Ukončení sezóny s Petrem Hruškou

Ani já jsem si samozřejmě nenechala tuto událost ujít a vyrazila jsem 26. června do pražské kavárny Fra, abych tento svátek náležitě oslavila a poslechla si nové verše ze sbírky s tajemným názvem Darmata, jenž Janu Štolbovi evokuje sanskrt. Co ono slovo znamená si lze jen domýšlet. Jisté je jen jedno. Není to nic radostného. „Dneska u řeky / řval jsi něco na mě / přes kalné peřeje / a nebylo ti rozumět, / znělo to jako / Darmata! / Ochcaná darmata!“ - tak zní jedny verše z knihy, která mé dychtivé očekávání dobré poezie splnila, i když tomu trochu chyběl háv trudné Ostravy, která jeho básně vždy tak podmanivě dokresluje.


Jiný prostor

Vidět Petra Hrušku číst někde jinde než v jeho rodném městě je jiné. Ano, stalo se tak u mě v úterý v podvečer poprvé a díky tomu jsem měla možnost pozorovat Hrušku s odstupem, neovlivněná geniem loci Ostravy a uvědomila si, že někteří lidé jsou se svým krajem, městem, místem, kde žijí, natolik spjati, že mimo ně trochu povlávají. Je generalizující psát, že Hruška bez Ostravy není Hruška, ale přece jen jeho básně jsou Ostravou natolik prorostlé, že někdy neměly takový dozvuk, jako když se četly v ostravské Fiducii při doprovodu řvoucí Oděsy.

Je jiné, když ty umanuté, neklidné básně posloucháte v podivném bezčasém a pošmourném prostoru, jehož se mnohdy bezprostředně týkají, a když těmto veršům nasloucháte v poměrně optimistickém prostředí malé útulné kavárny. Ale díky tomu, že si Hruška musel vystačit úplně sám, bez atmosférických doprovodů, bez ukoptěné náruče svého města, měl možnost dokázat, že jeho básně dokážou oslovovat všude. Soudě podle napjatého ticha uhodil na dobrou strunu. Jednu oporu si však s sebou přece jen přivedl. Určitý záchytný bod tvořil pro Hrušku jeho host, překladatel Pavel Dominik, ostravský rodák. „Mám vás všechny rád, ale chtěl jsem tady mít alespoň jednoho Ostraváka", uvedl Hruška hosta. Druhým hostem byl jeho dvorní kritik a autor doslovu ke Darmatům, Jan Štolba, ke kterému má vřelý vztah, protože: „Jsou lidé, které nemusím potkávat tak často, protože důležitější je, že vím, že jsou".

Karel Šiktanc a spol.

Mezi hosty v kavárně nechyběli ani jeho přátelé, například básník Karel Šiktanc, o němž minulý rok vydal monografii. Šiktanc se nenechal zneklidnit prázdným stolem pro vystupující hosty, protože věděl, kde básník je. „Je v rozhlase", zaslechla jsem, když jsem na chvíli přestala hypnotizovat cedulku s příslušným časem Hruškova příchodu. (Zachytit útržky hovorů není ve Fra vůbec těžké, jelikož prostor s pěti rozviklanými stoly vám zaručí nejen možnost pohlédnout poetům do očí, ale také to, že uslyšíte mnohdy ledacos.)

Jednotliví členové literárních skupinek mezi sebou rokovali s výrazem nasvědčujícím tomu, že právě vyřešili otázku možné existence absolutní básně. Skupiny se navzájem měřily pohledem a ruce „zasvěcených“ zvedaly nápoje. Pouze Karel Šiktanc byl evidentně dobře naložen a podobné závažnosti ho nijak zvlášť netrápily. Když se ho Petr Hruška zeptal, jaké to bylo, odpověděl stručně a bez efektů: „Jó, dobrý".

Dusno v kavárně bylo stále větší, lidé přicházeli, zdravili se, i Jonáš Hájek stihl všechny pozdravit, až se konečně – na minutu přesně – objevil ve dveřích očekávaný host. Nastalo vítání, objímání, líbání se na tváře, fráze a poklony. Dokonce i Jaromíra Typlta na sekundu opustil vážný výraz a Ondřej Lipár cvakal jako o život.

Ach, ty mystifikace

Jen co uklidnil rozdováděné publikum, zahájil večer Petr Borkovec, pořadatel literárních večerů ve Fra, a rozechvěle uvítal hosta. Přichystal si báseň, jež byla složena z útržků konverzace fotografů vážek, na kterou narazil na entomologickém webu. Báseň sklidila úspěch a Borkovec se nás rozhodl obveselit ještě jednou po desáté hodině večerní v rámci oslavy ukončení sezóny Fra. Přečetl text, který vtipně glosoval literární život a postavičky kolem této kavárny. Vzal si na paškál jak studentky žurnalistiky, tak studentky Literární akademie, literární kritiky a samozřejmě nebylo by to ono bez zmínky o Těsnohlídkovi. Autor textu je prý neznámý… Ach, ty mystifikace.

Slušní lidé zaspávají zkázu

Po úvodním slovu promluvil host. Představování sbírky nijak nepřeháněl, neboť jak se vyjádřil: „Vyšla přesně před týdnem, což je přesně ten čas, kdy o ní neumím říct vůbec nic." Každému ze svých hostů věnoval čtyři básně. Ti pak na oplátku přidali něco ze svého mlýna. Jan Štolba si připravil opravdu pěkný proslov, ve kterém se upřímně vyznával ze vztahu k Hruškově poezii: „Mám poezii Petra Hrušky rád. Přitahuje mě od první chvíle. Nikdy mě nezklamala, ale spíše jsem v souvislosti s ní ani žádné zklamání neměl v mysli. Petrova poezie vyjadřuje to, na co zhruba myslím a vyjadřuji sám, anebo alespoň to, na co myslí mé Hruškovské já. Petrova poezie říká věci, jež bych sám řekl, kdybych to uměl, anebo kdyby mě to napadlo. Když to přeženu a použiji otřepané klišé, kdyby Petr Hruška neexistoval, dříve nebo později bych si ho musel vymyslet sám.“

Pevným bodem svého života shledává Petra Hrušku i Pavel Dominik, který přečetl ukázku z připravovaného překladu Nabokova románu Ada. Na knihu o vášni bratrance a sestřenice se podle Dominikových slov můžeme těšit tak za dva roky.

Když čtení skončilo, utvořil se had čtenářů, kteří chtěli ozdobit novou sbírku autorovým podpisem. Po skončení autogramiády se Hruška odebral na nutnou cigaretu před kavárnu a jak už to tak bývá, postupně se kolem něj utvořil hlouček lidí naslouchajících jeho historkám. Hruška byl ve své kůži, neboť se mu věnovala náležitá pozornost a kromě toho je skutečně dobrý vypravěč. Zatímco Hruška rozhazoval rukama a obecenstvo se pochechtávalo, na město doléhala neslyšně tma a okna Fra vypadala najednou útulně. Sezóna tamních literárních čtení tak byla ukončena více než dobře. 

foto: Ondřej Lipár