Toni Morrisonová o Americe

Co vás vedlo k napsání knihy A Mercy, příběhu, v němž se vracíte hlouběji do minulosti víc než v svých předchozích prózách?

Začala bych otázkou: Kdy došlo ke spojení otroctví a rasismu? Otroctví samo o sobě tehdy nebylo nic zvláštního. Nýbrž hierarchie bílých a černých. Jak k tomu došlo? Hledala jsem momenty, které by mi ukázaly počátek. Potom jsem narazila na Baconovu rebelii – povstání ve Virginii v roce 1667, ke kterému se připojilo 400 přívrženců všech vrstev a barev pleti, aby tak vyjádřili odpor proti guvernérovi. A potom to vypuklo – diferenciace na černé a bílé jako zástupné téma na místo hledání skutečného problému vlastní chudoby a znevýhodňování. Při psaní románu bylo ale nutné si odpovědět i na otázky: Co například jedli vojáci v 17. století? Jaké stromy rostli v Marylandu? Časem dospějete do bodu, kdy zná do nejmenšího detailu svět své knihy.

V knize A Mercy se setkáváme s množstvím odlišných životů, které se ale ve skutečnosti neproplétají…

Chtěla jsem si představit situaci v celé její šíři, tedy tak, jak mohla skutečně existovat – otroci, černí a bílý jako různorodí členové společenství. Dáma, která přišla z Anglie nebo třeba svobodný černý nádeník.

Nejvýraznější je hlas mladé, opuštěné Florense, která se vyrovnává se ztrátou svobody a myslí si, že musí zemřít. Později si uvědomí, že smrt představuje touhu zcela se podrobit, stát se zcela závislou...

Ano. Existuje otroctví definované zákonem a mimo to také psychické, které člověk přijímá sám.

Vraťme se však na začátek. Změnil se vás tvůrčí proces od vaší poslední knihy The Bluest Eye?

Formuluji rychleji. Slabší fáze mě již nevyvádějí z míry. Jednoduše je akceptuji a snáz dospěji opět bodu, kdy jazyk znovu ožije. Stále ale potřebuji 5 let na jednu knihu.

Jedním z témat The Bluest Eye, jak je již patrné z názvu, je touha černého děvčete po modrých očích. Tedy nazírání na sebe prizmatem bělocha a smíření se s panujícím odsudkem. Dá se říct, že každou novou knihou se prokousáváte dalšími aspekty psychologie rasismu. Nezažila jste někdy pocit, že by se Vám toto téma zajedlo?

Ne, vůbec ne. Vůbec mi také nevadí, když jsem s tímto tématem spojována. Již od začátku jsem o sobě říkala: Ano, jsem černá autorka, a to je to, co mě zajímá.

Jednou mě můj přítel představoval na literárním festivalu. Dnes je již slavným autorem. Tehdy mě pochválil a řekl: „O Toni nepřemýšlím jako o černé autorce, nebo jako o ženě spisovatelce,“ udělal pauzu a po pomlce řekl: „...nýbrž jako o píšícím bělochovi!“ Všichni pukali smíchy – splnila jsem pouze očekávání, které bylo přítomné. Dobrý americký autor je vždy běloch a muž. A proto jsem svoje postavení využila a získala si mainstream.

Jednou jste prohlásila: „Když pracuji na knize, píši neustále, a to bez ohledu na to, zda vařím nebo řídím auto – uvnitř jsem stále se svou knihou.“

Je to stav nepřerušené otevřenosti a vnímavosti, protože vše co se odehrává, může být budoucí látkou. To při této práci vede k zvláštním situacím, jak jsem si nedávno uvědomila během cesty po Evropě. Na jedné straně jsem ve stavu vnímavosti a na straně druhé dávám rozhovory ke knize. Je těžké vést rozhovory o knize, když je člověk již na cestě někam jinam.

Během svého profesního života jste se věnovala literatuře tak říkajíc ze všech stran – jako lektorka a vydavatelka, univerzitní profesorka a spisovatelka. Neomezovali se navzájem tyto zcela rozdílné přístupy ke knize?

Nikoli, vše jsem dělala ráda. Zapojila jsem plnou část mozku. Ne vždy jdou všechny aktivity skloubit. Když jsem psala Beloved, skončila jsem ve vydavatelství a věnovala jsem se pouze psaní. Existuje ale souvislost, kterou nacházím pouze při psaní a nikde jinde. Když sedím u knihy, mohu snést svět kolem sebe, jinak nikoliv. Psaní je svoboda – to jediné, co dělám výlučně sama pro sebe.

V lednu roku 2008 jste v otevřeném dopise veřejně podpořila Obamu?

Kromě toho, že jsem dlouhodobě příznivkyní Hillary Clinton? Spojené státy ale mají velké problémy. Bylo by velkým luxusem, dělat kaprice typu - jiná barva pleti – muž nebo žena. Musí být přítomno i něco víc. A Obama tím disponuje, kromě pevného přesvědčení a vysoké inteligence. Zkoumá problémy až k jejich skutečným kořenům. Prohlédne si celek, nazývá korupci korupcí. Je otevřený a umí dobře psát! Byla jsem nadšená z biografie Dreams from My Father. Kniha, která není ani trochu chvástavá, nýbrž otevřená a precizní.

Moudrost a životní zkušenost - to byla vaše klíčová slova v případě Obamy.

Neznám všechny povahové vlastnosti těchto osobností. Obdivuji Hillary Clinton. Ale jak už jsem říkala, Obama má mimo pevného přesvědčení a vysoké inteligence i opravdu zvláštní formu odvahy.

Která je také jaksepatří potrestána. Kritika přichází od socialistů přes rasisty až po fašisty.

S tím vším jsem v rámci volebního zápasu počítala. Kritika přichází od těch Američanů, kteří mají enormní strach ze ztráty svých privilegií a kteří mají hrůzu z něčeho, co se stejně nedá odvrátit. Tato země bude mít za třicet let bílou menšinu. Tito lidé vyjadřují následující: Chci zpátky svou zemi a staré pořádky.

Ale z průzkumu provedeného New York Times a CBS vyplynulo, že procento černých Američanů, kteří považují vztahy za dobré, se zdvojnásobilo. Poté, co byl Obama zvolen prezidentem, byli poprvé v životě častováni slovem „pane“.

Mnoho věcí se změnilo k lepšímu. Mění se zatrpklost vůči bělochům. Zneklidněna jsem spíše z postoje mnoha lidí, kteří pro Obamu hlasovali a teď jsou nespokojeni. Vypadá to, jakoby zapomněli, že zákony vydává kongres a ne prezident. Měl by ještě umět zpívat a tančit? Nic není nikdy dost dobré.

 

úryvek z článku, který opublikoval deník Die Zeit, přeložil Josef Zlamal
foto Angela Radulescu