Hans Magnus Enzensberger: Historie mraků

Hans Magnus Enzensberger:
Historie mraků

Festival spisovatelů Praha a Nakladatelství V. Brtníkové
2010
Překlad: Tomáš Kafka

Osobně velice nesnáším donekonečna omílané traktáty na téma: Jak dnešní doba nepřeje ani poezii ani básníkům (ne snad proto, že by to nebyla pravda, ale protože je to téma patřící do soukromé kavárenské debaty daleko spíše než do veřejného psaní a mluvení o poezii a literatuře), pročež prosím přičtěte onen maličký povzdech, který jsem si v předchozím textu přeci jen nemohl odpustit, na vrub především těmto dvěma faktorům: Hans Magnus Enzensberger není jen tak ledajaký básník, ale osobnost, jejíž literární i neliterární počiny a názory byly a jsou minimálně v Německu velmi uznávány a často reflektovány. Tím druhým faktorem je skutečnost, že Historie mraků není jen tak ledajaká kniha, ale kniha velmi dobrá a povedená.

Stěžejní a jediný spojitější celek v této sbírce, titulní Historie mraků, nám dává jeden z možných metaforických klíčů, jak k celému dílu přistoupit a jak je vnímat. I na ostatní básně, byť motivicky a obsahově značně různorodé, se pak lze dívat jako na další formace mračen na obloze autorovy tvořivosti, tu temnější s občasnými záblesky ironie, tu světlejší, avšak zvláštních či komických tvarů. Tím však rozhodně nechci tvrdit, že je celá kniha v podstatě jen náhodným shlukem menších celků, který nedrží pohromadě a může být kdykoliv silnějším poryvem větru rozehnán.

Jejími silnými spojujícími faktory jsou všudypřítomný a velice osvěžující nadhled, který svou potenciálně hrozící povýšenost dokonale rozmělňuje důvěrností každodenního ranního pohledu na nebe, a konečně také zdánlivá lehkost formování Enzesbergerovy poezie, jež způsobuje, že si čtenář místy skoro nemůže být jist, zdali má před sebou skladbu s tak jemnou strukturou, jakou jinak mají jen oblaka, či opravdický mrak, který má tvar básně. Křehoučký a nadýchaný celek pak působí trochu jako veliký nápis na obloze s optimistickým poselstvím, které praví, že ať už je tento svět jakýkoli, stále nám skýtá spoustu byť možná na první pohled banálních věcí, nad kterými nelze neužasnout.



Ukázka:


Domácí zvíře

Můj smutek je zlatý křeček.
Nenechám ho vyhladovět. V noci
slyším, jak ve svoji kleci
kope, škrábe, hrabe. Ráno,
když jsem dobře naladěný,
otevírám občas mřížku.
Na tlapkách růžových hned ke mně vyrazí,
doráží, hledá si krmení,
zkoumá mě zvídavými nozdrami.
Očichává moje ruce,
nežli ztratím trpělivost,
popadne ho za zátylek,
tak, že oči hrůzou vykulí,
a posadím ho, pištícího,
zpátky do klece. S klapnutím
zavřu za ním na petlici
a jsem spokojen.

Knihu lze objednat ZDE.