Deníkové loučení Zdeňka Kožmína

Jeho vydání se autor nedožil: zemřel ve věku osmdesáti dvou let v roce 2007, a ačkoliv připravil několik ukázek pro časopis Tvar (11/2000) a vybral velkou část materiálu pro knižní vydání, předkládaná podoba je výsledkem ediční péče Jana Tlustého, který v Kožmínově duchu protřídil zbylé rukopisy a který spolu s Marií Škarpovou připravil k vydání už Zvětšeniny z Komenského (2007), jež psal Zdeněk Kožmín společně se svou ženou Drahomírou, jejímž úmrtím deníkové výbory končí a jejíž památce je Kožmín stihl věnovat. Vedle toho Jan Tlustý uspořádal též výbor z deníků a vzpomínkové pásmo v Hostu 5/2008, výbory pro Host (3/2005) a Pandoru 24–25 (2012) a monotematické číslo časopisu Bohemica Litteraria (2/2016), jež jsou, vedle čísla revue Pulsy (4/2015) a běžně nedostupného sborníku Místo, které jsem směl… (2015) o pedagogickém působení na gymnáziu v Zastávce, základními upomínkami Kožmínova odkazu z posledních let.

   

„Konec žití není slavobrána.“

   

Bubáčci jako by už názvem dotahovaly tendenci, kterou předznamenaly Obtisky: obtisky jsou slovo, z něhož prýští „radost klukovských časů“ a jež roste „z kořenů dětství“, jak v jejich úvodů Kožmín vysvětluje, a Bubáčci jsou tak deminutivním tvarem ještě dětštější – a ruku v ruce s tím utíkají čím dál víc do dětství i Kožmínovy vzpomínky. Název je odkazem ke Skácelově básni „Vyhledávání pavučin“, jejíž první sloka je použita i jako motto výboru – a není nahodilá, neboť v úvodních verších „Trouchniví bubáčci si bydlí v pařezech / a žijí si tam tak / jako by čas byl dosud dřevěný“ jako by šlo i o „trouchnivění“ manželů Kožmínových. Z hlediska času jde o příznačný posun: zatímco z počátku si Kožmín čas ještě strukturoval, později se do něj jen obtiskával a nakonec, jak přiznává, píše spíš stisky než obtisky. Obtisky začínají záznamem „Sladký, ještě ničí čas“, který možná nezáměrným dvojsmyslem naznačuje dvojí povahu kožmínovského času: času nikomu nepatřícího, těhotného očekáváním a čekajícího na čtení náznaků, ale též času, který člověka postupně ničí a svírá, vzdaluje bohatství dětství, času privátního, rozvíjeného z hlubin paměti, vždy zvrstveného. Ve své skácelovské monografii Kožmín k „Vyhledávání pavučin“ podotýká, že je to „báseň o tajemném ději ničení, které probíhá na skrytém místě, na něž se nemůžeš zeptat, ale které musíš uvidět v jeho mytickém významu. Cosi podstatného se děje v úplné opuštěnosti a ztracenosti“. Tím jako by odkrýval klíč i ke svým deníkovým záznamům.

  

Klíčů je ovšem možno hledat vícero a jedním z hlavních může být esej „Ionesco neabsurdní“, který Kožmín publikoval v roce 1968: tedy ještě několik let před tím, než začal sám deníky psát. Nepřekvapí, že nejzajímavější reflexe mnohdy vznikají tam, kde se komentátor a předmět jeho zájmu sbíhají, kde povaha komentáře souzní s výchozím textem, neboť psaní o druhém tak znamená psaní o sobě a nad cizím psaním se tak krystalizuje a formuluje vlastní tvůrčí program. Povahu takového osobního textu mají pro Kožmína Střípky deníku Eugena Ionesca: téměř totiž platí, že co slovo k Ionescovi, to posléze rámec vlastních deníků. Otevřme Kožmínovo psaní obsáhlejšími citáty: „Ionesco […] zaznamenává hodně snů, řadu portrétů, setkání, reminiscencí, reflexí a ,reflexů‘, avšak daleko víc svůj materiál redukuje na několik klíčových otázek. Ionescův deník není zásobnicí, ale spíš zrcadlem. Rozpad světa postoupil dál a možností lidské existence jako by ještě víc ubylo.“ „Co nás opravdu drží nad hladinou absurdity? Ionesco nenapsal svůj deník jako kalendář, ale spíše v neustále nových variacích formuloval několik svých jistot nebo spíše nejistot. Variace jsou někde až dotěrně nenové, neboť se vrací často skoro totéž, jen v nepatrném pootočení perspektivy. Ale variace jsou Ionescovi jedinou možnou formou tam, kde vlastně potvrzuje víceméně to, co už dávno víme. To by mohlo snadno vést k banálnímu omílání samozřejmostí. Ale Ionesco odpírá banalitě, reflektuje ji.“ „[…] je tu přece jen naše lidská podstata, každý máme svůj nenahraditelný osud, své dětství (to hlavně!), ale i svůj strach, úzkost a krutost. Zmítáme se mezi neosobními funkcemi a vědomím odpovědnosti, mezi přídělem a údělem života. Toto dilema nelze vyřešit s konečnou platností. Musíme je vzít za své. Žít je naplno a stále znovu se vzrušovat možností pravdy.“ „Je tu především čas, s nímž se musíme neustále konfrontovat. Ale čas je rozporný, je polaritou mezi plností dětství a prázdnotou stárnutí. Žít znamená Ionescovi vzdalovat se od prvotní autentičnosti dětského světa.“ Jde spíš o ideální výměr než o rozvrh, který by Kožmín dokázal naplnit se stejnou silou jako Ionesco – ale pokud princip stálé variace téhož a obtáčení stále týchž existenciálních ohnisek přijmeme, leckterým níže formulovaným výhradám to otupí hrany.

   

„Je velké vědět, ale je velké i nevědět.“

    

První svazek shrnoval zápisy z let 1975 až 1989, tedy především z let Kožmínova pedagogického působení na gymnáziu v Zastávce a vynucené publikační odmlky spojené s vyhazovem z brněnské pedagogické fakulty, a vzhledem k okolnostem lze předpokládat, že z počátku nepsal se záměrem deníky publikovat. Nápad vydat druhý díl, který zahrnuje léta 1990 až 1997, tedy i dobu Kožmínova návratu na pedagogickou fakultu a následný přechod na filosofickou fakultu, se objevuje až téměř na jeho konci, když si Kožmín roku 1996 poznamenává: „Svěřuji se své ženě, že mě láká udělat si Struktury II. Šlo by o léta 1990–1996. Láká mě to i obtížností uvidět se zblízka, přímo z tohoto času. Drahomíra mě od toho spíš zrazuje.“ Podél svých otázek po vykoupení si Kožmín poznamenává, že „ono sedmiletí 90–96 je časem skřípění holé pravdy“, i tak je ale rok 1997 pro zlom zvolen zřejmě čistě účelově. Závěrem Obtisků pak Kožmín přímo zmiňuje, že už má dávno nachystány čtyři sešity, do nichž chce psát „francouzskou propiskou, která se krásně temnofialově leskne jako Seina v noci…“, z čehož lze předpokládat, že Bubáčci, zahrnující nakonec léta 1998 až 2002, už byli oproti předchozím psáni s předtuchou následné publikace – na způsobu sebeprezentace a stylu zápisků je to ovšem znát málo.

  

Stejná zůstává metoda: z deníkových sešitů vybírá Kožmín chronologicky podle let, blíže však nedatované zápisy, takřečené „naddeníky“. Ty znamenají jak absenci datace a rozmazání časovosti, tedy odtržení událostí od konkrétního času, včerejšky nebo pátky poletující jen jako neukotvené záchyty paměti, tak i excerptivnost námětů: nejde o zevrubné denní zprávy, záznamy si často naopak vystačí s jedinou větou a obsáhlejší odstavec je spíše výjimkou, a nejde ani tolik o chvilkové dojmy, ale více o předem hotová, promyšlená shrnutí, psaná „se zřetelem k nějakému úběžnému bodu, který překračoval každodenní záznamy“ (Struktury), povětšinou v minulém čase a málo průběhově, což podtrhuje jejich poklidnost a nevýbojnost. Tomu, že selekce podléhá literární uspořádanosti a kompozičnímu ohledu, napovídá i pravidelnost střídání motivických bloků; na možnou dodatečnou literarizaci záznamů poukazuje i zmíněný výbor v Tvaru, ve kterém jsou zápisy od těch v knižním vydání značně odlišné. Jen letmo probleskne doklad jejich postupného rozepisování („Za půl hodiny bude ve Střešovicích operován Václav Havel. Operace proběhla bez komplikací.“); většinou jako by nešlo o dolování odpovědí prostřednictvím psaní, ale o odštěpky předem hotového: deník zde není plochou k úvahám a formovníkem myšlenek, ve kterém by se aktivně něco dělo, ale sběrem statických obrazů. Vzdor tomu Kožmín zmiňuje, že je mu deník hlavním médiem, skrze které sám sebe vnímá. Je v tom hlavně snaha přehledně své myšlení uspořádávat, neboť jak Kožmín sám sobě ve Strukturách říká, „jen tvůj strukturovaný, tvůrčí svět může druhému COSI SDĚLIT“.

  

Největší rozdíl proti předchozím svazkům tak nastává v rozsahu – protože ale čtenář do původních deníků nevidí, nelze říct, zda Kožmín v posledních letech pouze více psal, anebo naopak méně škrtal (jako když třeba Seifert v posledních básních o Praze píše, že už je neroztrhá, jako to jindy dělával: „Můj čas se nachýlil. / Je pozdě! / Jsou už poslední.“). Rok 2000, který tvoří třetinu rozsahu Bubáčků, je tak kupříkladu obsáhlejší než celý první svazek o záběru patnácti let. Lze ocenit, že proti předchozím dvěma výborům je k Bubáčkům připojen poznámkový aparát, ačkoli místy jako by poznámky chyběly: když třeba Kožmín vzpomíná na vlastní středoškolské studium, zapíše si, že některé z fejetonů o jaru mu otiskl Jan Drda v Lidových novinách – což by mělo vést buď k přepisování slovníkových hesel, anebo, což se zdá pravděpodobnější, nešlo o Lidové noviny, ve kterých Drda samozřejmě o pár let později dělal šéfredaktora, ale teprve o Svobodné noviny. Pečlivěji kontrolovány měly být citáty: namátkou tam, kde Kožmín opisuje ze Zlomků předsokratovských myslitelů, buď nejde o stranu 57, jak uvádí, anebo nejde o vydání z roku 1944, jak uvádí editorská poznámka (a dlouze jako „předsókratovské“, jak uvádí oba texty, nadto nevyšlo vydání ani jedno). Nevysvětleno bohužel zůstává, proč první výbor začíná rokem 1975, když si, jak psáno v anotaci, Kožmín deníky vedl od roku 1970 (a psal si je, byť zřejmě nesoustavně, přinejmenším už za války, jak zjišťujeme, když si vybaví motiv ze spáleného starého sešitu), a stejně tak nevíme, proč soubor definitivně končí rokem 2002 (nebo proč vychází až nyní), když Kožmín psal deníky do dubna 2004. Jakkoli závěr souvisí se smrtí ženy, což je pochopitelně pro Kožmínův vnitřní svět zlomová událost, může být škoda, že se nedočteme, jak prožíval poslední měsíce svého akademického působení.

   

„Naplňujeme se. Úkoly ,nabíhají‘.“

   

Už od úvodních záznamů („Chci obstát – rádlovsky, vančurovsky, čapkovsky, holanovsky, derridovsky – v čase onoho stále svítivějšího fin de millénaire.“ „Přece jen by sis měl zodpovědět otázku, jak chceš vlastně žít v tomto pozdním čase.“) je zřejmo, že Bubáčci začínají tam, kde končily Obtisky: stále sílící potřebou osvědčit se v čase konce tisíciletí, stále sílící potřebou obhlédat možnosti postmoderního času a stálým hledáním a sebepotvrzováním. Motivické koše zůstávají tytéž jako v předešlých výborech, mění se ovšem dominanty: Ubývá, především v souvislosti s tělesnou nemohoucností, lyrických evokací přírody a krajiny, které byly pro Kožmínovo psaní zásadní a které se tak přesouvají spíš do sféry reflexe („Vlastně si někdy myslím, že bez vyjití do své krajiny bych asi neměl svůj chudičký deník – bez oblak a vůní země – skoro už psát. Mé jití zemí bylo vždycky nejvlastnějším rytmem mé naděje života.“). Ubývá i analytičtějších poznámek o literatuře – což může být dáno hlavně tím, že v době psaní prvních deníků neměl Kožmín publikační možnosti, a tak si načrtával do deníku více postřehů z četby, kdežto poslední sešity vznikají souběžně s četnou odbornou činností. Rozptyl zájmu odráží Kožmínova vědecká východiska, od strukturalismu a jeho hrdinů (Mácha) přes hermeneutiku (Holan, Kafka) k dekonstrukci (Beckett); povětšinou v denících žije samozřejmě těmi autory, kterým se zrovna publikačně a/nebo pedagogicky věnuje: ve Strukturách dostávali nejvíce prostoru Mácha, Čapkové, polští básníci, v Obtiscích Skácel, Derrida, Beckett, v Bubáčcích Kafka, Ricœur, Patočka, Holan. Sledovat snad lze i zužování záběru, pro starší autory i umělce vůbec typické („Ricœur jen tento letní semestr. Pak už do konce života POZDNÍ HOLAN.“), a především snahu psát už pouze o živých a žitých problémech, pracovat jen z úchvatu a očarovanosti, chytit se „intenzivní tvůrčí prací jaksi všemu nezájmu navzdory“. (Stanovováním úkolů a potřebou uklizeného stolu připomene třeba Jiřího Opelíka, který, „vždy neodolatelně a báječně svůj“, řečeno s Obtisky, poslední čapkovskou knížku zakončil Postskriptem: „Poslední půlnoční trápení, / poslední knížka, / poslední žebrácký honorář, / poslední políčky nezájmu. // Náhle je čisto, / došel jsi na pól. / Teď už smíš zmrznout.“)

  

Bubáčci znamenají v prvé řadě posun k motivům stáří (ačkoli problémy stáří a zkracující se životní horizont jsou tématem už ve Strukturách, které, připomeňme, nezačal psát žádný mladík, ale padesátiletý docent a proděkan pedagogické fakulty, ač v té době obou titulů zbavený, a stejně tak zdravotními problémy ženy těžkly už Struktury), ať už jde o tělesné strádání a časté nemoci, anebo o bilancování a potřebu naplnit poslední léta života smysluplnou prací („Už nezbývá zbytečný čas.“); obecně roste míra intimity, přibývá též důraz na Kožmínovu evangeličnost (mnohde propojenou s celoživotním zájmem o Komenského, ale též s Masarykem, Kozákem nebo světem Karafiátových Broučků, ve kterém, jak Kožmín přiznává, stále žije). Stálými refrény zůstávají otázky jak žít, návraty do dětství, problém a výzva času; zápisy se dotýkají snů, pedagogického působení, vesmírných objevů nebo zemřelých příbuzných nebo kolegů (rodičů a sestry, jež roku 1989 spáchala sebevraždu; Macura). Odcházení a završování se týká i Kožmína: bohemistický kongres roku 2000 je pro Kožmínovy poslední („spíš ,společenský‘ než vědecký“) projekt stáří, průhled do tvůrčích plánů pak otevírá uskutečněné projekty (knižně publikované Modely interpretace. Patočkovské průhledy, holanovské eseje Existencionalita) i ty, ze kterých sešlo: například tak Kožmín krouží kolem záměru vydat kafkovskou monografii, než ho po několika dílčích publikovaných studiích opustí. Některé motivy se průběžně vrací a variují: ve Strukturách Kožmín zmiňuje, že potkal Oldřicha Mikuláška, sedícího v parku na lavičce, a v Bubáčcích v jedné z básnických črt veršuje: „Vím, na které lavičce sedával Skácel / a na které Mikulášek,“ taktéž ve Strukturách přemýšlí na Holanovými Zdmi, které se mu později stanou významným námětem, anebo třeba opakuje motiv loutky a anděla u Rilka a v Bubáčcích se mu vrací andělé a manželčini Kašpárci, které má na pracovním stole a které, snad v přiznané touze po naivitě, stále oslovuje („Kašpárku, ty jsi tak krásně prázdný, ale přece toho asi nejvíc víš.“).

     

„Zase bych se chtěl do svého Deníku ukrývat jako do vlídna a upřímna.“

     

Kožmín zaplňuje stránky deníku váháním, pochybami, nejistotou (časté „snad“, „možná“), předestírá napětí otázek, ve kterých žije, ale zápis je vzdor tomu velmi klidný, smírný a kolébavě nevzrušivý. Sám zmiňuje, že se chce do svého deníku „ukrývat jako do vlídna a upřímna“, a tomu podřizuje i výstavbu: spíše než neshodami je tak deník soustavně zaplňován vděčností za možnost tvorby, za setkávání s lidmi („Hezké posezení s Jiřím Holým a Trávníčkovými.“), za setkávání s texty. Konfrontačních pasáží je minimum, jen výjimečně se objeví cosi jako „neomalenost pana Vladimíra Justla, který ponižujícím způsobem hodnotil mou interpretaci Zdí“, a většinou Kožmín všechny náznaky sporu hned utlumí (když se do Struktur dostane chvilka napětí v jinak jistě blízkém vztahu s Janem Skácelem, napíše Kožmín příznačně, že mu bylo, „jako bychom se – – – ale ne, nenapíšu to“), ani o vyhazovu z fakulty nebo zákazu činnosti nakonec nepsal nikdy nijak rozhorlené výpady. Je to pro Kožmína zřejmě vůbec typické, jak k tomu ve vzpomínkách v Hostu podotýká kupříkladu Milan Suchomel: „Zdeněk byl nakonec rád, že mu dovolili dojíždět učit do Zastávky. Jedinkrát jsem ho neslyšel postěžovat si; to ani po letech, když přišla nemoc.“ Největší boje tak Kožmín na stránkách deníku svádí sám se sebou: o vnitřní pravdivost a autenticitu, o vlastní místo na světě („Potřeba místa zcela určitého, toho středu důvěry a útulnosti srdce, je neuhasitelná.“) a o odhodlanost dělat, co se dělat má, stále zaklínanou dle obdobných formulí: „A pomoz své nemocné ženě. Jen se úplně nevzdávej.“ „Není možno škemrat o úlevy! Buď statečný…“ Nejde ovšem o předvádění před čtenářem, nýbrž o sebeujišťování a stále sebepřesvědčování o přítomnosti smyslu.

  

I tak je monotónnost zřejmě největším úskalím Bubáčků: byla patrná i u Struktur a Obtisků, ale co se ještě snese na sto nebo sto padesáti stranách, dochází na troj- i dvojnásobku neúnosných rozměrů. Takto totiž deníky přetékají neučtitelnou sebedojímavostí („Musím se umět uskrovnit do slzy… Musím se umět poklonit slze.“), přemírou kumulovaných deminutiv (například manželka je obtáčením názvu svazku různě zvána jako brábleneček, bubláček, bublišínek, bubušenka bubušatá, bubalinka bubalinkatá etc.) a Kožmínovy opakované imperativy (ve Strukturách se varuje: „Ruce pryč od banalit!“ a umiňuje si vyvarovat se „banálních popisů jevů“) místy dochází až karikatury („Největší děs: žvatlající starci… Největší slast: slunce zavěšené do vesmírna…“), neboť banální popisy jsou přesně tím, co deníky soustavně charakterizuje. Tak třeba: „Operní koncert byl skvělý. Měli jsme výborné lóže 7., č. 23, 24. Velké byly ovace.“ – Ale nevíme, na jakém koncertě byl nebo v čem byl koncert skvělý – nevíme tedy ani, proč by nás to mělo vůbec mělo zajímat. Stejně plytké jsou odposlechnuté a rádoby hluboké rozhovory, které si Kožmín místy zapisuje, stejně rozpačité jsou svou strohostí občasné nákusy politiky („Byl umučen Jan Patočka a byl vlastně také umučen Vladimír Holan. A na mučidla nás klade i tenhle ubohý kapitalismus…“). Míru banálnosti zesilují i lyrické evokace přírody nebo náznaky básní, které všemi deníky prostupují, a je v tom skoro paradox, že se význačný interpret Kožmín, který mnohdy pozoruhodně pojmenovává specifika básníků a jedinečnost jejich tvorby, sám topí v obecnostech, vystačí si s prvním dostupným adjektivem, neproniká k novým pojmenováním. A i když stále ujišťuje, že musí žít dle svých nejvlastnějších možností, deníkem žádnou výraznou individualitu neodhaluje, neboť ani vlastní pocity nerozlišuje natolik, aby nebyly snadno zaměnitelné. (Je snad příznačné, že Kožmín zmiňuje verš Klementa Bochořáka, ke kterému se dostal na semináři: „Posluchačka J. B. tenhle verš zapudila: ,A vy to necítíte, jak je ten verš ubohý?‘“ Sám má totiž s Bochořákem leccos společného: Jan Zahradníček například trefně píše v dopise Františku Halasovi, že „Bochořák je ještě jaksi moc smutný a sám sebe dojímá, […] verše jako třeba: ,a pohroužím se tiše do lyriky‘ začínají už člověka dopalovat. Ale mohl by se z těch sraček dostat, má na to!“)

    

„Je neuvěřitelné, jak málo stačí smyslu, aby byl.“

    

Samozřejmě je nutno mít vždy napaměti: Co vůbec hodnotíme, když mluvíme o denících? Autorovo vidění skutečnosti, způsob jejího prožívání, způsob výběru zvěčnělých událostí a pocitů, anebo způsob jejich zaznamenávání? Jistě Kožmínovi nelze vytýkat, že o něčem psal a o něčem jiném ne, nebo mu předepisovat, že jeho vzpomínky musí plivat síru třeba po vzoru pamětí Václava Černého. Není ovšem náhoda, že nejlepších ohlasů došly předchozí svazky u Jiřího Trávníčka nebo Jiřího Rambouska, tedy Kožmínových blízkých, v denících nejednou zmiňovaných, a tak jako Struktury a Obtisky, mohou být jistě i Bubáčci cenní jako vzpomínka na brněnskou universitu přelomu tisíciletí a okruh lidí kolem ní. Stejně tak mohou být deníky zajímavé kupříkladu pro generace Kožmínových gymnaziálních studentů, protože šlo – a není důvod tomu nevěřit – o pedagoga nadmíru oblíbeného a inspirativního, zejména svým živým zájmem o přednášenou problematiku. Problém ovšem nastane, pokud by měl stejné nadšení předat i deník a pokud má oslovit čtenáře, který zná autora pouze z jeho publikovaných prací – mnohdy totiž jen pokora, se kterou Kožmín – a opět není důvod tomu nevěřit – přistupoval k literatuře, k sobě a k životu vůbec, brání tomu, aby čtenář rázněji odmítl druhou slzu zápisů. Když však Kožmín zmíní, že jsou naddeníky „darem pro ty, kdo je možná budou číst“, příliš tím čtenářské vstřícnosti nepomáhá, a když píše, že chce být „především svědkem tíhy, která naléhá, žádá, rozkazuje, ale i prosí…“, naznačuje, že do deníků možná vkládá větší ambice, než jakým zvládá dostát. Nezaujatý čtenář, který si do četby nemůže promítat osobní zkušenost s autorem, tak může mít často v lepším případě pocit, že čte cosi, co pro něj není určeno.

   

Kožmín stále ujišťuje, jak je mu milo s Čapky, s Derridou, s Holanem – jenže na knihu postřehů o literatuře, jakou může představovat z duchem spřízněných například Červenkův Záznamník, je takových pasáží málo, nadto jsou příliš strohé a fragmentární. Záznamy jsou často osekány na jednu větu, se snahou o pointu – ale na knihu aforismů chybí potřebná pronikavost a údernost. Sem tam Kožmín zmíní někoho ze svých přátel nebo kolegů, ale kniha portrétů to též není – nevytváří plastičtější náčrty, ale spokojí se s konstatováním, s kým se potkal, s kým bylo hezky, co od koho dostal, kdo ho pochválil (ocituje si tak třeba z vánočního dopisu: „A ještě bych vám ráda řekla jednu maličkost: mám pocit, že vaše vzpomínkové knihy by se měly číst ve vytopeném pokoji, když za oknem sněží. Alespoň mě to takto těší.“). Přemítá sice o čase přelomu věku a občas padne poznámka k veřejnému dění, ale na výraznější svědectví doby je toho poskrovnu. Ani na dialog s textem a iniciaci čtenářského promýšlení otázek zde není mnoho prostoru – Kožmín totiž soustavně strhává více pozornosti na sebe než na problém. Ale nejde ani o deník, jenž by jako deník Zábranův nebo Divišův definoval či překračoval svého tvůrce – zde jde jen o vedlejší odštěpy, poznámky na okraj, dodatek k dílu, bez kterého by z deníku byla jen odmocnina. Avšak jde o doklad života s literaturou, která není útěkem nebo přívažkem, ale životní souřadnicí, myšlenkovým brusem a nástrojem sebezáchovy („Těším se, jak se zase napřímím holanovským psaním. Asi jen velké básně a filosofie nás drží nad vodou.“), jde místy o působivé prolínání veřejného a intimního, o psaní v rytmu práce a nemoci, jde o výpověď plnou přesvědčení, že život v napětí otázek může být zajímavější a intenzivnější, a asi zejména – jde o záznam odcházení a v odcházení Kožmínovy ženy jde o silný existenciální příběh. Není to mnoho, ale úplně málo taky ne.