Próza
Nové trosky Daniela Hradeckého
Symetrický rok 2020 nadělil svým závěrem dvě zajímavé autoprózy. Jsou jimi Přípravy na všechno od Elsy Aids a Tři kapitoly od Daniela Hradeckého. Přípravy na všechno by se klidně mohly jmenovat obě. Tři kapitoly se točí v kruhu vlastní elokvence, prokrastinují v pudu sebezáchovy. Přichází na zajímavé věci, fakta filozofické platnosti. Představují neutěšené Ústí a další místa sudetské Skandinávie.
Poslední dvě sbírky poezie Daniela Hradeckého byly nominovány na prestižní cenu Minerálka Litera. V kurzu je i Aids. Autor, nemoci teď konkuruje covid. Hradeckého i Aidse halí aura undergroundového kultu. Oba jsou hodně sví. Teď ale máchají rukama a rozhánějí dým. Vycházejí na světlo ve větším nakladatelství, i když Hradecký už má na kontě i sbírku v Knize Zlín. Elsa Aids má tři básnické sbírky ve Studiu Rubato, které vydalo i Romana Ropse-Tůmu (také z okruhu časopisu A2). Samonákladem vydal Aids několik několikakusovek. Přípravy na všechno svěřil nakladatelství Fra. Jeho frajerské solitérství okouzlilo Petra Borkovce, který souhlasí s jeho tvrzením, že nejlepšími současnými českými básníky jsou překladatelé.
Kromě Knihy Zlín vydal Hradecký poezii také v Perplexu a Dybbuku. Tři kapitoly vycházejí v edici Listen nakladatelství Euromedia. (Je Listen nakladatelství nebo edice? Euromedia ho v roce 2018 vzala pod svá křídla. Tváří se stále jako nakladatelství, ale v informacích na poslední straně je uveden jako edice.) A vydal i prózu, i když jen kratičkou. Trosky jednoho deníku vyšly v roce 2016 v Nakladatelství Petr Štengl. S pouhými čtyřiačtyřiceti stranami způsobily pozdvižení. Jáchym Topol je na jedné akci doporučoval a Hradeckého označil za jednoho z nejlepších současných českých alkoholiků. Fanoušci jeho úsporného a přesného stylu se těšili na pokračování, ale přicházely jen básnické sbírky. Přibližování dřeva v roce 2019 a XXX/Jezero v roce 2020. Hradecký ve svém říjnovém rozhovoru v Tvaru 17/2020 tvrdí, že poezii nepíše, jen prózu rozsekanou na odstavce. Mně se lépe se čte ta normálně řádkovaná, klasická, ryzí, prachsprostá próza, která je vlastně poezií v próze, a tak to má beat.
„Něco málo zdravé ješitnosti. Dámy a pánové z Listenu odvedli skvělou práci,“ píše autor na svém Facebooku k fotce právě rozbaleného balíku s ještě teplými výtisky, o jakém sní každý nevydaný autor, že mu jednou přijde, aby do něj mohl dychtivě zabodnout nůžky. Hradecký na svém profilu často nabízí k prodeji svoje zdařilé malby. Počátkem druhého lockdownu informoval o svém nepřijetí do psychiatrické léčebny kvůli zhoršené epidemiologické situaci. Zrovna jsem si ho prvně zadal do vyhledávače, abych mu pochválil právě dočtené Trosky jednoho deníku. V jejich závěru z psychiatrické léčebny prchá. Jeho status byl tři hodiny starý. Synchronizace.
Hradecký je troubled soul trýzněná přílišným sebevědomím. Čtenáři Trosek vědí, že sebevědomí je něco diamterálně odlišného od sebejistoty. V češtině je sebevědomý člověk na prahu namyšlenosti, podle Hradeckého ale jde spíš o přílišné uvědomování si sebe sama, příliš dobrou paměť přítomnosti. Vychází zřejmě z toho, jak self-conciousness míní Angličané. Pro poezii je to vlastnost ideální, pro život mučivá. Jinou hláškou, která mi z Trosek utkvěla, je: „Sebevrah si nebere život, ale smrt.“
Název Tři kapitoly znovu odkazuje na určité trosky, zbytky, nebo spíš naopak destiláty, trpělivě vyrejžované valouny zlata. V anotaci se píše, že jde o Trosky jednoho románu. Od debutu se Kapitoly liší přechodem z první do třetí osoby, alter ego se jmenuje Gustav. Gusto plus stav – autor nachází zalíbení ve svých paranoidních eskapádách. Mohl to být i Libor – autor nachází zalíbení v boření své budoucnosti. Trilogičnost textu upomíná na soubor povídek podobně problémového Filipa Topola. Jeho kniha Jako pes (Revolver Revue, 2013) obsahuje tři ultračtivé povídky plné zajímavého bloudění. I Hradecký je muzikální, jeho sloh je melodický, melodramatický, rytmický. Má vybroušený styl a odvahu ke klímovským vhledům.
„Jedná se samozřejmě o přežití. Všude tady žijí neuvěřitelně šťastní lidé. Ne že by se šťastně cítili, to je přirozeně něco jiného, to nemůže ani maximalista Gustavova formátu od nikoho žádat. Jejich štěstí spočívá v tom, že ať se ve svých životech cítí jakkoli nešťastně, zoufale a bezvýchodně, zcela bezděčně, nezaslouženě jim v hlavě vytane jediná instrukce – ,musím to překonat' a oni, jednajíce neodchylně podle ní, skutečně překonají, vyřeší jakýkoli problém a žijí dál. Také zde a právě zde je na místě závist, říká si Gustav, když pozoruje cvrkot a zjišťuje, jak málo je s to s tímto cvrkotem souznít. Cítí naopak, že překážky, jež přináší každý nový den se svými vnějšími nároky překonávat naprosto nemusí, nevidí jediný důvod, proč o život jako takový usilovat.“ (s. 110) Text je vytisknutý zvláštním fontem, ve kterém vám každou chvíli nějaké slovo připadá jako psané kurzívou. Tato halucinace má nesporně svou symboliku.
Hradecký snoubí formálně vybroušenou a informačně naditou poezii v próze s přitažlivou persónou svérázného člověka na okraji, skrz kterého můžeme bezpečně nahlédnout do propasti, která nás bezděčně fascinuje, ale většinou její sirény zvládneme přehlušit něčím racionálním. V reportáži Čekání na básníka v Tvaru 15/2020 Vojtěch Němec popisuje Hradeckého nerealizované čtení, které uspořádal nešťastný Jáchym Topol. Elsa Aids si úzkost zastírá obsedantními kompulzemi jako je mytí auta. Jeho styl je mýdlovější, kluzčí, ale přesto se s Hradeckým mohou chytnout za ruce a skočit do náruče čtenáře frustrovaného násilně smysluplnými literárními díly. Aids je blíž Houellebecqovu buranskému evropanství, Hradecký je český jak české hrady.
Archetyp smrti je pro něj stěžejně důležitý, žitý skrz bumerangově se vracející alkoholismus a deprese z jeho odnětí i užití. Je cynicky-filozofickým genotypem Klímy, Bondyho a Bukowského. Svým dokonale sebevědomým jazykem a přízemními tématy je umíněně český, esejistickými vklady dohání evropské a světové románové trendy. Nejde u něj o propracovanost souvislostí a gradaci děje, spíš o hutnost textu, který je vazký, ale jako zázrakem volně plyne. Jeho literatura má v sobě určitou kvalitu performance stejně jako jeho autorská čtení, pokud dorazí.
„Ano, tohle musím přiznat, nevydržel jsem napětí a poslal jsem zbaběle ten polotovar, tu vadnou písemnou dosavadnost Hance k reakci, tj. bohdá k přátelskému, zaujatému a nápomocnému, soustrastnému povzbuzení k další práci, poslal jsem to a autorova dobrá, věrná čtenářka Hanka Hlaváčková, autorova takřečeně dlouholetá duchovní opora, tato žena mně z Liberce, z hnízda na akcízu města Liberce, odepsala, že by textu neuškodilo něco málo té ,vaty', překládám pro sebe ,uměřeného tempa', a máš pravdu, Hanko, próza je přetížená jak tuzemská infrastruktura, ještě o stupeň nesnesitelnější, než se hned v expozici programaticky hlásá, tak tedy dobrá, hned to bude, vymyslím a odvyprávím jen pro tebe tu nutnou milostnou epizodu, kterou podvědomě očekáváš, protože milostnými zápletkami je už promořeno všechno, včetně televizních reklam a teroristických útoků, omočil si dokonce i sám Sam Beckett, svinsky po svém, ale přece, jediný, kdo si v tomto ohledu zachoval čisté ruce, je Jules Verne, však mu to američtí, rozumí se 00ovští producenti neodpustili a do Nautilu mu ve filmové adaptaci taky nasadili ženskou, takže žádné strachy, sex bude, však už léta vrstvím k milostnému výstupu poznámky, hned, jen co se vyprostíme z této věty, vždyť, Hanko, rozumíš, v této fázi mlácení prázdné slámy zachtělo se mně prostě učinit malý vyčpělý vtip, vyčpělější než náš platinový pěvec 00000000, totiž rozvinout neúnosnou, samoúčelnou, maratónskou větu, ano a vyprosil bych si u budoucího editora a vydavatele – předpokládám, že to bude muset opět vysedět ubohý, spolehlivý Petr Štengl, takže vyprosil bych si, Petře Štengle, ale co ti budu vysvětlovat, pojď, Petře, namíchneme, co dím, potěšíme recenzenty, usnadníme jim spravedlivé rozhořčení nad zjevně mizerným textem svého času přece tak znamenitého slovesného umělce, pojď, znemožníme se, rytířsky se zničíme – prosil bych tedy celou předešlou větu, od samého incipitu ,Benešova nad Ploučnicí jsem onehdá dosáhl vlakem', celou tuto všivou, zlomyslnou větu tisknout tak, jak právě teď, kdy ji píšu, a píšu ji už tejden, je.“ (s. 85) Knihu nakonec neredigoval Petr Štengl, ale Jiří Mareček, nicméně větu skutečně vytiskl tak, jak byla a je.
Výběrem barev Kapitoly netrumfují čermomodrošedou šmouhu, která zdobí obal Trosek jednoho deníku. Hradecký je zkrátka černomodrošedý, ale červená jako krev taky není špatná. Hradecký hodně krvácí, ale naštěstí si po havárii končetinu vždy stihne podvázat, nějak navázat, odplazit se z frekventované cesty do zátiší. Rudé pruhy na obalu se místy spontánně roztékají, hladké na bílém podkladu, který je hrubý. Opravdu příjemné na omak, klidně i k mazlení. Na předsádkách jsou zeleným filtrem vyfocené plakáty nahých žen z českého pornočasopisu Leo, ventilu úzkosti spolehlivého podobně jako psaní. Snad jen mohly být na zadní předsádce jiné než na přední. Uvnitř knihy se červená mění na černou. Zajímavostí je, že v textu je občas pár slov, někdy i řádků začerněno. Jako myšlenky, které nemůžeme smazat, jen vytěsnit. V kontextu pak chybí a svou tajuplností mohou nadělat větší paseku, než kdyby ve vší nepatřičnosti zůstaly na světle božím. K rozdělení oddílů uvnitř kapitol slouží prázdná řádka, žádné invenční mezititulky. Jednoduchost. Délka kapitol je naznačena na zadním obalu různě dlouhými cáry rudých mašlí.
Kromě Bondyovsky rázné poetičnosti a zmíněné klímovské investigativy vyniká Hradeckého próza Bukowskovskou groteskností inteligentního loserovství. „Kdykoli chci nebo musím opustit své zádveří, předjímám řadu komplikací, nepříjemností a krajností. Čím dál častěji musím a nechci. Odkládám pohyb do posledního okamžiku, pak plivnu do knížky a jdu. Po geodetikách k nejbližšímu nebo nejlacinějšímu chlastu. Ven z domovních dveří, dát se vpravo, ale jen opatrně, očkem nahlédnout za roh, tady je Pařízkův výskyt pravidlem. Setkání se známou osobou hned na prvních metrech dráhy je ovšem naprosto nežádoucí. Když je vzduch čistý, urychleně překonat nekryté prostranství, jako to zvířátko v oku sokola. Doufat, že pozice matky je v té minutě u plotny, nikoli u okna. Co krok, to výstřel.“ (s. 30)
Daniel Hradecký: Tři kapitoly , Listen, Praha 2020, 168 s.
Příspěvků: 0