Hlavní
Devadesátka Vladimíra Párala
Když jsem si v roce 1976, tedy jako osmnáctiletý dychtivý čtenář, koupil na doporučení jedné známé Mladého muže & bílou velrybu od pro mne dosud neznámého spisovatele Vladimíra Párala, zažil jsem čtenářské zjevení, protože s tak dynamickým, kondenzovaným, inženýrsky přesným, a přitom poetickým a psychologicky výstižným psaním jsem se dříve nesetkal. Jen ještě upřesním, že šlo o druhé vydání Mladého muže... (první vyšlo v roce 1973) a dotyčná kniha byla „podpultovka“, bez dobré známosti s knihkupcem se nedala pořídit (třebaže vyšla v nákladu 44 000 výtisků). Po mnoha a mnoha letech a po mnoha a mnoha přečtených knihách (samozřejmě včetně těch Páralových dřívějších i pozdějších) mne proto vskutku potěšilo, když při jedné rozpravě s přítelem Václavem Vokolkem se tento mimořádný výtvarník a literát netající se svou skepsí vůči české literatuře zmínil, že v šedesátých letech, tedy čase jeho mládí, četl z českých spisovatelů snad jen Hrabala a Párala. Protože byli jiní, sví a nezaměnitelní.
Doufám, že mi toto osobní expozé bude prominuto, ale jelikož jsem Vladimíra Párala nejen četl, ale o jeho dílech i toho poměrně dost napsal, včetně článku k jeho osmdesátinám právě pro Literární.cz, hledal jsem způsob, jak se při gratulaci k devadesátým narozeninám, které tento mimořádný prozaik a literární inovátor oslaví 10. srpna 2022, neopakovat a nerozmělňovat už dříve sdělené. No a jinou cestu než přes osobní vzpomínky jsem nenalezl. Ale naštěstí to snad nebude jen z nouze ctnost, protože se takto mohu dostat k problému, který mi už delší dobu leží v hlavě. A sice: čím to je, že dnešní mladá čtenářská generace (ale obávám se, že už i ta střední) Páralovy knihy téměř vůbec nezná a nevyhledává je?
Přitom se jedná o díla tematicky i tvárně velmi různorodá, reflektující otázky provázející lidské jedince i společenství odedávna a permanentně, byť s různými dobovými kulisami a ozvláštněními. Vladimír Páral vydal od roku 1964 dvacet jedna knih (včetně prvotiny Šest pekelných nocí publikované pod pseudonymem Jan Laban a rozhovoru s Hedou Bartíkovou, který vyšel pod titulem Profesionální muž, 1995). Není myslitelné, aby všechny byly stejně kvalitní a mimořádné, ale zas a znovu si dovolím polemizovat s obvyklými hodnoticími schématy, podle nichž veškerou Páralovu tvorbu po roce 1970 negativně poznamenalo přizpůsobení se požadavkům normalizačního režimu a po roce 1989 zase podlehnutí svodům komerce. Ne že by Vladimír Páral necítil potřebu rezonovat s dobou a se čtenáři, ale jeho talent a pracovitost přinesly i v těchto souřadnicích díla mimořádná, jak dokládá třeba pronikavá sonda do nitra tvůrčího jedince (Muka obraznosti, 1980) nebo varovné antitotalitní sci-fi (Pokušení A-ZZ, 1982; Země žen, 1987) anebo s ironií a sebeironií podané, nicméně upřímně míněné vyznání, že štěstí je přirozenou součástí lidských životů (Kniha rozkoší, smíchu a radosti, 1992). Ať už ale Páral psal o únavných a deaktivujících životních stereotypech (Veletrh splněných přání, 1964, Soukromá vichřice, 1966 ad.) nebo prezentoval sociologicko-filozofickou reflexi vývoje lidského společenství (Milenci & vrazi, 1969), popřípadě konfrontoval aktivní a pasivní přístup k životu (Mladý muž & bílá velryba), pokaždé tak činil oním osobitým stylem, nastíněným v úvodu.
Vrátím-li se k otázce ohledně ztraceného čtenářského zájmu o knihy Vladimíra Párala, mohl bych možná uvažovat o změněném životním stylu formovaném přívalem nových komunikačních technologií a sociálních kontaktů, ale ono se čte stále poměrně dost, byť třeba skrze čtečky anebo audioknihy, které samozřejmě představují přece jenom percepci poněkud odlišnou od čtení běžné knihy. Je však myslím nepochybné, že moderní komunikační technologie trivializující a nivelizující mezilidské domlouvání svou roli přece jen sehrály. A také celkové zpohodlnění populace, jejíž část sice na jedné straně vyhledává extrémní výzvy a adrenalinové zážitky, u většiny však převládá preference pohodlného ukájení a plytkého „uzábovování“ se k smrti. Když už jsem zmínil, že se čte stále poměrně dost, pak musím ovšem upřesnit, že přibližně v posledních deseti letech je to právě literatura čtenářsky nenáročná, stylisticky nevynalézavá a konvenční, rezonující s tím, co bylo dříve označováno za červenou knihovnu a tzv. pokleslou literaturu.
Nevím, zda se neprojevila i dlouhodobá a masivní celospolečenská masáž, že co se zrodilo mezi léty 1948 – 1989 páchne sírou a peklem, čemuž by nasvědčoval i úpadek zájmu o Bohumila Hrabala.
Nevím, netuším, neznám odpověď. Ale jsem přesvědčen, že kdo nepřečetl ani řádek od Vladimíra Párala, ochuzuje sám sebe. Doufám, že budoucí čtenáři se ke knihám dnešního jubilanta zase vrátí. Zatím mu popřejme v duchu jeho románu co nejvíce rozkoší, smíchu a radosti a také co nejméně strázní a neduhů.
o Vladimíru Páralovi také ZDE
Foto: Josef Louda
Příspěvků: 0