Próza
Martin Vopěnka: Pátý rozměr
Próza Martina Vopěnky Pátý rozměr se poutavě zabývá tím, jak a nakolik člověka poznamená samota vyhrocená do izolace.
Autor prostřednictvím fiktivních deníkových zápisů kombinujících všední starosti a strádání se závažnými úvahami o bytí vytváří ornamenty pocitů a idejí. V ohnisku dění je muž, jehož materiální nouze a zvědavost přiměje zúčastnit se záhadného projektu, o němž nesmí téměř nic vědět. Hrdina je vytržený z kontextu svých rutinně osvojených životních návyků a umístěný na dlouhou dobu do neznámého prostředí, v němž se jeho mysl nevyhnutelně zbavuje druhotných civilizačních nánosů.
Jakub, podobný kaskadérovi bez výcviku, se ocitá v situaci, která ho nekompromisně vybízí k přehodnocování názorů a priorit. Proces obnažování zajatcovy duše probíhá v různých rytmech a kadencích. Rozvahy nad tím, co se děje se smysly, když se časoprostorové souvislosti radikálně a dlouhodobě změní, ilustrují, že posuzování sebe i okolí a utváření postojů bezprostředně souvisí právě s prožívanou realitou. Aktér se stává tím, kdo díky (i kvůli) poustevnické perspektivě „pozoruje pozorování“, což se pro něj stává výsadou i prokletím.
Během pobytu v ústraní se ústřední postava snaží dát jasné obrysy odvážným teoriím o podobnostech a prolínání mikrokosmu s makrokosmem. Ztrácí se ve studiu jevů, které se odehrávají na podobných principech u každého lidského tvora i v makrokosmu. Dychtivě ohledává pohyby duše i hmoty. Onu posedlost a posléze také osudnou závrať u něj zřejmě vybudí vědecká publikace, kterou si coby jedinou povolenou knihu vybere na výpravu do „exilu“. Dílu Kipa Thorneho totiž náleží opojnost, jež zároveň nadlehčuje, odpoutává i sráží na kolena a děsí. Pro přemýšlivou, mnohovrstevnou Vopěnkovu prózu to platí také.
Také „krajinopisným“ pasážím, které jsou velice výrazným stavebním prvkem, je vlastní podmanivý půvab. Detailní pozorování proměnlivosti okolí znamenají pro vysokohorského solitéra nutnost i útěšné naplnění, hrozbu stejně jako naději. Kontakt se strohou krajinou postupně nabývá docela jiných kvalit a čím dál více tíhne ke splynutí původně cizorodého jedince s okolím. Signály, jimiž se vyjadřuje krajina obklopující vypravěče, nejsou na rozdíl od těch mezilidských mnohoznačné. Vnímání zde neotupuje, ale bystří a muž se potýká s klimatem i nátlakem své vydrážděné mysli. Vopěnkovu jazykově vytříbenou a nápaditou prózu lze vstřebávat v různých rovinách včetně metafyzické, zaujme jako psychologické drama, filozofický esej i regionální zeměpisná observace.
Postupem času objevuje dobrodruh vyjmutý z navyklého stereotypu umístěný obohacující sílu myšlenkového přenosu (respektive přenosu prostorem prostřednictvím myšlenek). To mu coby dobrovolnému vězni umožňuje vyrovnávat se s přísným režimem i se sebou samým, od takového způsobu zakoušení reality si ale slibuje až příliš. Jeho smělé vize s sebou přinášejí i postranní efekty, určité osvobození (ať už domnělé či skutečné) ze zajetí mučivých představ (o manželce, dětech či domnělém zločinu) je zároveň hazardní hrou.
Jakubův prozatímní osobní vesmír a jeho křehkou vyrovnanost mimoto průběžně narušují halucinace, malomyslnost, homosexuální instruktor a další nežádoucí jevy – různé faktory podílející se na stupňování Jakubova psychického vypětí. Podnětné ontologické úvahy i vyústění románu připouští různé výklady, přičemž se těžko odolává nutkání je akceptovat, rozvíjet a nechat se jimi mást, inspirovat nebo unášet. Jednou z interpretací této podmanivě hloubavé knihy může být pojetí života jako krajně riskantního experimentu (bez valných vyhlídek na hodnotné zadostiučinění), do jehož zázemí nesmíme v žádné fázi nahlédnout, o němž však přes to všechno nemáme ve vlastním zájmu pochybovat.
Příspěvků: 0
