Irvine Welsh: O návratu k Trainspottingu

.

Trainspotting je nyní 25 roků stará kniha. Měl jste nějaké tušení, když jste ji psal, že se stane takovým kulturním i komerčním fenoménem?

Vlastně ani ne. Ten počáteční poprask, který kniha vyvolala, se týkal spíše určité skupiny lidí v Londýně, ex-punkové kulturní společnosti. Okamžitě je to zasáhlo. Vzhledem k hlavnímu námětu knihy, který zahrnoval tvrdé drogy, jsem si myslel, že se tato kniha stane kultovní knihou, nikoliv generační knihou, jak ji někteří lidé nyní nazývají. Je to zvláštní, ale ta kniha si začala žít svým vlastním životem, že když ji vidím na poličce v knihkupectví, mám pocit, jakoby ji napsal někdo úplně jiný.

 

Vy jste od té doby napsal čtyři romány se stejnými hlavními postavami, včetně letošního Dead Men´s Trousers (Kalhoty mrtvejch chlápků), a byly natočeny dva filmy, slavný Trainspotting (1996) od Dannyho Boylea a jeho pokračování T2 Trainspotting (2017). Renton, Begbie a další postavy z vašich románů pro vás evidentně hodně znamenají.

No, abych byl upřímný, pokud o nich nepíšu, moc na ně nemyslím. Řekl bych, že oni stáli před stejným problémem volby, který většina lidí musí řešit i dnes. Stáli před jakousi existenční krizí – co na nás záleží, když jsme nezaměstnaní? V té době se oni cítili nadbyteční – všichni tito lidé bez práce, mimo společnost, bez sebemenšího pocitu sdílení smyslu a účelu jejich další existence. A stejné problémy musí i dnes řešit střední třída naší společnosti.

 

Nyní žijete v Miami. Jak často se vracíte do Edinburghu?

Čas od času ano. Fascinuje mě, jak se Edinburgh od té doby stal úspěšným vzorem pro všechna města v UK z hlediska tzv. regenerace. Dělníci jsou vytlačeni na okraj města, centrum města obehnáno kamerovým systémem, kde žije plno aktivních mladých lidí – převážně studentů, ultra- bohatých lidí a samozřejmě hodně turistů. Edinburgh býval kdysi dělnickým městem, ačkoliv ne tak proletářský a průmyslový jako Glasgow. To se hodně změnilo a většina dalších měst následovala tento model.

 

Proč Miami?

Je to velký svět a já jsem nomád. Chci toho poznat tolik, kolik jen můžu. Žiju na pláži v Miami, což je docela zajímavé. Když jdu na procházku, potkávám spoustu vyšňořených lidí, jak se promenádují a naparují. Narcismus je nyní zakotven v kultuře. Pro spisovatele je skvělé pozorovat tohle všechno z první ruky. Navíc, získávám při tom hodně námětů pro TV,  takže jsem stále jednou nohou v LA.

 

Amerika je právě teď velmi zajímavé místo k životu. Nemáte někdy obavy ze současného vývoje?

Je tady určitě rostoucí pocit úzkosti, pocit nějaké neurčité, ale stále se blížící apokalypsy. Svým způsobem, byť možná trochu zvráceným, je pro mne dobré pobývat uprostřed toho všeho. Ten román, na kterém právě pracuji, pojednává o současných střelbách v Americe. A dává mi to tedy smysl, být právě tady.

.

Píšete zajímavým způsobem o skotské nezávislosti: nejste natolik nacionalistický jako někdo, kdo je pro rozpad UK. Když se na to podíváme zvenčí, myslíte si, že to může být jeden z neúmyslných důsledků brexitu?

Nejspíš ano (směje se). S brexitem je všechno nyní vzhůru nohama. Dovolili jsme, aby byly naše politické instituce otráveny chamtivostí a penězi a také korupcí, která z toho  plyne. Je to až neuvěřitelné, jak je [Jeremy] Corbyn nyní v médiích očerňován  za to, co  je v podstatě staromódní politika sociálně demokratického stylu. Najednou jsou zobrazováni jako extremisté. Nyní je to převážně boj o moc mezi dvěma skupinami – globalisté a nacionalisté. Myslím si, že toto je podstatou současné politiky. A tenhle politický boj je veden převážně technologicky, což je ještě silnější a razantnější než tomu bylo v minulosti. Někdy mi to připadá, jako bychom nenápadně sklouzávali směrem k fašismu.

 

A jaké je vaše řešení?

Demokracie se týká obyčejných občanů, ne oligarchů, aristokratů, elit nebo členů královské rodiny. Na to jsme zapomněli. Myslím, že hierarchie, které jsou kolem nás už po celá staletí, je třeba odstranit. My jsme uvízli v takzvaném demokratickém či imperialistickém systému, který prostě už nefunguje v tom, co je v podstatě konceptuální společnost – my nevytváříme věci, vytváříme jen informace. Myslím, že musíme vytvořit nové skutečně občanské demokracie, ať už regionální nebo globální. Mám pocit, že menší státy fungují lépe. Zbavme se myšlenky nacionalismu, zbavme se myšlenky různých států. Nezáleží na tom, jak se to místo nazývá, podstatné je, že to tam funguje pro většinu místních lidí.

 (Ukázka ze slavné záchodové scény z filmu Trainspotting.)

.

Jak myslíte, že to všechno ovlivňuje kulturu a umění?

Někdy slyším, jak se lidé ptají, nač ještě potřebujeme nějakou kulturu? Vše se točí okolo okamžité komunikace. Takže moje následná otázka zní: co se stane s tou veškerou krásou a moudrostí, které jsme tradičně nacházeli v umění, literatuře a hudbě? Už je nebude potřeba v moderní komunikační společnosti budoucnosti? Co se stane s věcmi, které nás dojímaly, stimulovaly či bavily? Možná to zní jako sci-fi, ale lidé už dnes chodí domů ke svým sexuálním robotům. A kde je láska, romantika, touha? Všechny tyto pojmy jsou nyní vystaveny velké zkoušce. A je velmi vzrušující být umělcem nebo spisovatelem takové doby.

 

Byl jste známý svým poněkud hedonistickým životním stylem, když jste byl mladší. Nyní je vám 59, už jste se usadil?

Mám to teď pod kontrolou. Občas se to trochu zvrtne, když se děje něco zajímavé. Zkrátka někdy si ještě zařádím, ale nic takového, jak to bývalo kdysi. Hodně se teď věnuji sportování. Většinou chodím do boxerského kroužku. Je to skvělý trénink. Po jeho skončení máte pocit, že žijete naplno. Stárneme všichni a všichni směřujeme ke smrti, ale jak moc  ze svého života je třeba věnovat těmto myšlenkám? Dávám přednost intenzivnímu boxu v tělocvičně. Udržuje vás to v bdělosti a vitalitě.

.

Zdroj: Sean O'Hagan pro the Guardian. Do češtiny přeložili Vojtěch a Miroslav Landovi.