Týdny jsi jen krůček od orgasmu

Řádkování interního chaosu do inertních mkropříběhů je tu vlastním smyslem. „Vtáčení je stávat se ptákem“ (s. 6) Modrý obal pokrývají svazky žlutých čar, zřejmě pramenů vlasů. Nedají se sníst, ale ani zahodit. Autorka ukládá dějové linie do pěkně zakulacených promluv prostých hran. „Kdybych jedla každý den svoje vlasy / otrávila bych se arzenem / (…) / Je hezké cítit tvoji tíhu / ale ne vláčet se s ní každý den / Klavír je bicí nástroj“ (s. 6)

Nechává čtenáře nasísat klíčovou dírkou, zatímco se za dveřmi cudně převléká. Dalo by se to nazvat ženskou poezií. „Že ti ráno uvařím kafe neznamená / že s tebou chci sázet salát“ (s. 45) V žensky nepatetické poloze toho pojmu taky poezií environmentální. Život udržuje vztahem k muži, dítěti i sobě samé. Na tyto tři entity se ve sbírce obrací. „Mokrá vůně / Smrkový les / Bukový les / Logicky se mluví o porodu / Nerodila jsem nekojila jsem / Nenastudovala jsem / Moje vina / Borový les“ (s. 38)

Vtáčení je prosté radikálního zaměření, a proto se dobře čte. Dobře se do něj dá začíst i díky chytlavé rytmice a repetici. Sbírka se dá přečíst – víte, jak to myslím. Něco se dozvíte. Básně mají informační hodnotu. Autorka z nich vystupuje v uvěřitelném tvaru. Dobře odsýpají. Navazují snad až moc, jako by se bály nudit. Jsou příjemně ustrašené, podobně jako někdy ženy. Po odkouzlení začnou štvát lepivou prázdnotou. Daní za čtivost je častý střih.

Záznamy jsou rozsekané a posléze pospájené, což je běžná praxe, zde však příliš zjevná. Vzniká rádoby kompaktní celek, kde nic nechybí a nic nepřebývá. Právě ono nepřebývání však následně přebývá. Tenze je všudypřítomná, tak proč není vyřčená? Chybí chyba, Chrobákovský výkřik hrůzy. Pojem básně je příliš jasně definován, což je na škodu, podobně jako když je jasně definované štěstí. Jdeme pak za fatamorgánou a dostáváme se do bludného kruhu.

Básně jsou otravně celistvé, ale ke cti jim slouží, že se nezaštiťují samolibým nonsensem, nevyznívají okázale do ticha, tajnůstkářsky neklamou tělem. To bývá v poezii zase opačným extrémem. To Šťastná nedělá. Jak jsem zmínil, vystupuje. Předkládá trpělivou, pracovitou, dospělou, vyzrálou – proto asi taky uspořádanou a monotónní – autofikci. „Umím to udělat lépe / Umím to udělat lépe / Umím to udělat lépe / Lépe lépe lépe“ (s. 9)

Samozřejmě jde taky o autoterapii, ale žádné écrit brut. Vtíravé myšlenky, děs z vlastního vlivu a odpovědnosti zažehnává klidné čelení. „Život který jsem chtěla řekněme před patnácti lety / ale nesměj se bez odvahy bez shovívavosti / a kdo ji dnes nemá nemá nic / (…) / Dej pozor co si přeješ / Dej pozor abys nemyslela na smrt svých blízkých / když tohle vyšlo / nebo tvůj osobní skřítek z lahve přivře oči a řekne / tady to máš / žer“ (s. 13)

Je tu spousta nádherných veršů jako třeba: „Ohniska štěstí nejsou lákavá svou polohou / (...)“ (s. 56) Visí však jaksi ve vzduchoprázdnu, samy pro sebe. Vybavuje se mi, co mi k mojí autopróze napsal Petr Borkovec: „Víte co, mně se mnoho Vašich vět líbí, ale odrazuje mě od toho takový sebejistý, přezíravý tón celého textu. Já mu nějak nevěřím.“ Nějak tak bych to možná řekl Štastné. Ale já jí věřím. Asi proto, že mám slabost pro šťastné ženy. Zvlášť zrzavé. Přes všechen cynismus z ní čiší nakažlivá sebeláska. „Já budu šťastná vždycky / jako dort který se tak povedl / že ho nastříkali lakem na vlasy nafotili do / lifestylu / a pak nechali sežrat městským holubům / aby aspoň některý z nich chcípl / Praktická / Užitečná / Přesně / Tyhle puntíkované šaty ustřihnu pod pasem / Aspoň na doma“ (s. 64)