Proč je Rusko jiné než Evropa

 

  

Viktor Jerofejev: Rusko musí být z vašeho pohledu Evropou. Proč?

 

Paweł Smoleński (Gazeta Wyborcza): Před několika dny jste se vrátil z Moskvy. Jak Moskva dnes vypadá?

Jako vždycky. Nevidím žádný rozdíl.

 

Vždyť Moskva na Ukrajinu shazuje bomby, vraždí tam, znásilňuje.

Má to nějaký vliv na to, že přišlo jaro a lidé jsou z toho důvodu spokojenější než v zimě? Na ulicích, v metru, v autobusech vůbec nevidíte, že Moskva někde vede válku. Dny ubíhají stejně jako před rokem nebo dvěma. Auta jezdí jako dříve, jen se objevilo pár aut s písmenem „Z“. Na Lužnikách byla nějaká manifestace, procházejí se hrstky nadšenců, jsou tam masová shromáždění jako za Sovětského svazu, dobře organizované. Nic víc. Je duben, za chvíli přijde květen, a květen je krásný měsíc.

 

Co dnes cítí Rusové?

Je těžké odpovědět za zemi, která je geograficky největší na světě a má téměř 150 milionů obyvatel. Nevím, co si myslí v Chabarovsku nebo Jakutsku. Ale dívají se na televizi, takže se účastní každodenních bohoslužeb naší moderní všeruské církve, slyší slovo Boží a slovo Boží je přece pravda. Snad nějaká bezvýznamná hrstka těmto kázáním nevěří. Ale – opakuji – bude slunečný teplý květen.

 

Mluvil jste v Moskvě o této válce?

Samozřejmě. Šel jsem k zubaři a řekl dívkám v recepci, že jsem byl předtím v Rize. Obě se zvědavě ptají, jaké to tam je. Říkám, že tam je plno ukrajinských vlajek a ony jsou znechucené a vystrašené. Jaká hrůza!

 

Nedá se těm dívkám z recepce nic vysvětlit? Vysvětlit, že na světě jsou lidé a národy, které chtějí žít ve své vlastní zemi, mluvit svým vlastním jazykem a nepotřebují dohled Moskvy nebo dokonce její sesterskou lásku?

Chcete Rusům vysvětlit, že existují jiné země, jiné národy, že Rusko není alfa a omega, že ji nemusí potřebovat? Oni to přece vědí, ale nemyslí tak.

Rusové celá léta cestují po celém světě, koupou se na tureckých, řeckých či egyptských plážích. Vědí, že existuje zahraničí, a dokonce se jim to líbí, protože se můžete pochlubit pobytem v Paříži a přivézt suvenýry.

Zároveň však platí druhý, důležitější řád s Ruskem v čele. Vy byste chtěl, aby byl svět černobílý v tom smyslu, že v Oděse tráví Rus dovolenou v zahraničí a v Kazani nebo Petrohradě je doma. Ne, žádný takový svět pro Rusy neexistuje.

A i když je Rus v Řecku nebo Turecku, stále si myslí, že je lepší než Řekové a Turci. Ne jiný, nýbrž lepší. V Paříži je lepší než Pařížané, v Americe je lepší než Američané. Poláci jsou také takoví.

 

I když jsou takoví, tak na nikoho neshazují bomby.

Nechci omlouvat ani relativizovat. Bomby jsou ten podstatný, základní či skutečný rozdíl. To nedělají Poláci, Francouzi, Němci, i když se jim to někdy stávalo.

 

Kdy jste si začali myslet, že Rusko a Rusové jsou lepší?

Asi už za Ivana III. Velikého, velkoknížete moskevského, který zničil Novgorodskou republiku a postavil se tatarským chánům, také proto, že Tatary nepodpořil Kazimír IV. Jagellonský. Ivan měl – v oněch přece nijak mírných dobách – přídomek „krutý“, takže si snadno představíte, jaký to byl člověk. Pak přišli další a v patnáctém století začaly zkazky o třetím Římu, o Moskvě jako centru pravé víry a kultury.

A my zatím máme předky v říši Čingischána, ničitele jiných civilizací. Tataři opustili dobytý Bagdád, před jejich invazí to nejkrásnější město na světě, když nemohli vydržet smrad useknutých hlav uložených do mnohametrových pyramid. Vyrostli jsme ze Zlaté hordy, asijské civilizace dobyvatelů a krvavých vrahů. Rusko nemá jiné státní tradice než despocii. Hlavní je milovat cara, poslouchat chána, pak, rabe, možná něco dostaneš.

Vezměme si naše slovo „dača“. Anglicky to je „country house“, prostě dům na venkově, chata. Ale „dača“, sen Rusa, pochází ze slovesa „dát“. Dobrý poslušný otrok může něco dostat. Dává státní moc, dává car, funkcionáři dávají. Rus se modlí, aby dostal, a žije proto, aby dostal. A když někdo dává, tak může vzít.

Evropa si myslí, že existují pravidla, nějaké římské právo, zásady. To bylo známo od starověku, od počátků židovsko-křesťanské civilizace nebo středomořské civilizace, ať už to nazýváme jakkoli. U nás vládne zvyk kočovníků Zlaté hordy. Když čambuly (tatarské oddíly) uhánějí stepí, život nic neznamená, ani vlastní, ani někoho jiného.

 

Zdechl chanát, carství, komunismus, kdežto duše hordy přežila.

Vy jste asi nečetl mou knihu „Encyklopedie ruské duše“. Byla přeložena do polštiny, proč bych se měl opakovat?

 

Četl jsem ji, ale myslím, že stojí za to zopakovat, protože stojí za to varovat.

Politická kultura Ruska, obecně ruská kultura je zcela odlišná od té vaší. Máme příkaz milovat státní moc, protože moc se nikdy nemýlí.

  

Carové bývali zabíjeni.

Po těch zabitých přicházeli další, stejně krutí.

  

Proto prosím vysvětlete, o co zde kráčí.

Pane Pavle, jste dospělý, léta pracujete v politické profesi a nechápete, že Rusko, že Rusové jsou úplně jiná civilizace. A přesto je vám zcela jasné, že Čína nebo Japonsko se také liší od Evropy.

Evropané považují Rusko za civilizované evropským způsobem, jenom tam občas něco kiksne. Docela velký kus Ruska leží v Evropě, evropská je hudba, malířství, literatura. Ale Rusko nikdy nebylo Evropou, stejně jako britská Indie nebyla Anglií, i když tam anglicky mluví. Nikdo se tomu nediví, lidé jezdí do Indie, aby tam ochutnali jinou civilizaci než tu evropskou. Kdežto Rusko musí být z vašeho pohledu Evropou. Proč?

S Ruskem potíž spočívá v tom, že jsme bílí a ne snědí jako Indové. Takže si myslíte, že když jsme bílí a žijeme nedaleko, tak jsme Evropané. Celé věky vás šálí kultura, kterou přijalo 15 procent Rusů, kultura, která je opravdu vysoká a skutečně evropská. Těch pár procent šlo do postele s Evropou. Ale zbytek Rusů si myslí, že to jsou děvky, akorát užitečné, protože se jimi lze chlubit, ukazovat je jako nejdokonalejší výkvět civilizace. Když potomek Zlaté hordy dorazí do Evropy, chce se někým podepřít.

  

Když dříve někdo přede mnou mluvil s opovržením o Rusech, divokých lidech z tundry nebo písků Gobi, zuřil jsem. Po kyjevské revoluci důstojnosti [LV: Euromajdan v roce 2013, ukrajinsky také Революція гідності, Revolucija hidnosti, revoluce důstojnosti] mi spřízněný ukrajinský spisovatel Jurij Andruchovyč vyprávěl o Moskvě jako o tolkienovském Mordoru, zdegenerované prdeli světa, kde mezi mrakodrapy jezdí auta značky rolls-royce. Pobouřilo mě to.

A dnes jste na Rusko naštvaný?

  

To si pište.

Člověk, který si za tragických okolností uvědomuje, že se celá desetiletí mýlil, se cítí zle.

Kdysi v Číně předseda Mao vymyslel, že je třeba vyvraždit všechny prostitutky a všechny vrabce, pak lid bude mít lepší život a více rýže. Zabil tedy všechny prostitutky a vrabce. Nic se nezlepšilo, spíše naopak. Ale Západ konstatoval, že to je holt taková kultura, která zabíjí děvky a ptáky.

Kulturní revoluce samozřejmě byla zločin, ale ulicemi západních měst chodili mladí lidé zamilovaní do předsedy Maa, velmi dobří, naivní idealističtí hlupáci. Seriózní politici seriózně mluvili o Maovi a maoistické Číně, hledali dobré stránky. Na prostitutkách a vrabcích nezáleželo. Jistě uznáte, že člověk, ten ze Západu také, je podivný tvor.

  

Jaký je tedy člověk? To musíte vědět, když jste napsal knihu „Dobrý Stalin“, diagnózu diktatury na úrovni přátelství, sousedství, rodiny.

Nicméně první esej v mém životě jsem napsal o markýzovi de Sade a jaksi se cítím jako jeho student, nebo jsem alespoň tuto lekci absolvoval. Člověk je sadista, ukrutník, dobytek. Francouzští encyklopedisté se naprosto mýlili, když si mysleli, že tomu může být jinak. Válka na Ukrajině, celá její hrůza napáchaná útočníky to jen potvrzuje.

Ale poslechněme si oba narativy. Rusko soudí, že Ukrajinci byli Západem podplaceni, zblblí, zmanipulovaní, že to je nějaké temno zmocňující se jasného světa. Jsou to nesmysly, ale právě takto uvažuje a my víme, že myšlení vytváří realitu. Jejich realitou je přesvědčení, že brání světlo. Na druhé straně pak Západ, Poláci, Ukrajinci také soudí, že brání pravdu. Střet dvou vzájemně se vylučujících světel se nazývá Armagedon.

  

Rusko přece nemá pravdu.

A jaký to má vliv na Apokalypsu?

  

Jak tedy pomoci Rusům, zejména těm čestným a spravedlivým, protiválečným demonstrantům z mnoha ruských měst?

Nijak.

  

Jak se tedy dnes cítíte jako Rus?

Dnešní události na Ukrajině, včetně těch, které se týkají Rusů, jsou prostě sadismus. Jak může někdo poslat vojáky bez ochranného oděvu do zóny kontaminované zářením?

   

A přesto jsou vaše knihy obvykle o tom, jak lidé hledají i špetku dobra, drobeček, světélko na konci tunelu.

Domnívám se, že navzdory našim zkušenostem a postřehům je v knihách příliš mnoho dobra, a proto je evropská civilizace naivní. Ruská už ne, neboť kde je v Rusku dobro?

Ostatně to lze protáhnout i zpátky. Kde bylo dobro v Německu za druhé světové války? Ale Němci také masově trpěli při anglickém a americkém bombardování Drážďan nebo ve městech dobývaných Sověty. Války jsou nesmyslné a kruté, protože takoví jsou lidé.

     

V „Dobrém Stalinovi“ vyprávíte o otci, překladateli strašného diktátora, sovětském diplomatovi a vysoko postaveném aparátčíkovi. U vás doma býval Molotov, ten od paktu s Ribbentropem, a houpal vás na klíně. Ale především si vzpomínáte na nejdůležitější rozhovor ve svém životě, kdy jste se znelíbil úřadům, byla po vás požadována sebekritika a váš otec aparátčík vysvětluje: nenech se, synu, zlomit, protože pak budou u nás doma dva porobení. To znamená, že vám ukazuje cestu k dobru.

Můj otec našel v sobě sílu něco takového říct. Ale drtivá většina otců takovou sílu neměla.

   

Je Putin ukazatelem, který nás všechny vede směrem k záhubě?

Nejdeme žádným novým směrem. Přešlapujeme na místě, kde jsme vždy byli, jsme a budeme. Můžete si vypěstovat ruské samoděržaví, můžete křížit západní hodnoty s populismem, jako v Maďarsku, v Trumpově Americe nebo v Polsku.

Je v nás dost hlouposti na to, abychom kazili a kazili. Vy to mícháte s demokracií. My mícháme hloupost s totalitou.

   

A když NATO bombardovalo Miloševičovo Srbsko, aby zastavilo vraždění Albánců v Kosovu, potkal jsem srbského antropologa Ivana Čoloviče. Mluvil proti většině rodáků, že Srbsko by mělo co nejrychleji prohrát, že pak snad se otevře nějaká šance pro Srby.

Takto se na svět dívají humanisté.

   

Takže čím rychleji trefí šlak Putina, tím pro Rusko lépe?

Putin neprohraje, protože nemůže. Rusové v něj věří, propaganda z něj dělá superhrdinu, mimořádného muže, ruské ženy ho milují.

No a co znamená „lépe“? Kdo může přijít po Putinovi? Kadyrov? Další chlápek z KGB?

    

Myslíte si, že existuje jen černý a ještě černější scénář, že ruská věc je prohraná od úplného začátku Ruska?

Nemáme skutečné dějiny, nýbrž směšně děsnou pohádku plnou výmyslů a fantazií. Role byla napsána už dávno, mění se jen herci. Byl Ivan III., Ivan IV. Hrozný, Mikuláš I., který neměl Poláky moc rád, Alexandr III., Lenin a Stalin. Nyní je čas Putinova divadla.

K tomu existuje po staletí neměnný statista neboli národ, jenž čas od času vyplodí hrstku pomatenců, kteří myslí jako Evropané. Někdy jich lze napočítat i několik tisíc.

    

V kruté ruské pohádce hráli velcí lidé – jako v 19. století Alexandr Gercen a ve 20. století Andrej Sacharov nebo Sergej Kovaljov.

Nikdy jich nebylo mnoho. Znal jsem snad všechny významnější, od Josifa Brodského po Sacharova. To byli lidé, kteří naivně věřili, že můžeme udělat humanistický převrat. A mnozí jako Brodskij věřili a věří, že humanistická revoluce je nezbytná, ale pouze po ruském způsobu, na moskevskou notu.

    

Brodskij nenáviděl Sověty, nenáviděl Ukrajinu, miloval impérium a Rusko.

Spíš miloval jen sám sebe a poezii.

Naše demokratická inteligence nechápala, v čem spočívá moc. Mysleli si, že když se zhroutil komunismus, tak bude možné v Rusku provést nějaké reformy, podobné těm polským nebo českým. Udělali ubohou imitaci, začala hrůza. Putin je trest za neschopnost našich demokratických mozků.

    

Z toho vyplývá závěr, že je čas zemřít. Když Rusko nemá žádné dějiny, tak nemá ani budoucnost.

Proč mluvíme jen o Rusku? Rusko přece není na světě samo. Podporuje ho Čína. Indie a Írán jsou vstřícně neutrální. Najdou se i další země a politici, kteří budou zahleděni do Ruska.

    

Není relativizováním ruské viny opakování, že přece existují i další hrozné státy a společnosti?

Když jsem jel do Paříže, už probíhala válka. Francie je zvláštní země, od neznámo kdy si myslí, že Amerika a Rusko jsou stejné a že američtí prezidenti a ruští první tajemníci jsou v podstatě siamští bratři. A teď ještě ten Biden nazývá Putina zločincem. Provokuje, hraje mu na nervy, takhle se nemluví. Taková slova – poznamenal prezident Macron – jsou zjitřující a zbytečná. Francouzi tomu opravdu věří a budou smrtelně uraženi, když někdo takový názor nazve kretenismem.

Kdybych však přijel do Polska autem s francouzskou poznávací značkou, málokdo by si mě všiml, i když Francie už léta Rusku podlézala. Já však přijel s ruskou registrační značkou a okamžitě mi nějaký pán v hotelu řekl, že je ostuda být Rusem. Odpověděl jsem mu polsky, ale on stále nic nechápal. To je jedna strana mince.

Druhá vypadá takto: dodnes je pro mnoho lidí vychovaných v západních demokraciích a svobodách Che Guevara romantickým hrdinou. A zatím máme dost důkazů, abychom věděli, že to byl vrah a osobně se dopouštěl krvavých zločinů. Kdysi jsem to řekl na veřejné besedě a vůbec se to nelíbilo. Z každého zločince lze udělat romantika. Velmi pomáhá, když zlosyn pochází z daleké, nesrozumitelné, mytologizované země.

    

Z Putina také budou dělat romantika?

Už dělají.

    

Co byste přál Putinovi?

To je skvělá otázka. Nic mu nepřeji. Protože co? Mám mu přát, aby vypil pivo s novičokem a pomohl tak romantizovat Kreml?

 

  

  zpracoval: Dashan

Viktor Vladimirovič Jerofejev, narozen v roce 1947, známý ruský spisovatel na sebe upozornil zejména románem Dobrý Stalin, Encyklopedie ruské duše. Rovněž próza Ruská krasavice se zařadila mezi bestsellery a byla přeložena do řady jazyků, podobně jako sbírka povídek Tělo Anny aneb konec ruské avantgardy. Je také uznávaným editorem a literárním organizátorem. Podílel se na vydání slavného almanachu MetrOpol, jehož počátky se datují do roku 1979.

  foto: atchiv PWF

  

  

  

zpracoval: Dashan