Korytovy Fotogenické problémy: Najdete v nich své „to“?

Slam poetry, tedy soutěž v performativním žánru autorské poezie, je disciplína, ve které často autorům pro vítězství stačí pobavit diváka. Gesta, grimasy, křik a zběsilé běhání po pódiu jsou nástroje, které Filip Koryta neboli Dr. Filipitch používá při slamech velmi často. Díky jeho preciznímu přednesu mu divák snadno odpustí banální rýmy a předvídatelné pointy.      

   

vydalo nakladatelství Kůs Tomáš - Hnízdo, 2020

    

V psaném díle už to tak jednoduché není. Jeho jedinými zbraněmi jsou zde černá slova na bílém papíře uspořádaná do veršů a strof. Pro mě v této nelehké zkoušce obstál.

  

Filip Koryta, 31letý vystudovaný pedagog původem ze Sokolova, již vydal 5 sbírek slamů a básní a před pár dny vyšla též jeho prozaická prvotina s názvem Falknov calling. Je také frontmanem skupin Glajstr Duo a diCaprio. Patří mezi přední české performery a moderátory slam poetry, v roce 2017 se stal mistrem ČR ve slam poetry.

     

Fotogenické problémy jsou házením kostí čtenářům

     

Když se snažím přijít na přívlastky, kterými bych Korytovu básnickou sbírku mohla popsat, nenapadá mě jich mnoho. „Pregnantní, sdělná, civilní, minimalistická“ k nim patří. U většiny básní mám pocit, že jde jen o kostru původního záměru. Že autor vzal myšlenku, pocit nebo situaci, ohlodal ji až na kost, a tu hází čtenářovi ke spotřebě. Je ale všeobecně známo, že kosti se netráví dobře. A dokonce si troufám říci, že některým čtenářům se pravděpodobně vzpříčí v krku. „Tohle přece není básnička!“ se totiž pohrdlivým tónem na básně ve sbírce Fotogenické problémy dá křičet bez větší námahy.

     

Mě Korytova schopnost nenechat v básni nic přebytečného, ale přesto ve čtenářovi vyvolat mnoho pocitů, fascinuje. Například v úvodní básni sbírky si vystačí s pouhými 25 písmeny.   

–––

   

hoří to

 

a

já se dívám

jak to hoří

 

–––

A přesto je v ní toho tolik. Zasazení básně do kontextu už autor nechává na čtenáři. Je dobře nebo špatně, že to hoří? A proč lyrický subjekt nehasí? Protože nemůže, nebo protože nechce? A předně – co to vlastně hoří? Báseň bude fungovat v mnoha kontextech. Řekněte mi, že ve vás nevyvolala žádné emoce a já vám řeknu, že jste ji nečetli s otevřenou myslí.

      

   

„Je to vlastně celý o nevěře“

–––

 

lhář

 

jeden čas

dvě místa

  

–––

Že je „to vlastně celý o nevěře“ mi řekl sám autor, když jsme si spolu o jeho sbírce povídali. Možná, že za to mohla promile v jeho krvi nebo uvolněná nálada večera. Já ale věřím, že kromě nevěry, která je opravdu ve sbírce velkým tématem, je toho ve Fotogenických problémech mnohem více. Je to zpověď někoho, kdo si klade otázku, jaký vlastně je. Je to přemítání o pomíjivosti života, lásky, pravdy a vůbec tak všeho. Je to přiznání ke zraněním, kterých se dopustil na ostatních a zároveň k vlastní zranitelnosti. Za přímostí a minimem metafor se podle mě otevírá opravdu autentická a niterná poezie.

   

Ta převážná absence metafor ve sbírce je hodna pozornosti, protože Koryta se nepřímým pojmenováním vyhýbá až systematicky, a to zajímavým a funkčním způsobem. Nechce věc pojmenovat, nechce ji zatížit tropem. A tak ji zkrátka označí jako „to“. A nechá na čtenáři, aby si „to“ domyslel, nebo „to“ dosadil libovolně.

   

...cítím jak to odchází...

   

...o to tady přece vůbec nejde...

   

...nedávej mi to...

   

...úplně všechno to

hořký

kyselý

slaný

temný...

   

To“ nebo jeho obdoby „něco“, „věc“ a „všechno“ použije autor v každé šesté básni. Můžeme se jen domnívat, jestli to dělá proto, aby básně zůstaly otevřené a mnohoznačné, nebo protože jisté věci pojmenovat nechce, nemůže, či se je pojmenovat bojí. V každém případě, funguje to skvěle.

   

Toto nejsou poetismy, toto není drama

   

Rezidua, mimikry, neuróza a další výrazy, která jsou od slov z lexikální vrstvy textů umělecké povahy vzdálená, jsou pro sbírku také svým způsobem charakteristická. Je v nich jisté distancování se, odlidštění, civilnost. Tyto znaky prostupují celou sbírkou a vytváří velmi specifický rukopis. Rukopis, který mě k smrti baví. Koryta jako kdyby se snažil napsat básně prosté a lehké. Nenechat v nich nic navíc. Řekla bych, že jeho cílem je obsáhnout velká témata malými slovy.

     

Jedna z mála věcí, které bych sbírce vytkla, je členění do oddílů expozice, kolize, krize, peripetie, katastrofa, tedy do pěti částí dramatu, které popsal Gustav Freytag. Na závadu mi to přijde z následujícího důvodu – při psaní dramatu tradičně existuje synopse díla ještě před jeho napsáním. Autor ví, jak se bude příběh odvíjet. U Korytovy sbírky ale dělení působí opačným dojmem. Básně byly nejprve napsány, až poté zaškatulkovány.

   

Drama, u kterého by byly nejprve napsány jednotlivé obrazy bez představy o celku, a až zpětně by byly rozčleněny do Freytagovy pyramidy, by bylo experimentem. A když do sekcí zařadíte místo dialogů básně, jde o experiment dvojí. Vnímám to jako účelové vykostění konceptu. Ve Fotogenických problémech dělení vyloženě nevadí, ale je pro mě něčím nadbytečným, něčím samoúčelným, co se snaží jen zapůsobit na čtenáře. Sbírka by obstála, i pokud by byla dělena podle intuitivnějšího klíče. A dle mého soudu lépe.

      

A teď, na samý konec recenze, vám předložím báseň, která popírá téměř vše, co jsem o Korytově poetice doposud napsala. A to je dobře, protože to ukazuje, že má autor více poloh a nebojí se vyjet z vlastních kolejí. 

–––

     

tento člověk teď není dostupný

 

zbytky mostu zdobí dno řeky

koleje vrostly do země

asfalt silnic se roztekl

nejsou schody nejsou okna

zámky někdo zalil betonem

pouliční osvětlení vzývá tmu

všechny ulice osleply

   

––– 

Může být básnická sbírka úspěšně vystavěna podle Freytagovy pyramidy? Najdete ve Fotogenických problémech svoje „to“? Na tyto a další otázky vám odpoví nová sbírka Filipa Koryty. A já si myslím, že jde o odpovědi, které jednoznačně stojí za to hledat.

     

  

Autorka je studentka tvorby textu a scénáře na Konzervatoři Jaroslava Ježka.