Próza
Zábranského evoluce v Republice
Koronavirovaá kauza v posledním roce provázala politický a mediální svět s každodenní realitou. V novém románu Davida Zábranského, který vyšel koncem loňského roku v jeho domovských Větrných mlýnech, se dočtete, co může běžet hlavou takovému populistickému politikovi, a jak to chodí v mnohdy neméně populistických médiích.
Autor prezentuje oba světy stejně ironicky jako zoufale ambiciózní. Stejné je to i s východním a západním světem. Nenadržuje ani jednomu, udržuje si charakteristickou mnohoznačnost.
Republika intuitivně kape čtenáři do noty. Nepíše se v ní sice o pandemii, ale o Andrejovi a novinářích ano. Politicko-mediální maraton, který běžíme ve svých hlavách, je značným rozměrem koronavirové krize. Podobný se odstartoval a dosud nedoběhl po zavraždění slovenského investigativního novináře Jána Kuciaka, které vedlo u sousedů k menší revoluci. Zábranský si ho pro svůj nový román vybral jako volný motiv. Recenzenti by na něj opět mohli shazovat bomby s nápisy jako provokace nebo marketing, ale zdá se, že už je to omrzelo.
„Nic mě nenudí víc než čtení o literatuře,“ uvedl enfant terrible české literatury v rozhovoru, který jsem s ním vedl v dubnu 2019 při příležitosti vydání jeho předposledního románu Logoz. Kvůli jeho pověsti provokatéra rozhovor odmítla tři literární periodika. On sám v té době nelenil a na rezidenčním pobytu Višegrádského literárního fondu v Bratislavě rozepisoval novou „knížku o muži, který se narodil na jednom velmi zvláštním místě“. Byl jím Andrej Gessay, hrdina Republiky, který se nápadně podobá Andrejovi, který už rok okupuje českou kolektivní mysl.
Respondent
Zvláštním místem, na kterém se Gessay narodil, nebo spíš vyskytl, je palubní deska automobilu. Jeho otec za volantem v té chvíli zrovna zuřil, že se řidič vozu na silnici před ním tak loudá. Pro umístění děje románu Zábranský nešel daleko. V textu se slovo Slovensko ani Bratislava nevyslovuje, ale ukazují na ně nepřímé důkazy. Tajnůstkářství a hra se jmény dodávají Republice pel rozpustilé skici. Zábranský se v tom možná inspiroval románem svého přítele, novináře Vojtěcha Varyše, který si v knize Na vrcholu zoufalství (Nakladatelství Petr Štengl, 2019) s pseudonymy a místopisem vynalézavě hraje.
Výše zmíněný rozhovor je sice dva roky stár (přesně), ale nikdy nebyl realizován (vydán). Pokud vás tedy zajímá, jak se Zábranský cítí, když mu vychází už několikátá kniha, uvedu to zde. Je to možná nadále zhruba takto: „Omrzí se vám moře? Přístavy? Smažené kalamáry? Asi ano. Ale neměly by. Vydání knížky by neměla být rutina, tečka. Zakažte si to. Nebo jinak – objevte kouzlo rutiny. Stručně řečeno, člověk se musí naučit pracovat se sebou a svým vnímáním světa. Pak je všechno – znovu – zázrak.“
Revolucionář
Kromě persóny známého slovenskočeského (ne)politika ve svém nejnovějším zářezu do pažby autor staví ještě na zmíněném investigativním novináři, kterého i s jeho snoubenkou v únoru 2018 zavraždil nájemný vrah. Nejde ale o žádný románový dokument, Zábranský se zaštiťuje básnickou licencí. Stejně jako Republika by se kniha mohla jmenovat Revoluce. Revoluce stála u společného znovuzrození Česka i Slovenska. V určitém věku nebo fázi revoluci prodělává více či méně úspěšně každý z nás. Každý z nás také osobitě prožívá svou osobní oddělenost od dějin. Ty nás přitom svým étosem mají propojovat v kolektiv.
Postava novináře Michala revoluci prožila takto: „Na školu nastoupil v září 1990. Působilo to, jako by osobně vítal demokracii; jako by se rozhodl, že nastoupí ke studiu až rok po revoluci a zároveň při první příležitosti, kdy studium znovu mělo smysl. Ve skutečnosti náhoda.“ (s. 23) Andrejova manželka Světlana ji vnímala zase takhle: „Svatba a tátovo povýšení v rámci socialistické justice tehdy byly v jejím životě důležité novinky. Pro ni to byly události! Revoluční události roku 1988, které ji definitivně vysadily na koně. Co víc mohla chtít?“ (s. 36)
Romanopisec
Z mnohoznačného meandrování a zrcadlení autor tok vyprávění sjednocuje do realistického, až cynického protiútoku, kdy sám popisuje dějiny, potažmo současnost. Tehdy naopak generalizuje vyzbrojen svou pověstnou provokativní zkratkou. „Každý režim končí tak, že s kosmetickou úpravou běží dál.“ (s. 36) Zábranský je vášnivým čtenářem současných filozofů jako jsou Sloterdijk, Baidou, Mouffe nebo Žižek, navzdory tomu ale, nebo možná právě proto, neztrácí okázalým rozumováním čas. Není filozofem, ale romanopiscem. Dal se na „umění románu“, jak tomu říká Milan Kundera, jehož epigonství Zábranskému recenzenti po vydání úspěšného románu Za Alpami připisovali.
První více diskutovanou knihou, kterou vstoupil na pole univerzálních společenských témat, byl roku 2015 román Martin Juhás čili Československo. Byl za něj nominován na prestižní cenu Minerálka Litera. Pak reagoval na uprchlickou krizi románem Za Alpami, který byl nejrecenzovanější knihou roku 2017. Tématem byla kůže a její vlastnosti, včetně barvy. Svou mnohoznačností kniha rozvířila debatu o (ne)přijímání uprchlíků. Stala se katalyzátorem společenských vášní. Kromě Kunderova epigona Zábranského nazývali „fašounem“. K tomu poznamenal: „Taková je doba. Něco se plácá, pak si člověk někam plácne odznak. Nálepku a titulek. Je to trapné. Lidé by se měli za takové věci omlouvat, ale dnešní profesoři už nejsou žádní Karlové Čapkové. Tohle už je tvrdá škola, morální hardcore. Zmatení lidé, poplašené slepice. Debata tím samozřejmě trpí. Někdo by měl napsat knížku s titulem Closing of the Czech Mind.“
Discjockey
Milan Kundera označil umění románu za svébytný nástroj sídlení pravdy. „Všechno z hlavy ven! Radši grafomanie než ticho a absolutní smlčení. Lidé nám nevidí do hlavy,“ řekl ke svému literárnímu fokusu Zábranský. Soustředí se na literaturu. A na život. Je literárním solitérem. Články do médií občas píše a rozhovory dává, ovšem s patřičnou ležérností, kterou někteří pozorovatelé považují za aroganci nebo egodeismus.
Jeho autorský styl je podobný elektronické hudbě s chytlavým motivem. Sice bez složitějších harmonií, ale se silným tanečním apelem. Téma je aktuální a zpracování lehké. Přechody obstarává originální drifting významů, třeba když v jedné větě definuje depresi novináře, který místo aby se proběhl v terénu, musí pátrat za stolem na internetu. „Demokracie a svoboda, jak si je aspoň Marika kdysi představovala, neměly být synonymem pro drobnou práci u počítače.“ (s. 29)
Postavy románu občas zvoskovatí, jako by autor přestal sledovat jejich vnitřní předobraz a začal s nimi příliš brzy pracovat jen na papíře. Působí pak jako karikatury. Zkratkovitý rytmus komiksových okének je možná záměrem. Je v tom i element opanování postav. Zábranský jednou řekl Literárním novinám, že postavy bezostyšně znásilňuje pro vlastní účely, pro účel příběhu. Mně řekl: „Připadám si jako zedník, který vidí, kde musí sklenout klenbu a s každou další cihlou-slovem se snaží pohnout tou masou ke správnému směru. S automatickým psaním to nemá nic společného, je to dřina. No a postavy – zahlédnu je v první kapitole, pak už si je domýšlím.“
Básník
Recenzent Jan Bělíček si nedávno v rozhovoru pro literární server Klacek.cz povzdechl, že nechápe, proč u nás spisovatelé neuchopují univerzální témata, která hýbou světem. A že o české próze už nepíše, protože aby o nějaké české knize mohl napsat pozitivně, musí si vždycky hodně snížit kritéria. Logoz v Salonu Práva pochválil za ztvárnění aktuálního tématu komerce a modlářství značek. V recenzi se pozastavil nad tím, že Logoz vychází simultánně se Serotoninem Michela Houellebecqa: „Ještě zajímavější je však to, že zatímco Houellebecq zůstává u cynického popisu, ventilování frustrace a několika temných vtípků, Zábranský jde hlouběji, a přestože je možné s ním v mnohém nesouhlasit, naznačuje, jak by konzervativní myšlení pro 21. století mohlo vypadat a nepůsobit jako ze skanzenu překonaných idejí.“
Zábranský se dá se svým influencerem Houellebecqem srovnat i jinak, než z hlediska kvality komunikace konzervativismu – z hlediska poetičnosti. Poezie je neodmyslitelnou ingrediencí každého románu. Poezie je pro román tím, co pivo pro pracujícího člověka. Houellebecqova poetika je francouzská. Vychází ze surrealistického primitivismu, vrací se ke kojeneckému křiku a jiným základním pudům, které gradují v pornografických pasážích, jimiž ve svých románech čtenáře uvolňuje od mravenčí práce na příběhu. Zábranský nedisponuje touto technikou sentimentálního meltdownu, jeho poetika je česká. Vyznačuje se intuitivním řazením, ze kterého vyvěrají nečekané asociace a interkontextuální jiskření. Českého čtenáře potěší slovními hříčkami dokazujícími, že navzdory své kosmopolitnosti a jisté autističnosti je Zábranský spisovatelem vlasteneckým (bez negativních konotací), obdařeným magickým myšlením. „Než číšníkovi za vodu poděkoval, Andrej špičkou jazyka zkusil její teplotu. Bál se o svůj hlas. (O své hlasy.) (s. 33)
Příspěvků: 0