Zemřel Walter Abish

    

Ačkoli Walter Abish začal publikovat celkem pozdě, v současné literatuře je tím, kdo vyčnívá. Nepřehlédnutelný je také díky svému vzhledu, jehož dominantou je černá trojúhelníková páska přes levé oko. Abish nikdy nevysvětlil, jak k úrazu přišel. Jeho tvorba je pak stejně originální jako jeho image a bývá chválena takovými různorodými osobnostmi jako je Harold Bloom, Richard Howard nebo Wendy Lesser.

 

Walter Abish se narodil vídeňské židovské rodině střední třídy přesně na Štědrý den roku 1931. Na svou matku vzpomíná jako na spíše klidnou a zdrženlivou osobu, kdežto na otce jako na energického podnikatele. V Rakousku však Abish strávil pouze devět let svého dětství, riebof jeho rodiče byli nuceni prchat před nacisty, kteří se rychle dostávali k moci.

 

Nejprve se malý Walter skrýval s rodiči v Itálii, v roce 1938 pak ve francouzském Nice. Nakonec se však jako nejbezpečnější krok zdálo Hitlerem ovládanou Evropu opustit úpině, což učinili v roce 1940, deset dní před tím, než Německo napadlo Francii.

 

Šli opravdu daleko a usadili se až v Šahgaji v Číně. Tady rodina strávila dalších devět let. Žila zde v evropské čtvrti a Abish navštěvoval evropskou školu. V roce 1949, krátce předtím, než se k moci dostal Mao, se přestěhovala do Izraele. Navzdory nepokojům a zmatku, který v zemi neustále panoval, vedl Abish celkem monotónní život s normální přítomností mladistvé rebelie, díky níž se začal věnovat psaní.

 

Poté, co roku 1951 dosloužil povinnou vojenskou službu, vrhl se na studia architektury. Pracoval jako designér pro malé komunity a začal psát poezii v angličtině. V Izraeli také potkal svou budoucí ženu. Americkou projektantku, Cecile Rubin, která se stala uznávanou sochařkou a fotografkou. Po svatbě se přestěhovali se nejprve do Londýna, do Anglie a v roce 1957 dále do New Yorku. Abish se živil jako projektant a začal psát beletrii. O tři roky později získal americké občanství.

 

V roce 1970 vychází jeho první kniha, sbírka poezie Duel Site. V raných sedmdesátých letech začal také publikovat své povídky v plátcích jako je Confrontation, The Element, Extension nebo Statement: New Fiction. Už v těchto povídkách jsou naznačeny autorovy budoucí kroky. Mají povahu americké absurdní literatury ve stylu Donalda Barthelma, Guye Davenporta nebo Roberta Coovera. Vyznává se v nich ze svého názoru na nový svět. Podle Abishe v něm hlavní roli hraje neklidný sex sezdaný s rozkoší ochránce zájmů *spotřebitelů. Americké hlednání fyzické dokonalosti pak Abish shrnuje ve svém aforismu: "Nad celou Amerikou se vznáší strach z jediného a tím je ochablý penis."

 

V roce 1974 je vydán jeho první román Alphabetical Africa. Jde o knihu s obrazotvornými a experimentálními prvky, která je navíc působivou lingvistickou exkursí blízkou Raymondu Qeneauovi nebo Georgesu Perecovi. "Jelikož jsem cítil nedůvěru v porozumění, která je vlastní jakékoli komunikaci, rozhodl jsem se napsat knihu, v níž se tato nedůvěra stane určujícím činitelem, k němuž se bude proud vyprávění hlásit." První kapitola je složena pouze ze slov, která začínají písmenem "A". Druhá ze slov na písmeno "B" a tak dále, až Abish obsáhne celou abecedu a pak se tento systém zase otočí. Zároveň však sleduje dobrodružství dvou zlodějů šperků, kteří cestují napříč Afrikou, přičemž hledají unesenou milenku.

 

O rok později je vydána sbírka povídek Minds Meet, v níž také užívá jazyk symbolicky.

 

Tyto dvě knihy byly pro Abishe přelomové, nebot' mu získaly jméno výrazného experimentálního autora, který je hravý a kousavý zárověň. Po tomto úspěchu v roce 1975 začal přednášet na několika univerzitách včetně University of Columbia, Brown, Yale a Cooper Union.

 

Roku 1977 vychází Abishova druhá sbírka povídek In The Future Perfect. I tady je jazyk používán objevným způsobem. Slova jsou stavěna vedle sebe v rámci neobvyklého modelu.

 

V roce 1980 se pak objevuje Abishův stěžejní román How German Is lt, díky němuž se o rok později stane držitelem PEN/Faulkner Award za beletrii. Kniha je výletem Abishe, jakožto amerického spisovatele, do "Nového Německa", tedy Německa poválečného. Pravda je ale taková, že jde o výlet fantastický, neboť Abísh nikdy předtím v Německu nebyl. Román spojuje postmoderní jazykovou absurdnost s napínavou zápletkou a vášnivě nedůvěřivým zájmem o současné Německo. Představuje amerikanizované, prosperující a demokratické Německo, klamně distancované od své nacistické minulosti jakoby byla zahlazena již téměř neviditelným sirupem. Na což autor poukazuje, když před čtenářem rozvíjí prvotní obraz čisté, elegantní a architektonicky promyšlené obce Brumholdstein, pojmenované podle heideggerovského filozofa Ernesta Brumholda, jež byla zbudována na místě bývalého koncentračního tábora, kdysi známého jako Durst.

 

V jednom symbolickém okamžiku tu prasklé odpadní potrubí odkryje masový hrob, který uvolňuje příšerný zápach a který je nakonec odklizen vládní kanceláří pro vypořádávání se se zbytky nepříjemné minulosti.

 

Ačkoli jsou postavy románu většinou příliš mladé na to, aby se mohly podílet na nacistickém režimu, přesto je z nich cítit jistý neklid. Muži jsou nutkavě nevěrní a ženy zase drzé a povolné. Třídní rozdíly tu dále přetrvávají pod rouškou demokracie a na scéně se také objevuje teroristická skupina rekrutovaná ze střední třídy, která společnost znepokojuje vraždami a výbuchy. Vše se navíc odehrává uprostřed krásného léta, které jakoby chtělo zamaskovat, co se opravdu děje.

 

Hlavní postavy příběhu jsou pak dva bratři, Helmut a Ulrich Hargenauovi. Oba mají mnoho důvodů k tomu, aby se cítili šťastní. Helmut jako úspěšný architekt a Ulrich jako respektovaný spisovatel. Kromě toho jsou potomky Ulricha von Hargenau, který se stal mučedníkem poté, co byl zastřelen popravčí četou za spoluúčast ve spiknutí v roce 1944, jehož cílem bylo zavraždit Hitlera.

 

Helmut se však nedokážé zbavit své nebezpečné obsese, která jej nutí šťourat se v nacistické minulosti "slušných" rodin a nakonec ho dovede až k motorkářskému gangu. Jeho bratr Ulrich je sice schopen větších ústupků a dokáže být milý, ale bohužel v sobě hýčká zcela marnou lásku ke své manželce Paule, teroristce, kterou zachránil před vězením tím, že svědčil v její propěch proti osmi členům jejího gangu. Do něj je pak pod palbou výhružek zapleten a ničí budovy podobné těm, které navrhuje jeho bratr Helmut.

 

Abish čtenáři dále představuje současné obyvatele Německa pyšnící se nejrozličnějšími charaktery.

 

Ačkoli Abish zažil sexuální revoluci na Manhattanu a ačkoli německé sladkosti dluží něco jeho vídeňskému dětství, jeho literární počin není těmito fakty nijak pokřiven. Může se v klidu utkat s díly Heinricha 13,511a a Martina Walsera, která popisují Německo realisticky, ačkoli Abish pohrdá tímto stylem psaní a jeho román má v sobě cosi z improvizační neotesanosti jeho povídek. Autor však pokládá zcela realistickou otázku, před níž nelze utéci: Jak mohli Němci spáchat tento neomluvitelný čin? Samotní Němci si tuto otázku pokládají velmi zřídka a velmi neradi. I proto nebyla kniha německou veřejností přijata. Popravdě ji rozzlítila a román byl považován za "židovskou pomstu".

 

V roce 1990 vychází kniha 99: The New Meaning, která je experimenzální koláží. Text je tvořen z "recyklovaných" a znovu zkombinovaných textů jiných autorů. Jedna z povídek je například poctou francouzskému filmaři nové viny Jeanu Lucu Godardovi.

 

O tři roky později se objevuje román Eclipse Fever. Jde o Abishův v pořadí třetí román, jenž pojednává o podezření mexického literárního kritika, že je mu jeho žena nevěrná. Kniha mezi širší veřejností vyvolala trochu rozpačité reakce, neboť připomíná vcelku tradiční román s několika avantgardními šprýmy, ale chybí jí ona Abishova typická kousavost. Kritik Harold Bloom však skrze tento román vidí v Abishovi pokračovatele Franze Kafky a Marcela Prousta a chválí knihu slovy: "Je to kniha burcující a zároveň vysoce zábavná. Tento ironický román může dost dobře být jedním z té hrstky podstatných amerických děl vycházejících z předešlého desetiletí konce druhého milénia."

 

Abishovou poslední knihou jsou v roce 2004 vydané vzpomínky Double Vision: A Self-Portrait.

Abish však není držitelem pouze jedné ceny. Bylo mu také poskytnuto prestižní Guggenheimovo a MacArthurovo stipendium a dále získal ocenění od New Jersey State Council on the Arts, the National Endowment for the Arts, the American Academy, the Institute of Arts and Letters a od the Lila Wallace-Reader's Digest Foundation.

 

Abish je známý jako vynalézavý experimentátor, který zkouší úlohu jazyka při tvoření reality. Jeho díla se vyznačují technikou hry, mnoha rébusy, neobvyklým literárním postupem známým jako "oko kamery" a lze v nich také objevit prvky pop artu a rozkladných textových zvratů, jakožto kousky skepticismu vztahujícímu se k Abishovu osobnímu přesvědčení, že funkce jazyka nedokáže zprostředkovat pravdu. Díky těmto postupům vytváří díla, která bývají charakterizována jako koncepční, sebereflektující, abstraktní, pitvající, satirizující a kritizující současnou společnost a její postoje. 

 

Na tenkém ledě se pak Abish ocitá, když upouští od svých experimentů a "dovolí si" napsat klasičtější příběh. Čtenáři zvykli na "svého" Abishe se s jiným stylem oblíbeného autora jen neradi smiřovali.. A to je mrzuté, neboť Abish uměl obojí. 

  

  

O Walteru Abishovi pro Festival spisovatelů Praha napsala PAVLA FRIDRICHOVÁ.