Próza
Prozaický debut: Profesionálka a jiné povídky
Prozaický debut pražského rodáka Vladimíra Pohoreckého (1981) nechává čtenáře nahlédnout do života několika (anti)hrdinů prožívajících příběhy, které vyvstávají z jejich vlastních životních situací.
POHORECKÝ, Vladimír. Profesionálka a jiné povídky. Praha: Agentura KRIGL, 2018, 95 stran
.
Jestliže Pohorecký buduje příběhy oscilující mezi mužským a ženským světem, pak stejně tak buduje i příběhy mezigenerační. Široká škála jak věková, tak typologická snadno narazí na problémovou životní situaci, která bude leckomu povědomá, ne-li ledakým prožitá. Možnost konfrontovat svůj (možná) dokonaný prožitek se strádáním někoho jiného navozuje jednak pocity empatické, jednak nepřejícné, a autor Vladimír Pohorecký se nad veškerými příhodami a osudy svých postav snaží povznést za pomoci ironického nadhledu. Zda je ironie na místě i v případě životu nebezpečných situací, stojí za individuální posouzení.
Nejen útlá knížka, ale i na stránky skromné příběhy (žádný z nich nepřesáhne osm stránek), si přitom snadno poradí s prostorově omezujícím „handicapem“. V souladu s charakterem jednotlivých povídek, jež zrcadlí vybrané sociální nedostatky, neshody či nevinná nedorozumění, není zapotřebí realisticky popisovat vzhled, prostřední ani psychologicky osvětlovat jednání mužů, žen, seniorů nebo dospívajících. Vše svébytně plyne, poukazuje, naznačuje a nabádá k reflexi sebe samého i počínání jiných, aniž by bylo zapotřebí jednoznačné osvětlení. Na straně jedné sledujeme strádání těch, kteří se ocitli na životní a společenské periferii, na straně druhé těch, kterým zdánlivě osud přál, avšak ve skrytu duše jsou trýzněni stejně jako ti druzí, případně jsou svazováni neetickou závislostí.
Na jednom konci multikulturní Prahy to může být František, jehož jedinou rodinnou příslušnicí zůstala matka, a který marně doufá v nalezení svého Anděla z metra, jenž mu na kousek papírku napsal jméno Marie a své telefonní číslo, když jej v romanticky vyznívající povídce oživoval ze mdlob. Pavla, vesnická dívka hledající štěstí ve velkoměstě v náručí pražského milovníka rychlé jízdy v povídce Tahle noc rozhodne. Nebo třeba Fanouš, který ztratil střechu nad hlavou i drahou polovičku, zatouží podniknout Cestu kolem světa, alespoň na listech knižních průvodců – dříve než bude z knihkupectví vyveden ochrankou.
Je zbytečné zestručňovat zde další, samy za sebe mluvící příběhy plné hledání starých vztahů, vzpomínek, (ne)citlivých her, pokušení, ztrát, úniků z reality, neporozumění, generačních střetů, strachů a rozčarování, v nichž Vladimír Pohorecký umně zúročil svůj cit pro udržení napětí a smysl pro pointu: „Zůstala stát s překříženýma rukama opřená o futro. Z toho postoje vytušil, že mu nevěří a docela by ho zajímalo, jak moc se ho bojí. Chtěl by si ten pocit vychutnat co nejdéle, ale nebylo mu to dopřáno. Alespoň zapudil myšlenku na to, aby rozsvítil. Udržovat napětí, v tom se cítil být mistrem. Bála se ho už tenkrát? Několikrát se mu přiznala, že ji ta jeho nevyzpytatelnost děsila.“ Scéna, ve které muž přivádí svou bývalou přítelkyni k sobě domů, aby jí ukázal malého pejska, začíná nevinně – pes je tam opravdu schovaný, a tak se škodolibé vytváření nepřívětivé a nebezpečné atmosféry zdá být neopodstatněnou obavou. Zdánlivá harmonie trvá až do úplného závěru příběhu: „Opatrně prošel chodbou ke dveřím do bytu. Otočení klíčem v zámku přes proud vody tekoucí v umyvadle určitě slyšet nemohla. […] Zase dýchal stejný vzduch jako ona a dokonce u sebe v bytě, kde to nesnášela. Nejradši by taky zachrochtal blahem. Bude mít teď hned dva domácí mazlíčky“.
Leckteré příběhy svou otevřeností přivedou čtenáře k otázkám, zda příběhu správně rozumí, jestli je ten či onen konec možný a kým vlastně jednotlivé postavy jsou. Otevřené konce a ještě otevřenější otázky na společnost, v níž žijeme, totiž nejsou jen výjimkou citovaného příběhu a vyvstávají snad nad všemi patnácti „jinými“ povídkami, které jsou zasvěceny lidem z běžného života, lidem, kteří s větší či menší mírou pochopitelnosti konají tak, jak uznají za vhodné.
Příspěvků: 2