Ion D. Sîrbu, Sbohem, Evropo!

Toto dílo Jiří Našinec právě překládá. Zatím ještě neví, zda o něj projeví zájem některý z českých nakladatelů.  Pro Literární.cz vybral ukázku z překladu slavného románu.

  

   

            Satirický román s četnými filosoficko-esejistickými pasážemi, psaný v ich-formě, navazuje podle slov samotného autora na linii Cervantes, Swift, Voltaire, Caragiale, Hašek, Ilf-Petrov, Bulgakov a obsahuje mnoho styčných bodů s vlastním spisovatelovým životem jak na úrovni profesní, tak politické. Tragicko-burleskní zápletka nás přenáší po pomyslné provincie Alutánie (= Oltenie) nejmenované země, jejíž vnitřní uspořádání je věrnou kopií státní správy z dob fanariotských panovníků, dosazovaných do rumunských knížectví Osmanskou říší: stát řídí Vysoká Porta, vnějšně podřízená Nejvyšší Portě, veřejnými činiteli jsou vezíři, agové, čaušové atd. příznačných jmen (soudruzi Kaftandžiu, Osmanescu…), všude vládne korupce a intriky, klientelismus a nepotismus, jež mají vládnoucí vrstvě pomoci udržet se za každou cenu u moci. Ta vždycky obětuje ty slabé, poctivé nebo lehkověrné a rozdrtí jakékoli „cizí těleso“, které by případně mohlo zadrhnout její soukolí. 

            Profesor Dezideriu Candid, v mládí levicový intelektuál, vyléčený deseti lety vězení a nucených prací, žije ze skrovného platu jazykového úpravce etiket Spojených lihovarů v městě Isarlyku (= Craiova, kde měl autor nucený pobyt) a přivydělává si jako externí spolupracovník místní Lidové univerzity. Při náhodné procházce městem neodolá záchvatu smíchu, když na vývěskové tabuli zmíněné instituce spatří v programu plánovaných přednášek o klasicích vědeckofantastické a dobrodružné literatury místo Karla Maye jméno Karla Marxe. Smát se na veřejnosti nad jménem jednoho z Otců zakladatelů není žádoucí, prohřešek je okamžitě nahlášen na „příslušná místa“, vyvolá hotovou bouři v řadách představitelů místní moci, která se obává rozkladného působení smíchu, a zapříčiní kádrové změny na nejrůznějších úrovních. Lavinou změn, jejíž ozvuky dolehnou až do hlavního města Ulan-Bukuru (= Bukurešť), jsou proti své vůli strženi a nakonec usmýkáni jak vypravěč (který dožije zmrzačený v psychiatrické léčebně pro politicky nepřizpůsobivé), tak i jeho manželka Olympie, jíž nelze odpustit, že zná mnohá tajemství svých vysoce postavených bratránků ze spřízněného Tutilova klanu; umírá pod koly záhadného černého kamionu, pod nimiž podle všeho skončilo už povícero  nepohodlných osob.

            Celý román vlastně v groteskní nadsázce líčí pokusy obou manželů uchránit se před hrozícím nebezpečím (v tom hraje hlavní roli Olympie, „nadaná zvláštní praktickou inteligencí, byzantskou formou, avšak dokonale socialistickou obsahem“) a pochopit (vypravěč ne nadarmo nese jméno Candid) smysl a pozadí složitého politického života, jenž v podmínkách provinčního mikrokosmu ilustruje obecné mechanismy totalitního systému, korupci a cynismus moci. 

 

Kapitola třetí,

v níž začíná poněkud operetní vyšetřování. Našeho hrdinu zavřou a přimějí učinit neskutečná svéživotopisná prohlášení. Záchranu mu přinese zelený šátek a doruda rozpálený Kmotr. Poté se v mizerné předměstské krčmě provede přízračný rozbor toho, co je skrytý duch pravého Isarlyku.

 

Ráno už není moudřejší večera. Jakmile jste nuceni uléhat s hladovou liškou pod pyžamem, veškeré ozdravné účinky spánku jsou ve psí. Doploužil jsem se do kanceláře jako člověk, který si už měsíc nepřevlékl spodní prádlo. Lympi – zaměstnaná jako hlasatelka závodního rozhlasu ve výrobně marmelád a osvěžujících šťáv – odešla několik hodin přede mnou. Musela to své zařízení uvést do chodu hned na začátku pracovní doby, a zamezit tak snaživým výrobcům, aby usínali u strojů na třídění melasy a barvení různých sodovek a limonád do citronově žluté a vídeňské růžové. 

Navzdory všemu jsem si při vstupu do kanceláře pravopisného oddělení pohvizdoval. Mí kolegové se tvářili důstojně jako studenti, kteří strávili celou noc hloubkovým studiem nějaké správné a pozitivně revoluční látky. Dělali, že mě nevidí, jako by veškerý obdiv, který chovali k mým diplomům a titulům, získaným v minulosti na severu, roztál jako vosk ve sběrném středisku povinných dodávek medu. Ale na tom nesešlo. Vzal jsem si noviny a hlučně je otevřel. Byl to velice účinný pohyb: Lympi mě učila, musíš vypadat, jako by tě hryzaly drobné administrativní výčitky, nemůžeš se dočkat, aby sis už mohl přečíst úvodník: no prosím, tady píší přesně to, co jsem si myslel, jenom že... Scénku s článkem na první stránce jsem sehrál co možná nejpřesvědčivěji: vůbec to nezabralo. Připojil jsem – opět podle Olympiiných návodů – mumlavou kletbu na vrub nezaměstnanosti v západním Německu, zaklnul Francouzům, kteří zase prodali zbraně do třetího světa, zažehral na Američany kvůli jejich obojaké politice v Jižní Americe. Mí potroublí doktorandi se s úzkostlivou pečlivostí, jaké jsou schopni jen velcí herci a drobní úředníci, vžili do role: mravně i duševně vypadali zcela zaujati jeden plněním pera (made in China), druhý náruživým šťouráním párátkem (made in Isarlyk) v zubech. Z chodeb a pater vrchního vedení se valily vlny nejistoty a křečovitého napětí. Vzduch v našem podniku už nevydechoval nic z profesionálních vůní spojených lihovarů či pšeničného chleba. Teď se vše – alespoň tak jsem to cítil já svými nozdrami starého psa, který už leccos pamatuje – zdálo prostoupeno kladně nabitými ionty; v katodové trubici, kterou se stal můj „případ“, obíhaly neviditelné elektrony s poplašným informačním nábojem.

S předstíranou, znuděnou nonšalancí jsem rádoby lhostejně vyšel ven na náměstíčko s ústřední vývěskovou tabulí. Nepálské stařeny, pokuřující nedopalky cigaret, si uplivovaly žlutými slinami a roztíraly štětkou klih, aby pak vylepily ne jeden, ale deset narůžovělých plakátů oznamujících nejrozsáhlejší program Lidové univerzity, popularizující a... Už jsem si to ani nepotřeboval ověřovat, byly přesně stejné jako ty včera: můj milovaný kolega a mistr ve filosofii tam figuroval mezi blouznivým vizionářem Julesem Vernem a panikařícím mezihvězdným pohádkářem H. G. Wellsem.

Kolem jedenácté hodiny mě sekretářka náměstka ředitele – celkem milá dívka z kategorie oněch porcelánových panenek, které čtou laciné zamilované románky, věčná snoubenka stále nových, do práce dojíždějících ženáčů bez trvalého pobytu – mě hlasem, v kterém jsem cítil žloutenkový pach kádrových materiálů, chladně (ale bez nenávisti) vyzvala, abych šel laskavě „nahoru“. A neopomněl si s sebou vzít psací náčiní. („A-ha!“ zvolali sotto vocekolegové pravopisníci.)

Odebral jsem se nahoru. Povýšeně jsem se usmíval, třebaže liška v záňadří mi tak trochu hryzala játra pýchy a nadřazenosti. Ředitel-kapudžiu, sultánův emisar v Isarlyku, měl onen výraz svrchované, posvátné únavy (vypadal jako Stvořitel světa, který sotva unikl ze spárů přísné inspekce) a mě přehlížel jako družstevní lány. V jeho okázalé kanceláři číslo II, vyzdobené historickými mapami našeho středověkého pašalíku, jsem byl jen cizím a nepotřebným tělesem. Povzdechl si, vyřídil jeden telefonát a zase si povzdechl. Odvedle přišel sipáhí s olivovýma očima, čerstvě poturčený Armén, pošeptal mu něco do ucha a pohrdavě ukázal směrem k mé osobě. Pokoušel jsem se zachovat si důstojnost, povznést se nad situaci, vzepřít se. Marně. Vyzývavě jsem si odkašlal, dávaje jim tím na vědomí, že i já mám k celé téhle záhadné tatařině co říct. Naznačil mi, že mám držet zobák, jinak mi omlátí hlavu o všechny zdi. 

Objevil se další člen ostrahy. Byl napůl v civilu a připomínal bource morušového, který včas odvedl celou povinnou kvótu. Cosi si šeptal se svými dvěma předchozími nadřízenými a pak mi mezzosopránem s neapolskou koloraturou sdělil, aniž přitom rozevřel své zuby z nerezavějící oceli, že ve vedlejší místnosti na mě čekají nepopsané archy papíru. Budu muset sepsat svůj životopis. A uvést všechno, všecičko. Popsat svá studia, profesionální dráhu, s kým jsem se stýkal a přátelil, s kým jsem se stýkat odmítl. Nic nezastírat o tom, jakým způsobem jsem dostal místo inspektora přes pravopis, ani o svých vztazích k soudruhu Tutilovi Druhému. Jakou politiku jsem dělal v minulosti, jakou jsem nedělal. Čím byli mí rodiče, čím byli rodiče mé ženy, jaký měli majetek, jaké měli názory, jakého byli vyznání, kolik měli dalších dětí a proč. Jaké knihy čtu, jaké odmítám číst. V jakých vztazích jsem k pravoslavnému metropolitovi, co si myslím o masové kultuře a kultuře zavlažované kukuřice. Jestli jsem byl někdy odsouzen, kým, proč, na jak dlouho, kde, spolu s jinými osobami anebo sám. Jaké znám cizí jazyky, jaké cizí jazyky znám dobře. S kým si dopisuji ze zahraničí, proč, od kdy, do kdy. Atd. Mám povoleno kouřit, smím si objednat preclíky. Nesmím se dívat z okna, pouštět se do řeči se sekretářkou, nesmím telefonicky vyrozumět manželku. Čest práci!

V rozpoložení oholeného ježka jsem „psal“ až do pozdního večera. Psal je příliš silné slovo, protože jsem deset archů papíru roztrhal. Koš vedle mě vypadal jako soptící Vesuv. Není možné spáchat harakiri, a přitom vymalovat kuchyni a vyprat si košile nebo svědomí. Jaký smysl může mít všechno tohle putování do vlastní minulosti, když důležité zůstává jen to, jestli můj smích má nebo nemá reálné, vědecky podložené opodstatnění? (Otupěl jsem: celý život jsem vyplňoval podobné pitomosti, tak proč bych se měl zrovna teď pídit po jejich smyslu?) Já si tu mluvím o reálném, vědecky podloženém opodstatnění, a venku, vlastně po celém městě zatím rozšiřují veřejný poutač posvěcený třemi razítky, pěti úředními potvrzeními a sedmi podpisy... Když se Marx ve svých Rýnských novináchzmiňoval o „úpadku Schlaraffenlandu(pohádkové země blahobytu)“, mohl si dovolit vysmívat se vlastenčícím junkerským šosákům (přisluhovačům dravě se rozpínajícího kapitalismu), to se mu to psalo; měl kdykoli po ruce pas a přítele tonoucího v librách šterlinků, ochotného financovat mu svobodu projevu. A já tady? Nuzák bez příbuzných, sám mezi cizími a bez pomoci: pes Azor.

Nadešla noc, věčně zasnoubená sekretářka si povzdechla jako po těžké operaci, položila mi na stůl krabičku globusek a poslední preclíky ze svých tajných služebních zdrojů, a aniž na mě promluvila (třebaže v úřadě už nikdo nebyl), znakovou řečí, jako hluchoněmá, mi dala na vědomí, že od této chvíle mě bude mít na starosti noční hlídač. Za okny, která jsem nesměl otvírat, vyvstával cípek samarkandského nebe s veškerým jeho příslušenstvím hvězd a srpkem dorůstajícího měsíce. Ta obrovská, nadpozemská, děsivá (a vznešená) netečnost, s jakou Nebe dokáže přezírat naše dějiny i trápení! Připadalo mi, že divoce potetovaní Čerkesové mohou i teď pohánět bičem k hlubokým barkasám dohodnutý kontingent dětí a panen, které musíme každoročně odvádět Vysoké Portě; anatolští kati si ve vězení, kde pravověrní z Isarlyku i Genopole očekávají svůj tragický, mučednický konec, brousí široký jatagan; já, věrný odchovanec karteziánství a pozdního neogestaltismu, jsem se shrbený pokoušel sepsat to, co psané slovo nezachytí – a přece, nahoře nad staletími, říšemi, náboženstvími, revolucemi a pravopisy všeho druhu se klene tohle šmolkově modré, necitelné, kuplířské, sobecké Nebe a staví na odiv svou nestydatou lhostejnost s drzostí, která si zaslouží pár facek a pány astrofyziky. 

Ráno mě nicméně zastihlo klečícího a modlícího se k témuž nebi. Nemá smysl vysvětlovat, jakými složitými dialektickými pochody jsem k této metafyzické žádosti o pomoc dospěl. Nejspíše jsem se pokoušel sdělit Zoře to, co se mi nepodařilo přenést na bílé listy. Slyšel jsem svobodný pískot lokomotiv na nádraží; poslední bezzásadoví opilci si valili marnost své nešťastné existence do lumpencikánských předměstí. Město se jako děvka, která neměla celou noc stání v očekávání svého vychvalovaného sípáhího, probouzelo coby harémová dáma s očima plnýma nové a ještě novější naděje. (A víry v pokrok a demokracii.) Dochroupal jsem poslední preclík, vybavil si několik hrůzností, které jsou možné až teď, zarecitoval latinsky onen prorocký verš, v němž si Ovidius naříká na zimu, komáry a velbloudy u přežívajících barbarů; s odvahou, vypůjčenou z četby, jsem pak rázně otevřel křídla oken svých kasemat. Dovnitř napřed vtrhl čerstvý ranní vzduch, zpěv skřivanů a vzdálený rachot vozíků, s nimiž metaři vyrážejí do práce. Jako člověk, který si už napsal závěť i náhrobní nápis, jsem s patřičným steskem vyhlédl na náměstíčko před Spojenými lihovary a zatetelil se štěstím („na světě mnoho zázraků, co člověk žádný není“): pod lipou naší včerejší hádky jsem zahlédl Olympiin zelený šátek. Mávala na mě. (Kdoví, jak dlouho už mě tu vyhlíží, chuděra!) Zdálo se, že mi říká: „Neboj se, všechno je v pořádku, zavolala jsem hasiče.“ Odsud shora, od mého nenačatého životopisu, mi její valašská tvář s brýlemi, v nichž se soustřeďovala veškerá dobrota a moudrost naší dědičné hroudy, připadala jako andělské zjevení, můj jediný lék na pekelné šajtany, kteří mě po celý život i celou tuhle noc trýznili. Rozšafně jsem jí poslal pár náznakových hubiček; musel jsem ji nějak přesvědčit, že mám pro strach uděláno a čistoskvoucí svědomí. Pochopila to, zaradovala se a dala mi na vědomí, že to obíhá, zařizuje; přece ví, co má dělat.

Během dopoledne mě ještě nechali napsat různá prohlášení a podobně. Pokaždé v jiné místnosti, stále uzavřenější, s menším množstvím nábytku. O mém plakátu, o tom, že jsem se smál, ani muk. Vypadalo to, že mé pilné analytiky ani tak nezajímá, co píšu, o kom píšu, jako to, jak se chovám, když po mně zas a znovu požadují, abych psal, psal a psal. Přestože jsem si uvědomoval, že jsem obětí běžného postupu při rutinním zastrašování občanů, musím přiznat, že tahle primitivní metoda na mě neobyčejně zabrala. Úzkost, obava, strach, bázeň a hrůza, doprovázeny odpovídající dávkou pocitu provinilosti proti zákonu, to vše se v mém podvědomí jako ve sběrné stoce nebo v alchymistově tyglíku psychologicky mísilo (paměť mě pečlivě zásobovala různými situacemi, výroky, postoji z mé neuspořádané minulosti) a zhoršovalo mé postavení, vytvářelo u mě komplex viny a zavrženosti, které jsem nijak nemohl dávat do spojitosti s tím, že jsem se jako pitomec smál před vývěsní tabulí naší Lidové univerzity.

Někdy kolem poledne (hodinky se mi zastavily) mě povolali nahoru: tentokrát k samému náměstkovi ředitele-kapudžiho. Po boku mu stála z jedné strany tlustá, rozježená důra, jeden by řekl, že ji právě propustili z blázince nebo uvolnili z nekonečné schůze, z druhé strany pak další efendi – vypadal naopak uhlazeně, městsky, byl bledý a na poněkud rumelijském nose mu seděly kouřové brýle, což tomu elegantnímu chlapíkovi dodávalo nádech jakési tajemné, téměř evropské intelektuálskosti.

„To bude on!“ prohlásil náměstek a ukázal na mě jako na položku v inventáři.

Rozcuchaná ženština s pohledem vyplašené kvočny si mě napřed změřila s téměř chaldejskou nenávistí v oku, jako bych byl jeskynní člověk, a pak vůči mně učinila tento slovní výpad:

„Že se nestydíš! Máš bílý vlasy, dali ti poctivě vydělat, a ty takhle...“

Kouřové brýle ji přerušily. Vášeň musela ustoupit před rozumem. 

„Povězte mi upřímně, pane profesore (Bože, jak dlouho už mě nikdo takhle neoslovil?), jaké mínění máte o svém kmotrovi?“

„Dobré,“ odpověděl jsem a pokrčil rameny. „Kmotr jak jiní kmotři...“

(Rázem jsem se odmlčel. Své manželce Lympi, když jsem s jejím svolením popíjel v naší kuchyni ruskou vodku, jsem obvykle recitoval něco v tomto duchu: „Kmotr jak jiní kmotři, citově nedotčený, osud mu však jde na ruku, nad všechny kmotry povýšený, ve stádnosti má záruku.“)

„Takže dobré. Výborně. A povězte, jaké mínění máte o našem lidu?“

„Vesměs dobré.“

„A o kultuře tohoto lidu?“

„I o jeho kultuře mám dobré mínění.“

„Pane profesore,“ pokračoval Rumelijec, „máme zjištěno, že jste byl v divadle, a místo abyste se smál, tak jako se smáli všichni, jste se přede všemi rozplakal. Do kapesníku, ale usedavě. Přiznáváte to?“

„Přiznávám. Ale... kdybyste mi dovolil, abych vám vysvětlil, jak jsem tu komedii chápal já, viděl byste, že jsem měl všechny důvody se rozplakat, ba přímo rozeřvat.“

Rozježené lítici se rázem zvětšila štítná žláza a znovu po mně šplíchla svou nezastíranou nenávistí.

„Dovolit ti to,“ ječela mi do obličeje, „byl bys schopný vysvětlovat nám i důvody, proč ses smál našemu úřednímu oznámení!“

„Ano,“ ohradil jsem se nesměle, s hadem v útrobách, ale poklidně. „To bych mohl. Věnujte mi deset minut, a já vás co nejprostěji přesvědčím proč...“

Všem třem, jako v bitvě s Turky u Călugăreni, unikl z hrdel bojovný a pobouřený výkřik. Být ozbrojeni, už by mě rozsekali a sežrali zaživa. Nenávist je cit, který se dá nejsnáze vyjádřit, člověk se mu ani nemusí učit, každý přichází na svět se zvířeckou dávkou vzteku, nenávisti, agresivity, kterou může kdykoli reaktivovat.

Díval jsem se na své tři soudce, měl jsem dojem, že jsem už dávno po smrti a probudil jsem se v jiném životě, v jiné době, mezi jinými humanoidy. Ženština, ostřílená bojovnice z barikád odhalování, mi jako nějaký sémiologický kulomet s klením vypočítávala zločiny neokolonialistických intervencionistů a přitom mi hrozila svým tlustým prstem: „To není náhoda, to vůbec není náhoda...!“ Poturčený Armén, aby zůstal nad věcí, mi ukazoval mapu naší slavné minulosti a vlastenecky na mě hřímal: „Naši předkové se hnusem obracejí v hrobě!“ Bourec morušový – jihovýchodní intelektuál – si sundal brýle (měl notně odstálé uši, jediné oko a to ještě šilhavé) teď jako zázrakem vypadal jako úplně jiný člověk. Popadl mě za klopy u saka a prskal útržky nadávek a kleteb. Pravé oko mu ujelo k uchu, chřípí se mu rozestoupilo, zdálo se, že různé složky jeho fyziognomie (jinak nadmíru sladěné a plné kabinetně salonního půvabu) provozují jako na nějakém šíleném picassovském obraze kucovalašský válečný tanec. V kapudžiovské pracovně se jako tajfun nebo výbuch krakatitu uvolnil ryzí vztek. Bylo to, jako když se pomátne celý orchestr složený z žestí a bubnů a do toho každý co nejpronikavěji ječí svou árii. Pootevřely se dveře, snoubenka ženáčů bez trvalého bydliště usedavě štkala (měla k tomu sdostatek osobních důvodů, teď se mohla do sytosti vyplakat, aniž jí za to hrozil nějaký postih); objevili se i další ulejváci – kohopak nepotěší, když někoho pérují a vyhazují –, mezi chytrými hlavami řadových staroturků si vychechtávali své zadostiučinění i mí kolegové, dálkoví doktorandi. „Kam bysme takhle přišli...!“ ječel v slzách náměstek. „Aby na Spojených lihovarech a pekárnách ulpěla taková hanba...!“ řval poturčený Armén. „Co tomu řekne rája, co policie, co soudruh Ilderim – jestli se to doví –, který neví, co je žert?“

Maminka už neplakala nad knihou hodinek, zapalovala svíčky na hřbitově u hrobu neznámé oběti; tatínek si vztekle natahoval drátěnou košili a odcházel dobrovolně do války proti Avarům. Manželku jsem si představoval, jak rozbíjí nádobí ze svého věna a proklíná okamžik, kdy se rozhodla rozdělat oheň v mém krbu pitomečka ridens. V té rozpoutané politické vřavě už pramálo sešlo na tom, že se Ugro-Varegové bez ohlášení vylodili na Islandu, že mongolští vědci konečně vyvinuli prvního elektronického pastuchu, že prezident Spojených států měl odvahu posté tvrdit, že Severoatlantikové se míru nebojí, i když ještě nejsou připraveni na válku? Byl jsem u bran Orientu, tady se všechno bralo vážně, protože se tu všechno nakonec vzít muselo. Ze všech statků, které člověk měl, nejčastěji rekvírovaným, znárodňovaným, reformovaným předmětem byla jeho hlava, ta byla i oním odpadem, z něhož se neúsporně vytvářely budoucí hospodářské plány.

Když už všechno vypadalo neodvratně ztraceno (i čest, hlavně ta), pojednou se jako po zaznění andělských trub rozhostilo ticho. Dozorci ustoupili stranou: vypadali užasle, upravovali si úsměv i kravaty. Těžce zkoušená sekretářka znovu nalezla důvěru v život a rozběhla se někomu naproti. Tataři z vedení se podlézavě natáhli na mramorovém schodišti vedoucím do svatyně. Volatá ropucha splaskla jak duše od traktoru. Já, sotva jsem zahlédl na konci schodů ostrogotskou královnu Olympii s jejím zeleným šátkem, rázem jsem pocítil, že mám taky páteř a že její obratle normálně fungují. Nikdo nevydal ani hlásek, mouchu by bylo slyšet, nebýt toho, že někde vyřvával zapomenutý megafon. 

Napřed zaburácel jeho optimistický papalášský smích. Pak jsem zaslechl kroky papaláše (rozeného, ne stvořeného) a nakonec, k úlevě spontánně ustrašených salamalejkumníků, zazněl i onen čarovný hlas nefalšovaného místního vlastenčícího papaláše, jeho novorolnický dialekt, směsice žertů a nadávek, medu a žluči, na niž byli dva tisíce let staří borci z pečiváren a lihovarů zvyklí.

„Co jste mi to, sakra, provedli, copak se mi to doneslo k sluchu? Hele, lidi, není dobrý malovat straky na vrbu ani výskat, jakmile uvidíte prvního osla s erbem. Je načase otevřít pořádně oči!“

Byl to Kmotr. Můj a Lympiin Kmotr. Kmotr, se kterým jsem nedávno, jednoho přátelského večera, srovnával demižony na břečťanem obrostlém balkoně v téměř soukromém vlastnictví. Když Kmotr vešel na ředitelství, vzduch zřídl, přestože za sebou nezavřel a dveře zůstaly dokořán. Slyšel jsem, jak všem třem bezcharakterním žvanilům dochází dech, obličeje, chycené do ofsajdové pasti, jim rázem nalíčil hierarchický strach. Kmotr znal své pappenheimské, jéje, s kolika takovými už pěkně vymetl: dlouze, předlouze si je měřil, jako by jim hledal pod klopami inventární číslo. Onucovitý náměstek se mu pokusil podat ruku, jediný pohled ho však zarazil v rozletu.

         „Kde máte šéfa?“ zeptal se Kmotr, použiv množného čísla, čím neurčitějšího, čím pohrdavějšího.

         „Je zaměstnán jinou kampaní,“ plačtivě hlesl pašův zástupce, „já jsem byl pověřen, abych…“

         „A-ha, no dobře: čím dál tím líp,“ příkře ho přerušil Kmotr. „Kdybych nepřišel včas, byli jste hotovi stáhnout zaživa z kůže tady mýho kmotřence, který má, jako každý intelektuál starého typu, svoje mouchy, ale je to řádný člověk, kam ho postavíte, tam taky zůstane. Odkdy pak,“ rozkřičel se, „tu držíme přes noc občany, ženaté s mými sestřenicemi jen a jen proto, že nejsme s to pochopit některé otázky ideologie, futurologie a evropské ekonomiky?“

         Tak pravil Zarathustra, klasikové v nástěnné knihovničce ředitelství si narovnali hřbety; Olympie se na mě usmívala, jako by mi chtěla říct, že budeme mít dvojčátka. Kmotr se ke mně obrátil, starostlivě si mě přeměřil, poklepal mi protektorsky na rameno a spiklenecky na mě mrkl.

         „Nutili tě psát, co?“

         „Jo,“ uznal jsem jako mrtvola vytažená na břeh. 

          „A psals?“

Vrhl jsem krátký pohled k Lympiiným brýlím: mé světlo přicházelo odtamtud.

„Tož, chtěl, ale nemoh,“ odpověděl jsem a mírně se přitom zašklebil „Napsal jsem toho hromadu, ale ráno jsem to všecko roztrhal. Život podělanej, zajdu do lesa, Kmotře, a hodim si věšák.“

V očích své sedmibolestné choti jsem četl: „Bravo, konečně!“ To, že jsem přijal za své prvky, příznačné pro místní mluvu, znamenalo (pro mou chytrou ženu, ale i pro mého chytrého Kmotra) dobrý začátek k tomu, abych se vrátil oběma nohama na pevnou zem a spořádaně se zařadil mezi normální lidi. 

Člověku tak hned spadne kámen ze srdce, nezabouchl za sebou všechny dveře, zítra je místo pro „výborně!“ i pro „dobrý den!“. 

         „Tak vy takhle? K nim,“ řekl Kmotr a ukázal jako u soudu na poturčence a bource morušového, „ponivač mě neznají, nemám co říct: dělaj si, co se jim zlíbí, montujou se do kultury, který nerozumějí, chtějí dokázat, že si zaslouží svůj plat, a tak se uchylujou k šaškárnám. To je vaše věc! Já zrovna přicházím od policie, velitel je můj přítel, pod mým přímým vedením se chystá dálkově studovat. Až se dozví, jaké békoviny tu vyvádíte, jak mlátíte prázdnou slámu, jak místo toho, abyste vyplňovali ostudné mezery v slavné minulosti, subjektivisticky, sektářsky, levičácky, revizionisticky je prohlubujete, co asi řekne? Měli byste se stydět, žádnou omluvu nepřipouštím… A teď hybaj do práce, ať se práší za kočárem, jinak mi stoupne tlak a sáhnu po telefonu.“ (Oba obvinění kajícně, sklesle, v obličeji celí zelení, jako by je právě vykastrovali, vstoje a bez umrtvení, prošli zástupem lidí, kteří se seběhli jako k ohni.) „Co se jí týče,“ pronesl Kmotr, připravuje se a připravuje nás na slavnostní uvržení do klatby, „my se známe o něco dýl. Nezavírejte dveře, nemám žádné tajnosti, je čas skoncovat s šeptandou a mluvit na rovinu. Ne? Takže, soudružko, nad tou záležitostí s výrobnama koblih v centru jsme přimhouřili oči, všichni jsme si říkali, no co, jsme jenom lidi, drobátko si přivydělat neuškodí. Přimhouřili jsme oči i nad přivýdělkem na panský pstruhový farmě, řekli jsme si v dívánu, že když někdo zachází s medem, je přirozené a dokonce normální, že si občas olízne prsty.  Ale donesla se k nám“ (plurál užitý Kmotrem byl vražedný, fantastický) „pověst o místech posledního odpočinku, o kšeftování se starýma hrobkama,  které – jen nechte být, dyť taháme rozumy z toho mazavky popa, co jste s ním jedna ruka – které pak vyklizené, zbavené starých kostí prodáváte novopečeným zbohatlíkům, vedoucím ze socialistického obchodu. Ten případ jsme ale nenahlásili nahoru, úplně nahoru, protože jsme nemohli uvěřit svým uším. Takže mluvíme o morálce a zásadovosti, a za zády prodáváme italský mramor někdejších vykořisťovatelských tříd. Soudružko,“ zvýšil náš Kmotr hlas, „tady už nejde o drobné kulišárny, o pokoutní partykaření, o nějaký ten bakšiš nebo všimné v naturáliích, tohle jsou podfuky, lumpárny, jinými slovy  pod-vo-dy, co nemají nic společného ani s prací v odborech, kde vás vedou na výplatních listinách, ani s oním Výborem pro zkrášlování města, do kterého měl bůhvíkdo ten nešťastný nápad vás jmenovat za čestnou předsedkyni. Vím, vím, byla jste sem navelená: jenomže jste zapřáhla povoz před voly. Místo abyste vědeckyzkoumala skutečné příčiny smíchu tohohle řádně vystudovaného pravopisníka, začala jste ho stavět ke zdi a ideologicky stahovat zaživa z kůže. A to veřejně. A navíc v budově podniku, který hodně pokulhává s plánem i s úsporami. Jste si toho vědoma?“

         Důře samým rozčilením odlétly knoflíčky u podprsenky těžké váhové kategorie: před očima veškerého osazenstva teď docházelo k pomalé a bizarní stabilizaci jejího anatomického potenciálu. Chtěla promluvit, a nedostávalo se jí hlasu, chtěla se bránit, a došel jí dech. Dostala ránu přímo na komoru, ta záležitost s výrobnami koblih a hrobkami někdejší vrchnosti by dokázala zlomit vaz pašovi se třemi ohony[1], natožpak nějaké zmoklé slepici, využívané radnicí (ne dívánem) jen k feministickým kydům a příležitostným drobným odhalením.

         „Soudruhu Tutilo,“ blekotala ta nešťastnice, „prosím za prominutí, ale on se smál zcela bezzásadově! Smál se před svědky, a to před vývěskovou tabulí. Soudruh Kaftandžiu má za to, že…“

         Náš Kmotr (všemi mastmi mazaný a ještě něčím navíc) se teprve teď doopravdy cítil ve svém živlu. Školometsky poklepal té běsné zástupkyni čeledi kurovitých na tvářičky, čímž jí dal na srozuměnou – jí i všem těm nedovtipům, kteří na nás zírali, oči na stopkách –, že zná své lidi, umí v tom chodit a jeho postavení je pevné jako židovská víra.

         „Děvenko,“ řekl s potměšilým důrazem na každém slově, „proti své vůli jste kápla božskou. Kdybyste se nepodřekla, byl bych i pozapomněl na to, že Jeho Výsost kultur-baša by měl být tady, a ne se spokojit tím, že pošle tam, kde to hoří, různé zahálčivé pohůnky. Je to vážná věc, soudruh Ilderim se osobně zajímá o to, co se tu děje. A vy, místo abyste čestně, po turecku, přiznali, že se nevyznáte ani v literatuře, ani v prognostice, ani ve futurologii, rozhodujete se podle svý hlavy, do všeho se motáte, pletete se v lidech a sledujete jen svoje zájmy. Tak to pr! Už toho mám akorát dost, je načase vás předvolat a poslat na přeškolení do zemědělství. Jdeme, příznivče,“ řekl tentokrát mně a uchopil mě ochranitelsky pod paží, „tady se prádlo nepere, sem se vrátíme až potom, co vědeckyurčíme, kdo je ušpinil. Tak je to!“

          Jako velvyslanci nějaké velmoci, kteří vyřkli své smrtící ultimátum, jsme nikomu nepodali ruku a důstojně a uraženě vyšli ven, jak si to vážnost situace vyžadovala. V čele Kmotr, pak usměvavá Olympie (sestřenka z matčiny strany) a nakonec já, pachatel.

         Až k prvnímu nároží jsme předstírali bujarost. Lympi vykládala vtípky. Kmotr nás držel kolem ramen a smál se na celé kolo. Ale jakmile jsme zašli za roh, stáhli jsme se pod první strom.

         „Tys tomu teda dal, příznivče,“ řekl mi znechuceně. „Z týhle hovadiny může vzejít polízanice jako hrom.“

         „Nechápu, Kmotře,“ řekl jsem a pohlédl upřeně do jeho očí jezevce sapiens: „Vy si myslíte, že jsem neměl všechny důvody k tomu, abych…“

         „Blbost!“ vpadla mi do řeči Olympia. „Spal jsi naznak, napil ses odvaru z rulíku a durmanu, nemáš potuchy, co to znamená, zasmát se v Isarlyku veřejně! Proč ses nesmál před bogomilskou katedrálou? Nebo ve věži, v pobočce poddějin?  Všichni by tě nechali na pokoji, nanejvýš by o tobě rozhlašovali, že se ti genopoliská syfilitida vrazila do hlavy! Zatímco takhle, když ses smál tam, kde ses smál…“

         „Nevím,“ povzdechl si Kmotr, „jak se z toho vyvlíknem! Nejde o Kaftandžia, toho zruším na tři doby. Ale mám obavu, aby se ten tvůj smích nedotkl někoho výše postavenýho! Bůh suď! Zatím jsem jim zacpal hubu. Než jim dojde, že mi skočili na špek, máme čas převlíknout si spodky a změnit kurz.“

         Kmotr mluvil se sklopenýma očima. Začal jsem chápat, že mi hoří koudel, že otázky se kladou ve zcela jiném myšlenkovém sledu, než jsem si představoval.

         „Olympie,“ pokračoval Kmotr, „já říkám tak: tobě to pálí, vysvětli tady tomu svýmu bulíkovi, jak to chodí na radnici a vejš, na panským dívánu. Profesore, zítra nepůjdeš do zaměstnání, já tam brnknu, necháš si vystavit neschopenku: jsi vyřízenej jak žádost po sedmi letech, nervy máš nadranc. Po tý protrpěný noci jsi ztrhanej jako kůň, propadáš chandře a depresím. Rozumíš? Dokud ti neřeknu, nevyjdeš z domu, budeš mlčet jako hrob, držet kušnu na voprati. Mezitím se řádně připravíš, když je to v rodině, abys mi moh podat podrobnou zprávu o celý tý patálii s plakátem. Jak je to s tím či oním Karlem, čert aby je vzal, Němce jsem nikdy neměl v lásce, zvlášť když člověka nutí, aby je na každým kroku citoval. Olympie, ty budeš dělat telefonistku, budeš mě shánět na děkanátu, řekneš, že jsi vedoucí kanceláře mýho bratra. Potřebuje se mnou nutně mluvit, několikrát mě sháněl i doma, já mu určitě zavolám, v případě potřeby i na tajný číslo. Rozumíš…? Neposlech jsi mě, kmotřenče, není to tak dlouho, co jsem ti říkal: nevybočuj ze stáda, drž se zpátky, všichni hlupáci nemusejí vědět, že nejsi zrovna hloupej.“

         „Ale, proboha,“ vybuchl jsem rozhořčeně, „na tom plakátu je vytištěna obrovská pitomost. Stupidní omyl v klasifikaci. Neměli bychom tímhle začít?“

         „Kantorskej, mluvíme různými jazyky! Jak to, že nechápeš, že na tom plakátu chyba není? Nemůže tam být! To se spíš přestěhujou zemský póly na rovník anebo Kaftandžiova žena rozkvete jako růže z Jericha (to ona je u kormidla, z tý mám vítr, má někoho nahoře na úřadě i mezi svejma moudrejma stehnama, což znamená, že její manžel je prozatím archanděl s vůdčím listem), než aby se přiznala tisková nebo poradní chyba. Musíš si sám vtlouct do hlavy (ve který máš akorát zelnej lák a antidialektickej a kontrarevoluční idealizmus), že ten plakát žádnou chybu neobsahuje. Smál ses ze zcela jinejch důvodů, než se ti snaží podsunout nepřátelé, tví i mí, Lidový univerzity a masový kultury.  Máš čas si to rozmyslet, za jeden den se dá předělat svět, natožpak jeden ťulpas štrejchnutej kosmopolitizmem… Já jdu, zejtra večer vás čekám, přijďte spíš zadem, teď nás čeká drobet konspirace a ilegality…“

         Zase se mi zjevili psi s jejich rudýma očima, zase se mi zdálo, že kolem prolétá jako obrovský roháč Asmodeus, odpovídající za omyly, hloupost a pomatenost. Nebo to byl Belial, temný kníže šalebnosti, Astaroth, Belzebub či Belfegor…? Kmotr, pohvizduje si jako budníček pruhohlavý, záhadně zmizel směrem ke správnímu centru, Olympie lehce slzela, jako by mě za velkou cenu a na velmi omezenou dobu převzala na záruku z antouškových rukou. Nic mi nevytýkala, znala mě sdostatek na to, aby si uvědomila, že v tu chvíli jsem si v duchu sbalil zavazadla a vyrážel v pravé poledne se svíčkou v ruce hledat nějakého člověka-ČLOVĚKA a sud-SUD.  Něžně mě uchopila pod paží a dovedla jako nemocného přesně do té hospody, kde barbaři jako já v osamění popíjejí jalovcovou nebo čirokovici.

         Po pouhých dvou sklenkách se mi vrátilo tolik odvahy, abych si jí troufl přiznat, jí a jenom jí, že mě to bolí, že se cítím dotčen, že mám zase chuť obnovit třídní boj. Byl jsem tajemníkem akademické komise v Genopoli, pod mým vedením vyšlo první a nejpečlivěji připravené ucelené vydání Kapitálu.Ano, v té době jsem v tisku vedl dlouhou a řekl bych nebezpečnou diskusi v souvislosti se správným překladem pojmu Mehrwert.V textech před rokem 1900 se vyskytuje výraz „vícezisk“, v meziválečných verzích „přescena“, což je, jak jsem dokazoval, poněkud klamné a zavádějící. „Nadhodnota“, řešení navrhované mým výborem, sice nebylo stoprocentně věrné originálu, ale přece jen se udržovalo na úrovni filosofického jazyka.  (I když, mezi námi řečeno, pozdější vývoj filosofické axiologie, tedy teorie hodnot, pojem Wert podstatně změnil, po Leninovi se stal spíše transcendentální axiomatickou entitou než základním ekonomickým monomem.)

         „Ergo, drahá Lympi, doufám, že mě pochopíš, po celou dobu tohoto odporného vyšetřování jsem trpěl kvůli Němu, hlavně kvůli Němu. Připadá mi nespravedlivé, do nebe volající, aby On mně, zrovna MNĚ způsobil tuhle stupidní ostudu a uvrhl mě do téhle zbytečné a ostudné šlamastyky.“

         Vypil jsem i třetí ostrogótskou. Bylo mi teď do pláče. Měl jsem pocuchané nervy a cítil se jako vyždímaný. V chladném a páchnoucím příšeří kouta hospody, kam jsme zasedli, jsem mohl svěsit hlavu na axiologická ramena své choti. Dějiny plynuly nad námi, kolem nás a pod námi, oba jsme měli omluvenky, mohli se ulejvat, v klidu se odvšivit, navzájem si vyčíst utržené rány, svrab i neštovice. Lympi si jakýkoli druh alkoholu ošklivila, žila v trvalém stavu superstřízlivosti, nadbdělosti, a teprve když s ohledem na situaci v té bdělosti mírně povolila, snížila se (ale jen nakrátko) k ubohé úrovni „třesky-plesky“ nebo „slyšelas, holka, vo čem je řeč ve štetlu?“ Zatímco já jsem zpovzdáli sledoval neuspořádané, autistické, hebefrenní plynutí neúprosného Času, má vševědoucí Minerva mi ve svém protokřesťanském stylu prováděla anamnézu, brainstorming, a jen tak mimochodem, jako nějaké drobnosti na doplnění, mi vylíčila, jak se věci vpravdě mají.

         „Milánku,“ řekla mi poté, co mi objednala uzenáče s cibulí a uleželý balkánský sýr, „myslím si, že není na místě naříkat! Pošli toho Němce někam, co je mi teď po tom, jestli je Mehrwertnebo Mehrlicht! Ne? Radši pomalu ucucávej ten jed na šílené krysy, dneska ti to prominu, měls těžkou noc. Ale zdá se mi, že to podstatné ti, miláčku, jaksi uniká. Sestoupils do místního vosího hnízda s hvězdářským dalekohledem: vidíš daleko, ve velkém, zatímco – pokud správně usuzuju –, příští dny budeš spíš potřebovat lupu. Abys dopodrobna viděl, co je, kam se to hýbe a hlavně co by se mohlo stát pak, a jestli… Není dobré věřit lidem na slovo: všichni lžou – i ti, co říkají ‚já lžu, i když lžu‘. Řečeno v tvém stylu, logičtější a – ehm – axiologičtější by bylo ptát se: jak to, že tě Kmotr tak rychle přispěchal zachránit? Kdybys byl spadl do Istru, nespustil by svůj motorový  člun, aby tě vyrval zrádným vírům, i kdybych  chodila po břehu, rvala si vlasy a proklínala celou jeho famílii skrblických a úlisných Tutilů. Ale vidím mu až do žaludku a leží mu tam leckdo, a tak jsem mu zabrnkala na citlivou strunu. ‚Kmotře,‘ povídám, ‚o mého muže nejde: spadl do toho jak slepec do kanálu, tahle šlamastyka je dílem Kaftandžiovy kliky, toužící vystoupit alespoň na tvou kazatelnu na univerzitě. Tys jí stál v cestě a najednou se naskytla příležitost vzít tě po hlavě, ale zezadu. Navrhl jsi svého kmotřence na místo inspektora a není náhoda, není to vůbec náhoda, že se ten kmotřenec směje, jak se směje. Nesměje se sám od sebe, říkají ti tvoji nepřátelé, Kmotře, nesměje se ani té plachtě z radnice. Ten trouba, ten kačaba byl nastrčený, aby metal kamení do oken těch, co podepisují pod razítky…‘ Kmotr není hloupý, scvaklo mu to a uvěřil mi: kdyby si člověk v naší společnosti vymyslel sebevíc špatností, bude jich příliš málo a budou příliš malé oproti těm, které už jsou dokonané a zaknihované. To, co jsem mu nabulíkovala, přesně odpovídá tomu, co nosí v hlavě. Kaftandžiu mu chystá pomstu: jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá, tak to chodí, co svět světem stojí. Cirkus, který kolem tebe ti z Vinalcoolu udělali, má taky svoji historii. Generální ředitel tě soudit nepřišel: má jemný nos, kamarádíčkuje se s Tutilou, střelka kompasu se ještě neustálila. Takže pověřil toho kyr-bešli-agu náměstka a řekl si, že tím zabije dvě mouchy jednou ranou. Tohohle jeho náměstka nedávno přistihli s kamionem plným pivovarských kvasnic: dodával zboží, které nebylo na trhu, na venkově za kvasnice dávají vejce a víno.  Chápeš? Vyšetřování bylo zastaveno, ani řediteli bakalbašovi nebyl ten obchod cizí; co jsou pečivárny pečivárnami, kvasnice, ztráty, bez ohledu na rozdíly v jakosti mouky, jsou smyslem i snadným podnikovým přivýdělkem. Kdo si myslíš a z jakého důvodu navrhl administrativní sloučení Pečiváren a Vinalcoolu? Všechno vychází z toho kšeftu s kvasnicemi. Teď jsou pivovary i pečivárny pod jedním fezem, všechno jde jako na drátku, a my s radostí… kupujeme kvasnice výhradně na černém trhu. Pokud jde o tu nafrněnou babu, která tě veřejně osočovala a znectívala, tak abys věděl, ta taky jede v kvasnicích. Kmotr se málem pominul radostí, když viděl, že mu padla do spárů přesně ve chvíli, kdy by měl k čerstvému oběšenci přihodit do dvora mrtvého psa. Té ženské – jinak spořádané, má dva hezké, urostlé syny, oba doktoři, škoda, že je vyhmátli, jak v noci plavou v zakázané řece –, taky nejsou cizí pokoutní melouchy s výrobou koblih v centru, kšeftování se pstruhy a chatami, kde přespávají jen tvůrci současné historické poezie. A vidíš, prodej bojarských hrobek Kmotr pominul, jakožto předseda Městského výboru pro slávu a dějiny má tím italským mramorem potřísněné ruce. Ale protože je dobře informovaný a setsakramentsky mazaný, uměl vložit kořist do už podezřelých zavazadel té tlusté ženské. Než se ospravedlní před popy a hroby, na celou historii se zapomene, přejdeme k další kapitole. Jeden z těch dvou fanariotských žoldnéřů, kteří tě přišli roznést na kopytech, je podřízeným toho kyrkserdara, co nadbíhá madam Kaftandžiové. Chápeš? Nechápeš – co s tebou mám dělat? Matka tě přivedla na svět v umělém spánku, odkojila tě vrtohlavá ovce: kdyby ti radši dávali jíst vtipnou kaši! No tak se nerozčiluj, už nepoznáš, co je žert. Víš, že ani ten druhý katan, ten jednooký s brejličkami doktora filosofie, tam nepřišel náhodou: mají ho vyrazit z milice, na silvestra dostane padáka, zaplatí za tři roky těžké práce v obchodech pro veksláky, teď si ten chlap připravuje půdu na měkké přistání v ortografii, typografii, filosofii, kdekoli, jen aby se nemusel vrátit k pluhu, nebo ještě hůř, k lopatě.

         Knajpa i půda pod nohama se se mnou zatočily.

         „Olympie, meine Liebe,“ řekl jsem jí, „mám pocit, že jsem kuře. Někdo mi strčil hlavu pod křídlo, pořádně se mnou zatočil a pak mě vypustil do dvora Alláha-nadhodnoty. Cítím, že přicházím o rozum! Zaplať mi, prosím, ještě jednoho malého panáka tohohle barbarsky úderného jedu. Thank you, darling.Jako bys mi vyprávěla tu věčně omílanou pitomost o červeném kohoutu…“

  „No, co s tebou mám dělat, muži, pro les nevidíš strom, pro omeletu kuřinec. Žiješ na jevišti, věříš ve výpravu, v roli i v nápovědu. Isarlyk, který vidíš, je pouhé zdání, sen, maska, zvnějšku líbivá. Existuje jiný Isarlyk, skrytý, krtčí, tajnosti Paříže. Tam se spojují a rozcházejí zájmy, tam se získává ta tvá Mehrwert, tam je postaráno o děti i o zítřejší den. Smál ses jako bluma před plachtou Lidové univerzity, nedovedeš si představit, jakou obrovskou a složitou mašinerii jsi tím uvedl do chodu. Tvůj smích je jako to droždí, sedlé těsto jím nakyne. Jako na kolotoči budou muset všichni zachytit každý jednu pentličku v tanci, který jsi rozpoutal kolem vědeckofantastické a dobrodružné literatury. Zítra večer zajdeme ke Kmotrovi, on tě pečlivě rozebere, poskytneš mu přesně ty údaje, které potřebuje, aby s Kaftandžiem praštil o zem. Že tě náraz větru taky srazí, bude bolet jen mě. No tak, seber se, tak je ti psáno ve hvězdách! Hlavu vzhůru: i když jsi pták, nemůžeš létat ani zpívat. Tak aspoň pěkně umřít, po svém… Nech to být, muži, dneska platím já, sama donesu šmízo do Giurgiu, ať žijí naši nepřátelé, bez nich bychom nevěděli, co je štěstí, co je svoboda, jestli už máme na kahánku a jak si stojíme s pokrokem v pravopisu a Vinalcoolu…