i nominace na prestižní literární ceny anglicky píšících autorů. Tvorbu literátky sledujeme dlouho a dokonce jsme i jednali o její účasti v Praze. Náš spolupracovník Miro Procházka pro čtenáře portálu Festivalu spisovatelů Praha autorku v Londýně vyzpovídal.
„Psaní - odříznuta od událostí jako ve snu.“
Miro Procházka: Přestala jste psát romány?
Zadie Smith: Odpočívám od beletrie. Nedovedu říci proč. Pracuji nyní na sbírce akademických úvah. Psát o umění není procházka rajskou zahradou.
MP: O čem bude ta esejistická sbírka?
ZS: O románové morálce. Navazuji na cyklus přednášek Iris Murdochové. Navzdory zdání, mluvit o etice v kontextu literatury je snazší, než analyzovat pravidla řemesla. Nebanalizuji Bibli ani příručky o tom, jak žít. Pohlížím na klasiku, řemeslo Kafky, Forstera, Austenové.
Když vymýšlíš hrdiny, umožňuješ jim žít, dáváš jim historii, nemohou nemít morální problémy nezávisle na tom, zda to máš v úmyslu. E. M. Foerster tvořil ztracence, např. slečnu Lavishovou, hrdinku románu Pokoje s vyhlídkou.
Souhlasím s Virginií Woolfovou, že z knížek se učíme více prožíváním, než analyzováním.
MP: Proč jste se rozhodla stát se literárním kritikem?
ZS: Akademický svět mě vždy přitahoval. Vždy jsem také měla jinou představu o psaní, o knihách než to, co jsem četla v literárních přílohách deníků. Nejpopulárnější je cynické vyhledávání chyb. Jako autorka vím, jak velmi může špatná recenze zranit.
Mně při psaní recenzí zajímá čtenářské hledisko. Vyprávím o knižním světě, o mnou vybájeném světě, o individuální zkušenosti s textem. Pro mě byl mistrem kritiky Barthes. Chápal, že v psaní o literatuře nejde o hodnocení. Spisovatelům se zdá, že mají říci něco závažného na téma psaní, ale já ač minulo deset let od mého debutu stále nevím co říci.
MP: Nedokážete popsat svou práci?
ZS: Jediný dobrý popis práce spisovatele, jaký znám, je v Sobotě Iana McEwana, v kapitole o operování. Chirurg je několik hodin maximálně soustředěný, odřezán od událostí jako ve snu. Ten úryvek se mi vždy zdál být textem o mé práci. Kdežto rozmluvy o spisovatelích, nejenom mediální i soukromé, obvykle končí anekdotami o banketech.
Jako studentka literatury jsem se dověděla, že McEwan píše pouze 15 slov denně. Zanechalo to ve mně dojem. Patnáct slov denně? Pomyslela jsem si, tak to je tajemství úspěchu.
MP: Dodnes byste nenapsala román O kráse při 15 slovech denně ?
ZS: Vůbec se mi zdá, že to bylo vymyšlené. Ale ve skutečnosti je McEwan mým tak vzdáleným opakem, jak jen je to možné. Stejně Kafka. McEwan je ukázněný a pečlivý. Jeho romány jsou vždy jak třeba dlouhé. Nepíše věty, o nichž by bylo možné mít pochybnosti, zda jsou potřebné. Důkladně je rediguje. Ale pro mě nemůže být vzorem. Já ráno běhám. K psaní usedám v poledne a píši někdy až do nočních hodin. První knížky jsem skládala z citací, kompozic odkoukaných od jiných.
MP: Od koho jste opisovala?
ZS: V Bílých zubech je hodně televize, tisku. Před pěti lety jsem se rozhodla napsat velký realistický román. Už dávno jsem toužila vytvořit něco, co by připomínalo edwardiánské výplody. Kdy jsem jako dvacetiletá začínala "Bílé zuby", nebyla jsem schopna. Ale po dvou románech již ano. Vliv na mě měli Vladimir Nabokov, John Updike, Forster. O nich jsem, ostatně, tehdy učila na Harvardu.
MP: Proč Nabokov?
ZS: Není pochopitelně nic špatného na tom, že román je společenskou, politickou výpovědí, pokud je současně dobrou literaturou. Nabokov se přece při psaní Lolity nezaměřoval na to, aby pověděl něco o mladé Americe, která svádí starou Evropu, jak se lze v literárních kritikách často dočíst. Nabokov bral v úvahu pouze jednotlivce, nepřemýšlel o čtenářských skupinách, které dnes vychovává tisk ve společnosti a pěstuje systém kultu bestsellerových autorů. Vydavatelský trh pěstuje ve čtenářích systém čtení a toto působení má vliv i na literární kritiku.
MP: Je to náhoda, že v Anglii jste psala romány, a v Americe se zabýváte teoretizováním?
ZS: Britové jsou skvělými intelektuálními partnery, ale rádi předstírají, že tomu tak není. Dokonce v tisku se hodně pozornosti upírá k literárním drbům. Ve Státech se naopak média více zajímají o závažné texty.
MP: Co jste četla na studiích, než jste začala psát?
ZS: Pro mé pokolení byl důležitý David Foster Wallace. Jeho proslavený román Infinite Jest (Nekonečný žert) byl předzvěstí způsobu psaní mladých Američanů. V jejich textech panuje smutek překrytý úsměvy a reklamními hesly. Druh osobitého neštěstí, které je vlastní celé americké kultuře.
Zdroj štěstí vidí mladí autoři nejčastěji v reklamní propagandě úspěchu. Existuje takový sborník povídek s názvem Popálené děti Ameriky a jedna z povídek je reklamních čidlech vštěpovaných pod pokožku, díky nimž se stáváš nosičem reklam. Nevědomky propaguješ produkty, firmy a její životní styl.
Z těch textů v knize přímo vyvěrá ohromná touha mladých říci něco hodnověrného. Mám takový oblíbený citát z Čechova: „Když život není dobrý, lze jej pociťovat zrovna tak“. Nemáte povinnost být šťastným.
MP: Co hledáte v literatuře mimo tak stěžejních otázek jako jsou otázky etiky?
ZS: Různorodost. Čím více stylistické různorodosti, tím lépe. Rozhodně nejsem fanynkou jedné formy. Když začínám knížku, tvrdím, že napíši něco zcela jiného než vše, co jsem stvořila dosud, ale na konci se ukáže, že je stejná jako předchozí. Snad proto je psaní víc skličují než čtení.
Zadie Smith se narodila v severním Londýně v roce 1975. Její matka pochází z Jamajky, otec je Angličan. Studovala anglickou literaturu na King's College v Cambridgi. Během studií začala psát román o třech rodinách bydlících v Londýně, několika generacích, národnostech, kulturách Bílé zuby. Kniha se stala jedním z nejzářnějších literárních debutů posledních let, nejen ve Velké Británii. Druhý román - Sběratel autogramů - byla menším úspěchem, ale již třetí - O kráse - se octla v užším výběru nominovaných na Man Booker Prize. Před pěti lety začala přednášet literaturu na Harvardské Universitě. Od té doby působí také jako knižní redaktor a literární kritik. Bydlí v Londýně s manželem spisovatelem Nickem Lairdem, nedaleko domu, v němž vyrůstala.
Příspěvků: 0