Zelí v umění a literatuře

V roce 1987 začala surrealistická malířka Leonora Carrington s malováním smyslných portrétů červeného zelí. Všimněte si, že slovo portrét je zde na místě. Zelí má totiž hlavu – hlávku. Plátna Leonory Carringtonové jsou alchymií po formální stránce, uvnitř pak skrývají tajemné zeleninové kouzlo.

Carringtonová navazuje na literární a výtvarnou historii „uctívačů zelí“. Ovšem na to, že nějaká tradice vůbec existuje, jsem narazila až při přípravě své knihy Romantic Moderns o modernismu a anglické imaginaci. V třicátých letech totiž existovala slavná a velmi vlivná floristka Constance Spry, která způsobila poprask, když naaranžovala vázu naplněnou pouze kudrnatou kapustou. Se všemi těmi lesklými vráskami a ozdůbkami vypadala kapusta obdivuhodněji než růže, nebo lilie. Až o pár let později, Gulley Jimson, známý malíř a hrdina románu The Horse´s Mouth od Joyce Caryse navázal, když vyřkl památnou větu, že freska není kompletní, pokud na ní není záhon zelí: „Kadeřavá kapusta jako dílo imaginace předčí Shakespeara!“

Kořeny této fascinace vedou zpátky ke starým Egypťanům a Řekům, kteří zelenině přisuzovali zvláštní schopnosti. Římané věřili v životodárné účinky zelí natolik, že se zelím zabývalo celé odvětví medicíny. Zelné listy se používaly na rány, vymačkaná šťáva smíšená s medem se používala jako mast na oči. Ale především zelí chránilo proti účinkům alkoholu. Když ho sníte velké množství a teprve potom jdete oslavovat, ochrání vás to před kocovinou.

Není tedy divu, že o mnoho století později (v roce 1610) si barokní cítění, čerpající z historie italského umělce Tommaso Saliniho, vyžádalo své a vznikl sugestivní obraz Mladý rolník a zelí. Napůl zahalený opálený chlapec se tyčí nad sklizní obřích hlávek zelí, jako bujarý bůh vynořující se z vířícího moře zelí.

Zelí bylo však mnohdy více chápáno jako negativní symbol. Symbol obyčejnosti, chudoby a synonymum pro něco nevábně chutnajícího. Vypravěč Tristram Shandy z románu Život a názory blahorodého pana Tristrama Shandy Laurence Sterna dráždí svým odbíháním od příběhu, zasazováním do širších souvislostí. Pohrdá lineárním vyprávěním, čímž nás paradoxně nutí na něj myslet. Kdyby Tristram myslel přímočaře, mechanicky, neexpresivně, neimaginativně, první co vás napadne je řádek zelí. Ale on neumí vyprávět příběh v normálních mezích, protože to by nesměl být člověk, aby se alespoň trochu neodchýlil: „Vzpírám se nejlepšímu pěstiteli zelí, který kdy existoval… nikdy nebudu chladně, kriticky, kanonicky sázet jednu hlávku za druhou se stoickými rozestupy… bez jakéhokoliv vykročení, či kradmé odchylky…“

Prostota a stoicismus. To jsou vlastně myšlenky blízké zelí. Když ve 20. století modernisté povýšili jednoduchost a minimalismus do umění, dostalo se zelí mezi avantgardu. Zelí a jeho obyčejnost jako symbol využívali hojně i abstraktní malíři jako Jean Helion. Zelí jako prostá strava se stalo součástí moderního povstání proti extravaganci a zbytečné dekoraci. Takže když architekt Adolf Loos bojoval proti hojnosti ozdob na všech možných fasádách ve Vídni, rozšířil svůj argument na obrazy, ale i potraviny. Moderního občana definuje jeho dieta, napsal: „Zelenina, která se mi líbí, je prostě vařená ve vodě a podávaná s oříškem másla," dodává. Není tedy žádným překvapením, že Loos byl zastáncem zelí.

Ačkoliv i mnozí jiní mají pocit, že zelí osvěžuje tělo i mysl, častěji se setkáváme s názorem, jež definuje zelí jako to, co páchne v ložnici, nebo přílohu k starému masu. Zelí je totiž často součástí bídného života na předměstí, z něhož se snaží uniknout i George Bowling, hrdina románu Dostat se na vzduch, nebo George Orwell, který k budování klaustrofobní atmosféry románu 1984 používá i streotyp jídla – zelí. Zelí je vnímáno různě: extravagantní, magické, léčebné, hladké, čisté, škodlivé, páchnoucí, vznešené i směšné.

Při sledování naložených vozíků jedoucích po Piccadilly v roce 1869, píše Charles Dickens: „Zelí se hromadí až do výšky druhého poschodí", a přemýšlí, kam to zelí jede. Kdo jej sní a kam půjdou zbytky? Dickens si poprvé představoval celý svět pokrytý zelím. Přemýšlel o zelí jako o součásti zemské kůry, o regulérní součásti stratosféry. Jeho surreálné představy byly tak extravagantní jak jen představy o zelí mohou být.

Můj oblíbený obraz se zelím je Popelář od Stanleyho Spencera, mistra podivností. Jeho obraz z roku 1934 znázorňuje oživlé odpadky z obyčejné domácí popelnice – všechny naše zapomenuté zbytky slavně vstávají z mrtvých. Děti drží rozbité konvice a zavařovací sklenice, a – uprostřed obrazu – je tam krásné, ale trochu ucourané zelí. Pro Spencera, to byl obraz o věcech, které jsme zapomněli uctít: „Všechny znaky a symboly rodinného života, jako například listy zelí a konvice, které jsem tolik miloval, že jsem je vzkřísil z popelnice, protože jsou upozorněním na rodinný život a mír," vyjádřil se o obrazu Spencer.

Nedávno jsem navštívila záhony v botanické zahradě v Oxfordu, které byly vysázeny úhlednými přímkami a ve stoické vzdálenosti, které by Tristram nikdy nezvládl. Řádky robustního hrdě sedícího zelí. Kapusta „Nero di Toscana“ hned vedle zelí „January King“.

Záhon tak královský, že předčí Shakespeara, a zároveň tak tvrdošíjně obyčejný…


přeložil: Luboš Svoboda
via: Alexandra Harris, the Guardian

foto:
Design Museum
Museo Thyssen
Stanley Spencer Gallery
Michéle Sato