Básně
Ingeborg Bachmannová: Čára života
Publikujeme několik ukázek z výboru lyriky Ingeborg Bachmannové Čára života (Opus, 2016). Z německých originálů přeložila Michaela Jacobsenová.
.
.
VZÝVÁNÍ VELKÉHO MEDVĚDA
.
Velký Medvěde, sestup, kosmatá noci,
huňáči v kožichu oblak, s prastarýma očima,
očima hvězd,
houštím se derou a třpytí
tvé pazoury a tlapy,
pazoury hvězd,
střežíme svoje stáda,
neboť máš mocná kouzla
a tvým zemdleným slabinám a špičákům
zpola vyceněným se nedá důvěřovat,
starý Medvěde.
Šiška: váš svět.
Vy: její šupiny.
Ženu ji, kulatím
od jedlí na počátku
k jedlím na konci,
očichám, zkusmo zkousnu
a zmáčknu v prackách.
Třeste se nebo netřeste!
Přispějte svou mincí do měšce
a k tomu přidejte slepci dobré slovo,
ať Medvěda drží na provaze.
A dobře okořeňte jehňata.
Hrozí, že Medvěd se urve,
vrhne se po všech šiškách,
které kdy spadly z jedlí,
olbřímích, okřídlených,
svržených z ráje.
.
.
MLUVA A POMLUVA
.
Nepřejdi naše rty,
slovo, ty setbo dračí.
Pravda, je tu dusno,
světlo nakysle a navinule pění
a nad močálem visí černý komáří flór.
Bolehlav si rád přihne.
Kočičí kožka se rozložila,
had na ni syčí,
škorpión se hrne blíž.
Nedolehni nám k uším,
zvěsti o jiné vině,
slovo, v močálu zhasni,
který napájí kaluž.
Stůj při nás, slovo
trpělivě vlídné
i netrpělivé. Jednou ta setba
musí mít konec!
Zvíře neovládne, kdo napodobí jeho řeč.
Kdo svého lože tajemství dá všanc, všechnu lásku si zmaří.
Slovo-bastard za vtip obětuje blázna.
Žádal tě někdo o soud nad tím cizincem?
Když soudils nevyzván, běž z noci do noci
s jeho boláky na nohou, běž! a už se nevracej.
Buď od nás, slovo,
svobodomyslné, zřetelné a krásné.
Ta věčná opatrnost
jednou už musí skončit!
(Rak se stahuje zpátky,
krtek vyspává dlouho
a měkká voda rozpouští
vápenný povlak kamene.)
Přijď, dare hlasu a dechu,
a utvrď tato ústa,
když jejich slabost nás
děsí a poutá.
Přijď, neodpírej se nám,
vždyť s tolikým zlem se potýkáme.
Než dračí krev soupeře zaštítí,
tato ruka klesne do ohně.
Mé slovo, spas mě!
.
.
SLUNCI
.
Krásnější než luna s jejím povzneseným svitem,
krásnější než hvězdy, proslulé řády noci,
daleko krásnější než ohnivý vpád komety
a vyvolené k něčemu mnohem krásnějšímu než ostatní
z nebeských těles,
protože den co den na něm závisí tvůj i můj život, je slunce.
Krásné slunce, co vzchází, své dílo nezanedbá
a ukončí, nejkrásněji v létě, když na pobřežích
den dodýchává a maně zrcadlené plachty ti táhnou
před očima, až zemdlíš a tu poslední zkrátíš.
Bez slunce i umění se závojem zas zastře,
už se mi nezjevíš a moře a písek
pod bičem stínu mi vklouznou pod víčka.
Krásné světlo, které nás hřeje, chrání a učiní zázrak,
že zase vidím a že zas uvidím tebe!
Nic krásnějšího pod sluncem nežli být pod sluncem...
Nic krásnějšího než vidět kůl ve vodě a nahoře ptáka,
který zvažuje let, a dole rybky v hejnu,
ty barvy a tvary, co přišly na svět s poselstvím světla,
a vidět okruh, čtverec pole, tisícerý kout mé země
a šaty, které nosíš. Tvé šaty, zvonové, modré!
Krásná modři, v níž se procházejí a uklánějí pávi,
modři dálek, zón štěstí s povětřím pro můj cit,
modrá náhodo na obzoru! A mé uchvácené oči
jsou zase dokořán a mžikají do krve popálené.
Krásné slunce, jemuž ještě z prachu patří nejvyšší obdiv,
ne kvůli luně a hvězdám a ani kvůli noci,
která se v kometách shlíží a blázna ve mně hledá,
ale jen kvůli tobě a brzy bez konce a jako dosud nikdy
musím žalovat na neodvratnou ztrátu svých očí.
.
.
VPRAVDĚ
Anně Achmatovové
.
Komu to nikdy nesebralo slovo,
a to vám říkám,
kdo sobě umí jenom pomoci
- pomoci slovy -
tomu není pomoci.
Ani nakrátko,
ani nadlouho.
Stvořit jedinou udržitelnou větu,
vytrvat v drmolení slov.
Tu větu nenapíše,
kdo se neupsal.
.
.
Ingeborg Bachmannová (1926–1973) byla rakouská spisovatelka. Své první básně publikovala roku 1948, později psala kromě poezie také povídky, rozhlasové hry a eseje. V posledních letech života pracovala na románovém cyklu Todesarten (Způsoby smrti), který nedokončila.
Příspěvků: 1