Ishmael Reed a Amerika současnosti

...

...

Každá černošská jižanská rodina, o které vím, má takový ,odložený případ’. Zavraždění rodinného příslušníka bílým mužem, jehož záznam zmizel nebo byl smazán. Je to jen ústně předávaná rodinná historie, která udržuje příběh naživu. Tak například Můj dědeček, Mack Hopkins, byl pobodán bílým mužem 9. července 1934. Když ho přijali v nemocnici Erlanger v tennesseeské Chattanooze, svěřil se své dceři, že zaslechl doktora říkat ,Nechte toho negra umřít.’ Mé matce bylo v té době 16. Dědeček umřel a jeho vrah zůstal na svobodě.

Jeho smrt byla mým prvním setkáním se systémem trestního soudnictví u nás. S odstupem let se snažím shromáždit podrobnosti o zavraždění jeho sestry Ready. Zemřela po nárazu autem v Annistonu v Alabamě v 60. letech. Šla po ulici a srazili ji autem dva mladí, nejspíš opilí, bílí muži. Rodinným svědkům řekli: ,Domnívali jsme se, že byla telefonní sloup’ – jako kdyby nikdy neexistovala.

Co se stalo dědovi a jeho sestře, se mohlo stát jakémukoliv černému člověku. 

Stejně jako spousta dalších černochů, jsem i já během svého života prožil děsivá, šílená a absurdní setkání s policií. Vyrůstal jsem v sociálním bydlení a naučil jsem se v brzkém věku, že se čtvrtý dodatek americké ústavy (pozn. red. Právo na ochranu svobody osobní a domovní) neváže k mojí rodině ani sousedům. Policie vtrhávala do našeho bytu kdykoliv se jim hodilo a přitom na nás vytahovali zbraně. Jednou, bylo to v roce 1958, policisté zastaviliauto, ve kterém jsem jel se svými přáteli, a namířili na nás zbraněmi. Spletli si nás prý s nějakými jinými černochy.

V roce 1972 jsme s ženou žili v kaliforném sousedství Berkeley Hills. Pracoval jsem na románu a k zaplacení účtů jsme používali zálohu z nakladatelství Doubleday. Jednoho dne vstoupil policista do našeho bytu s vytaženou pistolí. Sdělil nám, že vyšetřuje vraždu. Jsem přesvědčen, že jsem vzbudil u sousedů podezření tím, že jsem černoch pracující z domu.

Tu samou omluvu použila policie už i předtím v našem bytě na Manhattanu při více než jedné příležitosti během léta 1969. Nejspíš to mělo co dělat s mým spojením s undergroundovými novinami, které se zaměřovaly na policejní brutalitu. Při čtení knihy Natalie Robins Mimozemský inkoust: Válka FBI se svobodou projevu (Alien Ink: The F.B.I’s War on Freedom of Expression) jsem zjistil, že mě v té době nejspíš monitorovala F.B.I. Když si přečteme knihu Williama J. Maxwella Oči F.B.I.: Jak anonymní čtenáři J. Edgara Hoovera zformovali africko-americkou literaturu (F.B. Eyes: How J. Edgar Hoover’s Ghostreaders Framed African-American Literature), zjistíme, že mnoho černých spisovatelů mé generace bylo v hledáčku tajných služeb. (pozn. red. J. Edgar Hoover byl nejdéle sloužícím ředitelem americké agentury FBI)

V roce 1975 jsem byl pozván držitelem Pulitzerovy ceny Yusefem Komunyakaou na Univerzitu Colorado Boulder. Večer mého autorského čtení uvedli dva bílí muži, mí hostitelé. Měli na sobě svetry v alternativním stylu, ale všiml jsem si, že jsou trochu moc upravení. Následující den jsem odlétal a jeden z mých hostitelů mi řekl, že má pro mě pytel “dobrý trávy” jako dárek. Odmítl jsem. Na boulderském letišti mě vzali do zadržovací místnosti. Letištní kontrola mi prohledala příruční tašku a našli jenom pera a papíry s rozpracovanou recenzí životopisu Muhammada Aliho pro New York Times.

Nejděsivější incident, psal jsem o něm v průběhu let a zahrnul ho i do publikace Další den na frontě: Depeše z rasové války (Another Day at the Front: Dispatches From the Race War), se stal v New Yorku. Ve společnosti dvou přátel jsme šli po ulici. Z jedné restaurace vycházeli policisté s taškami, a já nahlas citoval nedávnou zprávu o policistech obviněných z přijímání úplatků. Pokračovali jsme s přáteli v chůzi, když k nám náhle v rychlosti přiblížilo policejní auto. Museli jsme nasednout a policista, který mě zaslechl, mě začal na policejní stanici mlátit. Dali nás do tzv. „Hrobek”, newyorského vězení, které bylo tak temné a zatuchlé, že mi připomínalo vězení středověké. Později za mnou přišel do cely ten samý polda nabídl mi obchod. Řekl, že když přiznám vinu za výtržnictví, strávím na Rikers Island (ostrov s vězením) jenom víkend. Tisíce chudých lidí přijímalo takové dohody, ať už byli vinní nebo ne. Narozdíl od nich jsem byl součástí sítě spisovatelů a umělců, kteří za mě zaplatili kauci. Najmul jsem si právníka.

V den soudu jsem si vzal svůj jediný oblek. Třídílný s úzkými proužky. Kdybych prohrál, prohrál bych stylově. Vzal jsem si slovo a řekl soudci, co se stalo, zatímco ti dva policisté seděli, střídavě se na mě dívali a ušklíbali se. Vyprávěl jsem svůj příběh a dostával jsem v soudní síni podpůrné pohledy od přísedících černochů a Portorikánců. Důvěrně to znali. Soudce mě prohlásil vinným, ale pak opustil soudní síň, aniž by mě odsoudil. Můj právník řekl, že se s ničím takovým nikdy nesetkal. 

Vzpomněl jsem si na rok 1967. Krátce poté, co jsem přijel z New Yorku do Los Angeles, jsem šel do knihovny. Náhle z auta vyskočili policisté v civilu. Vzali mi tašku, co jsem nesl a našli v ní jenom poznámky a pero. Vysvětlili, že měli za to, že jsem držel ženskou kabelku. Řekl jsem jim: „Ježiši, to už nemůžu ani do knihovny!” Mrazí mě, když si na tuhle poznámku dnes vzpomenu. Vzhledem k událostem v Los Angeles a tehdejší době vím, že jsem mohl být brutálně zbit.

V 80. letech jsem jsem jel domů autem ze zkoušky své divadelní hry Matka Hubbardová, když se na mě sesypali berkleyští policisté se slovy, že někdo někoho vykradl. Byl jsem tak unavený, tak jsem odvětil, že zrovna dnes v noci nemám chuť někoho vykrást. Když zjistili, kdo jsem, rychle zmizeli.

Další zkušenost mám z letiště Johna Waynea v kalifornském Orange County. Byl jsem hostem Kalifornského technologického institutu. Tři policisté mě a dva další profesory sledovali z letiště až na parkoviště. Tam se identifikovali jako drogoví vyšetřovatelé. Chtěli vědět, proč jsme si zvolili jiný východ než ostatní cestující. Vysvětlení bylo jednoduché: ostatní pasažéři si museli vyzvednout odbavené zavazadlo, zatímco já měl pouze příruční; měl jsem se vrátit do Oaklandu ještě ten samý den. Ale situace se vyostřila. Jeden z mých doprovodů, profesor a vydavatel Kofi Natambu řekl, že si myslel, „že se to zvrtne”.  Trval jsem na svých právech stejně jako Sandra Bland, když ji obtěžovala policie? Ne. Ukázal jsem obsah své tašky, protože jsem nechtěl, aby na mě nastražili drogy při cestě na policejní stanici.

Jsem si plně vědom, že privilegovaní bílí muži, kteří monopolizují noviny a názorový prostor, by mě pravděpodobně nazvali paranoidním. Právní analytik Jeffrey Toobin napsal, že rasismus při vymáhání práva “vytrval po mnoho dekád amerického života, a vedl k tradici černého nepřátelství k oficialitám,” a “podpořil způsob konspiračního myšlení, které předhání realitu.”

Není tomu tak dlouho, co jsme se společně s ženou rozhodli, že si dáme pauzu od procházek po hřbitově Mountain View Cemetery v Oaklandu, známé místní památce. Proč? 
Ležel jsem v trávě před mauzoleem. Byl krásný kalifornský den. Vedle mě byl záhon růží. Poslouchal jsem hlasatelku Randi Rhodes. Perfektní. Do té doby, než přišli policisté. Ukázal jsem na ně. Žena řekla, že „je to možná náhoda”. Navrhl jsem “Uvidíš, že pokud odejdeme, odejdou taky”. A to se přesně stalo.

Originální článek pro The New York Times je dostupný zde.

Ishmael Reed (*1938) je autorem více než dvaceti knih a hudebníkem s vášní pro jazz. V roce 1970 se v jeho antologii 19 nekromancerů dneška sešlo mnoho černých spisovatelů, kteří jen zřídkakdy měli šanci objevit se ve standardních sbírkách afroamerické literatury. Reed vydal „metafyzický útok na představivost a přiměl nové černošské spisovatele a kritiky uniknout z ‚kulturního otrokářství‘ a rozvinout nezápadní literární vzory“. Jeho báseň Jen se tak valíme (Just Rollin' Along) o setkání mezi Bonnie a Clyde a oaklandským blusovým umělcem L. C. Good Rockin' Robinsonem v roce 1934, je zahrnuta mezi nejlepší americkou poezií roku 2019 (The Best American Poetry 2019).

Ishmael Reed žije v Oaklandu. V roce 1999 byl hostem Festivalu spisovatelů Praha. Dnes patří k proslaveným autorům Ameriky s obrovským tvůrčím životopisem.