Próza
Steven Galloway: Sarajevský cellista
Ve svém třetím románu zpracovává kanadský spisovatel Steven Galloway třaskavou i třaslavou látku, s níž se potýká se zručností zkušeného pyrotechnika. Vyprávění proudí z úst anonymního, nezúčastněného vypravěče a zaměřuje se střídavě a rovnou měrou na tři sarajevské obyvatele – vazaly: Dragana, Kenana a Střelu, kteří jsou naopak zúčastnění velmi citelně.
Violoncellista, nepřímo zasažený jedním z každodenních četných útoků, jehož se stal svědkem, třímá namísto samopalu nebo pušky smyčec a na střelbu odpovídá akordy tklivého adagia. Zprvu to lidem, kteří se o něm doslechnou, popřípadě přes clonu výbuchů zaregistrují přímo ony „nepatřičně“ libozvučné tóny, připadá malicherné a naivní, přesto však podléhají hypnotické melodii a postupně jí začínají rozumět. Každý po svém a přitom souzvučně. Skladba, jejíž ozvěny se lámou v ruinách obleženého města, může znamenat protest, vzdor, beztížnou chvíli, stejně jako pietní akt či výzvu, ale třeba i pomatení.
Text je rozdělen na nedlouhé kapitoly zasvěcené vždy jednomu z trojice ústředních postav. Jazyk knihy je prostý a poměrně strohý, přesto se vyznačuje mimořádnou naléhavostí a sugestivitou. Galloway dokáže výstižně popsat paradoxy sarajevského dění: „koncertujícího“ umělce – solitéra, který působí při svém zvláštním počínání na ulici mnohem zranitelněji než ostatní (obyvatelé), i když riziko je pro všechny, kdo pobývají v obléhaném, ostřelovaném městě, de facto stejné. (Nebezpečné je totiž úplně všechno, a pokud snad něco ne, pak je to pro civilisty nedostupné.) Věci z dodávek humanitární pomoci coby předměty výnosného handlování na černém trhu. Výpravy pro vodu přes několik zdemolovaných čtvrtí podobající se bájné odysei, ovšem bez ochranitelských patronů. Kontrast ticha a střelby v prostoru, kde strach je natolik samozřejmý, že si obléká docela jiné významy. A také trocha smirkového humoru, který lze pro nánosy sazí sotva vidět i polykat…
Lidé se obrací do sebe, reflexivně se svinují jako ježci. Prostřednictvím svých „malých“, přesto takřka nesplnitelných poslání se protloukají dny a pokouší se nezapomenout, že jejich život býval jiný, že to snad nemusí být pouhá (ú)trpná setrvačnost. Torzo kontrabasového partu nejasného původu nalezené na sklonku druhé světové války ve vybombardovaných Drážďanech se znovu objeví v jiné době za podobných okolností. Skladba znovu povstává z trosek a každý, koho naplní, v ní vyčte své vlastní poselství. Novodobý interpret upravené skladby ani nemusel vědět, jak symbolické je jeho počínání, podstatná je samotná síla přednesu hudebního díla, které na všechny aktéry příběhu hluboce zapůsobí. Osobou violoncellisty jsou rovněž propojeny osudy jednotlivců, jimž se próza zevrubně věnuje a jejichž prostřednictvím jsou čtenáři provázeni mrzačeným a vzdorujícím městem.
Cesty tří osob se na několik dní, během nichž probíhají cellistovy pouliční produkce, přechodně protnou, načež se znovu rozdělí a rozptýlí po svých nejistých, krušných drahách. Jeví se jako nemožné nepodlehnout dojmu, že důstojný život je odročen na neurčito. Výsledné celkové vyznění proto překvapí tím, kolik v sobě shromažďuje naděje. Každý z trojice vazalů sice pobývá ve válkou ochromeném Sarajevu, ani jeden z nich však pod nátlakem okolností nerezignuje – nenechají se přimět reagovat tak, jak by útočníci chtěli a jak očekávají. Opuštění města by považovali za svou osobní prohru. Zdá se, že čas je neúnosně zpomalený, přitom ale postavy, které jsou v těchto kulisách uvězněné, stárnou (i umírají) rychleji. A tenhle „nekonečně dlouho trvající okamžik“, zachycený autorem v drsných, nelíbivých a přilnavých obrazech, je klíčový.
Příspěvků: 0
