Články
Milan Kundera: Pomalost
Pomalost (La Lenteur) je nerozsáhlý román o sto třiceti dvou stranách, u něhož je nová především struktura. Podle francouzského romanopisce a esejisty G. Scarpetty přináší Pomalost se změnou jazyka i změnu stylu: „…tím, že přešel do francouzštiny, vstoupil Kundera do jiného tónu, jiného univerza, jiné dimenze umění románu. Něco jako nově získaná svoboda: více lehkosti, fantazie, živosti, více místa ponechaného pro improvizaci.“
Poprvé není Kunderův román komponován v sedmi nebo pěti dílech, ale napsán je v jednom dílu, rozčleněném do 51 krátkých kapitol. První tři kapitoly představují čtenáři tři základní témata: rychlost, pomalost a nemožnost hédonismu v naší současnosti. V pomalejším rytmu jsou pak tato základní témata rozvíjena: 5. až 8. kapitola je věnována exhibicionismu, jejž vypravěč vyjadřuje pomocí metafory tanečníků. Kapitola 9–12 patří Denonově novele, pro niž je typické téma diskrétnosti. Ostatní kapitoly propojují scény z entomologického kongresu.
Pomalost je logickým pokračováním vývoje základních témat Kunderova díla. Ale na rozdíl od Nesmrtelnosti, předchozího autorova románu, jsou v této knize využity daleko střídmější, ale vysoce funkční prostředky a autorovo vyjadřování je velice přesné. Důvodem jazykové střídmosti může být i fakt, že jde o první dílo, které je Kunderou psáno francouzsky.
V knize nacházíme také změnu v podobě omezení dialogu mezi autorem a čtenářem v podobě řečnických otázek, upozornění a zastavování toku textu, jak tomu bylo v předešlých Kunderových románech. V dalším porovnání si také uvědomíme novou skutečnost, že Kundera jako vypravěč je jednou z postav objevující se ve fikčním světě příběhu.
Vyprávění začíná ich-formou, děj se odvíjí od cesty na zámek poblíž Paříže proměněný na hotel, ve kterém stráví vypravěč se svou ženou Věrou příjemný večer a neklidnou noc. Během cesty po dálnici si vypravěč všímá ostatních řidičů a uvědomuje si strašlivost zběsilé a rychlé jízdy, která je jakoby personifikací naší současnosti.
Vypravěč, jako prožívající „já“ pozoruje v hotelovém pokoji svoji spící ženu, které se zdá hrozný sen, takže snad každou chvíli začne ze spaní křičet. Probudí ji a ona mu vypráví, že ji pronásleduje jakási představa běžící postavy, volající „Mickiewicz není Čech! Mickiewicz je Polák!“.
Vypravěč se přizná, že jde o postavu z románu, který právě promýšlí. „Odpusť mi,“ říkám jí, „jsi obětí mých výmyslů.“ „Jak to?“ „Jako by byly tvé sny odpadkovým košem, do kterého odhazuji všechny své přihlouplé nápady.“ „Co si to vymýšlíš? Román?“ ptá se neklidně. „Často jsi mi říkával, že chceš napsat román, v němž nebude jediné slovo vážné. Velikou hloupost pro své potěšení. Obávám se, že ten okamžik je tu.“
Kouzlo pomalosti
„Proč se vytratilo potěšení z pomalosti?“ ptá se vypravěč a započíná tak příběh kontrastu mezi zrychlenou současností a již zapomenutým uměním pomalosti, pro které názorně využívá novelu Vivanta Denona Point de lendemain, která byla česky vydána pod názvem Není zítřku v roce 1968. Děj příběhu Pomalosti se odehrává na stejném místě, v němž se odehrával příběh Denonův.
Pomalost se v jedné své vrstvě vrací do doby 18. století, která svým pomalejším tempem dává více prostoru pro hédonistický způsob života a srovnává ji s chaotickým tempem dnešního světa, ve kterém je stále méně místa pro jedince, který má potřebu soukromí, krásy a chce žít a ne jen předvádět svoji „roli“ před očima anonymních televizních diváků.
Začínajícím bodem je debata o významu hédonismu. Slovy řeckého filozofa Epicura je definováno potěšení, radost a spokojenost jako absence bolesti a utrpení. Říká také, že člověku stačí být šťastný jednou, aby jím navždy zůstal ve vzpomínkách. V minulosti byla představa smyslnosti spojena s pomalostí. Čím pomaleji se jedná, tím větší je intenzita vzpomínek, paměti. Současné rychlé tempo autor definuje jako ztělesnění prázdnoty a povrchnosti. Rychlost, taktnost a exhibicionismus jsou hlavními koncepty a rozhodujícími body k porozumění života v současném světě.
V románu se poplétají tři pásma a tři vypravěčská hlediska. První je ich-formou prezentované vyprávění o pobytu na zámku. Druhým je fiktivní příběh jedné dvojice (mladý učenec Vincent a sekretářka Julie), jednoho osamělého českého vědce (za normalizace perzekuovaný entomolog a objevitel nového druhu hmyzu, Čechořipský) a jedné trojice (televizní hvězda Berck, reportérka jménem Immaculata, jeho letmá známost z mládí a kameraman), tato část je vyprávěna ve třetí osobě a ironicky komentována. Pomalost v sobě zahrnuje nejprve oddělené příběhy, které se však v závěru prolnou.
Zámek se stává mikrokosmem, jevištěm odkud Kundera může blíž pozorovat absurdní chování vybraných charakterů a porovnává je s událostí, která se stala na stejném zámku před dvě stě lety. Protagonisti, které analyzuje, jsou rozmazlení a ješitní. Porovnává jejich postoje a jejich vnímání reality a vytváří groteskní obraz současného světa.
Děj románu se soustřeďuje na skupinu francouzských intelektuálů, které vnímá jako „tanečníky“ nebo jako lidi, kteří žijí pro jeden úsek, intenzivně vyhledávající veřejné zviditelnění a uznání. Postavou s nejvíce směšným charakterem je „zaneprázdněný intelektuál“ Berck, který se snaží být ukázkou politické bezchybnosti. Berck je všude, současně se zajímá o nemocné AIDS a umírající děti v Somálsku, ale jen tehdy, pokud je přítomná kamera, která by vysílala jeho „poctivé obavy“ o svět. Na druhé straně je Berck naprosto lhostejný, zcela pohlcen vášní být uznávaným a populárním. Chce se v záři televizních kamer stát nesmrtelným.
V Pomalosti, jednom ze svých francouzských románů, vykresluje Milan Kundera také satirický portrét českého vědce, který ve vztahu k vlastnímu, komunistickým režimem zkaženému životu pociťuje jakousi „melancholickou hrdost“ (spíše z nouze ctnost) a očekává od svých západoevropských kolegů alespoň morální satisfakci za svůj nelehký úděl. Vypravěč však vzápětí zlomyslně odhaluje, že přišel o práci právě proto, že neměl dost odvahy odříci „skutečným“ disidentům, aby se scházeli v jeho kanceláři.
Vlastní pasivitu vydává před sebou samým za ctnost, kterou by ti, kteří prožili poklidnější život ve svobodě, měli ocenit. Objevuje se tu humorná historka o Čechořipském, který se tak dojme nad svým odloučením od oboru, že zapomene přednést před publikem své kongresové sdělení, týkající se jeho objevu nového druhu hmyzu nazvaného musca pragensis. Český vědec se tak stává terčem posměchu francouzských intelektuálů, kteří špatně vyslovují jeho jméno, neví, kde přesně se nachází jeho země a jsou v podstatě bez zájmu o cokoliv jiného kromě nich samotných. V jedné z kapitol autor také odkrývá ignoranci, nedorozumění mezi Západem a Východem, a to když Berck tvrdí Čechořipskému, že Mickiewicz byl českým básníkem a že Budapešť je „opravdu krásným“ hlavním městem jeho vlasti.
V Pomalosti dochází k propojení a konfrontaci dvou epoch: osmnáctého století (to je zastoupeno Denonovou novelou) a devadesátých let našeho století. Toto prolínání dvou časových rovin vzdálených více než dvě století nám zcela jistě připomene román Nesmrtelnost, kde se zrcadlí současnost vedle doby Goethovy. Dalším spojujícím motivem obou románů je také Kunderovo kritické zamyšlení nad konzumní povrchností dnešního světa.
Příběh hrdinů Denonovy novely, madame de T. a rytíře, je spojen s příběhem jejich moderních či spíše postmoderních potomků. Události na zámku se překrývají s událostmi novely, přičemž devátá až dvanáctá kapitola je věnována novele Vivanta Denona. Vypravěč, mladý rytíř (Chevalier), je vyzván svojí milenkou, aby doprovodil její přítelkyni madame de T. na její zámek nedaleko Paříže. Zažije nepříjemné setkání s jejím manželem, který se však brzy vzdálí a rytíř prožije s madame vášnivou noc. Před svým odjezdem potká jejího skutečného milence, markýze, který mu prozradí, že byl pouhým článkem jejího důmyslného plánu, jímž chtěla madame odvést pozornost manžela od svého opravdového milence. Ve výkladu Denonovy novely si povšimneme také zvláštnosti, totiž potlačení jmen ve prospěch intimity. Naopak kdo má v knize jméno, je zbaven prosté intimity.
Příběh námluv madame de T. a jejího milence střídá moderní varianta příběhu ze současnosti, kdy mladík Vincent přijíždí do hotelu spolu se svými přáteli, aby zesměšnili Bercka, který je prototypem mediální hvězdy a má potřebu získávat si hlavní místo na scéně ne příliš vybíravými způsoby.
Ironií celé Vincentovy snahy je, že se jeho úmysl nakonec obrátí proti němu samotnému. Ani on není zbaven potřeby se předvádět, vytvářet svůj obraz před ostatními. Vincent se snaží upoutat veřejnost dvořením se Julii a obrací se na lidi kolem sebe, pokoušejíc dokázat, že je úžasným milencem. Tento příklad můžeme chápat jako další vypravěčův výsměch rychlosti, Juliino svlékání je znázorněno ve znamení pomalosti, zatímco Vincent je zaslepen jen svým zmateným spěchem.
Rychlost představuje v intimní sféře i cosi vulgárního, jak je to znázorněno ve dvou paralelních milostných příbězích. Vincentův způsob dvoření je nakonec neúspěšný, kdežto Chevalierův způsob dvoření je dobře promyšlený a poskytuje mu noc plnou rozkoší. Příběh namlouvání z konce 18. století představuje strategii pomalosti, zpomalování milostného dobrodružství plného náznaků, kdy je milostný akt pouhým završením hry svádění. Zatímco současnost:…“omezuje pohlavní akt na překážku, kterou je nutné překonat co možná nejrychleji, aby bylo dosaženo extáze, jediného opravdového cíle lásky a vesmíru.“
V jedné ze závěrečných kapitol se setkává Vincent s rytířem a oba touží vyprávět si své zážitky. Rytíř chce své emoce znovuprožívat, uchovat si je v citové paměti, zatímco Vincent proměňuje příběh v trapnou epizodu, aby tak zapomněl na zklamání, na ztrátu Julie. Moderní doba se svojí rychlostí jen přispívá k jeho zapomnění. A tak zatímco Vincent odjíždí ze zámku na motorce rychlostí odpovídající jeho touze zapomenout na předešlou noc, rytíř zpomaluje krok a těší se na dlouhou a pomalou cestu drožkou do Paříže, během níž si vychutná sladké vzpomínky.
Kundera dokázal v Pomalosti propojit minulost a současnost tak, že seznamuje Vincenta se Chevalierem. Seznámením těchto dvou charakterů opět demonstruje, jak se ideje smyslnosti a rozkoši změnily, pokud jde o dnešní moderní svět. Současnost je charakterizována extází z rychlosti, kterou umožňuje technika. Právě rychlost, a velké množství informací, které rychle zestárnou a upadají v zapomnění, jsou bezesporu fenoménem doby:
„… naše epocha se oddává démonu rychlosti, a proto sama sebe tak rychle zapomíná.“ Základní vyprávěcí situace je v Pomalosti vytvářena dvojí perspektivou. Jednu představuje vyprávějící a prožívající „já“ a druhou perspektivou je, když „já“ plynule přechází do er-formy a tím se z aktuálně prožívajícího stává pozorovatel. Je patrné, že Kundera opouští v Pomalosti od tradičního příběhu románu a že v centru nestojí příběh a psychologie postav, ale spíše určité existenciální téma.
Charaktery jednotlivých postav jsou jen lehce načrtnuty, a to proto, že vypravěče nezajímají samy o sobě, ale právě jako příklady určitých lidských problémů či nedorozumění. Můžeme říci, že Pomalost je spíše sbírkou fragmentů, často bez kontinuity, doplněna filozofickými poznámkami a úvahami autora. Jen těžko lze převyprávět příběh, který se rozpadá do množství střípků motivů.
Photo copyright Gaillmard
Knihu La Lenteur (Pomalost) vydalo v roce 1995 nakladatelství Gallimard.
Příspěvků: 0