Hlavní
Básník za časů Putina
Publikujeme první část z eseje amerického novináře Keitha Gessena, ve které se zamýšlí nad událostmi života lidí v postsovětském Rusku. Nad událostmi, které odstartoval den 23. srpna 1991, kdy Jelcin donutil Gorbačova podepsat dekret o zrušení činnosti komunistické strany, a kdy se moskevský Bílý dům stal dějištěm zápasu Ruska za demokracii. V tomto novém světě žije Kirill Medveděv, kterého autor považuje za mluvčího této postsovětské generace.
.
První část
Jak popsat tu politickou, kulturní a zcela očividnou lidskou stagnaci v období zralého putinismu, tedy mezi lety 2003 a 2008? „Strach“ není to správné slovo. Moskva byla vždy nebezpečným místem, ale v roce 2006 nebyla děsivější než v roce 1996 – vlastně byla děsivější o hodně míň. Sám Putin, ruský vládce, byl samozřejmě ten zlý. Ale nebyla to zrůda. Atmosféra byla nudná, dusivá a odevzdaná. Nic se nedělo. Nikdo ani nechtěl, aby se něco dělo. „Stabilita“ bylo slovem dne a lidé byli kvůli této stabilitě ochotni se mnohého vzdát. Liberální opozice, která se ještě ozývala v New York Times, už v Rusku ve skutečnosti neexistovala – žádná stranická organizace, žádné televizní stanice, žádná podpora – to všechno už se zdiskreditovalo. Liberální opozice v postsovětském období dostala k moci na vlně lidové zloby a naděje a všechny ty naděje zklamala; projevila se jako nadutá, nezkušená a očividně lhostejná vůči utrpení milionů. Bylo v ní bohužel i mnoho městských intelektuálů, dříve známých jako inteligence. Ti tak nenáviděli Sovětský svaz a byli z jeho konce tak nadšení, že nechtěli vidět, jak špatné věci se dějí, dokud už nebylo pozdě. Po uvěznění oligarchy Michaila Chodorkovského koncem roku 2003 už bylo jasné, že končí naděje devadesátých let. Politickou opozici vůči Putinovi tak na jedné straně tvořilo podivné uskupení mladistvých vyvrhelů, částečně stalinistických, částečně anarchistických, vedené původně básníkem, poté revolucionářem a následně federálním vězněm Eduardem Limonovem (Více o Limonovovi v knize Emmanuela Carrère – Limonov, v češtině vyšla jeho nejslavnější kniha To jsem já, Edáček, pozn. redakce). Druhou opozici proti Putinovi tvořili čečenští teroristé.
Skutečnou mocí vládla klika byznysmenů, politiků a v politiky přeměněných byznysmenů. Občas byl zastřelen nějaký novinář – za to, že strkal nos do obchodních transakcí, nikoliv ale za politický projev či postoj.
Tohle všechno plus peníze. Rusko je obrovský vývozce ropy, zemního plynu, niklu a hliníku. Mezi lety 1998 a 2008 jejich ceny a ceny dalších surovin rostly, v některých případech i řádově. Země se koupala v penězích. A z téhle totální politické a kulturní stagnace vyrostla kultura „luxusu“; lidé si kupovali luxusní auta a obleky a kožená saka za tisíc euro. Následkem toho spousta lidí hodila ručník do ringu. Bylo takřka nemožné vstoupit do politiky; zbývající kulturní instituce ztratily na významu, byly zastrašené, anebo (jako v případě nových lesklých konzumních časopisů typu ruského Esquire) se výhradně zaměřily na vznikající buržoazii; dokud se vám vedlo, bylo lepší urvat, co se dá.
Taková tedy byla kulturní, politická a společenská situace v Rusku na podzim 2006, kdy jsem objevil Kirilla Medveděva. Někdo mi dal výtisk nyní zaniklého literárního časopisu Kritické množství, který se zabýval Medveděvovou knihou. Její vydání v nakladatelství NLO rozvířilo rozsáhlou debatu. Ačkoliv se Medveděv vzdal veškerých práv na svá díla, nakladatelství nicméně jeho knihu vydalo, aniž jej požádalo o svolení. Knihu nazvali Texty publikované bez autorova svolení. Druhý den po přečtení jsem dotyčnou knihu objevil na každoročním Moskevském knižním veletrhu. Začetl jsem se do ní v metru cestou domů. Jednalo se o směs básní, esejí a popisů Medveděvových sólových politických akcí. To, co jsem četl, bylo k neuvěření. Potom, co se mi v několika knihkupectvích nepodařilo sehnat další výtisk knihy, objevil jsem nakonec tři výtisky u Falanstera, kousek od stanice metra Tverskaja, a skoupil je všechny.
V roce 2006 ve výtahu zastřelili bojovnou novinářku Annu Politkovskou a Putin o pár dní později naplival na její hrob. K velkému rozhořčení mezinárodního tisku vyhlásil, že v Rusku nějaká Politkovská nikoho nezajímá – a měl pravdu. Zastřelili ji a všem to bylo fuk. Možná byl čas to na nějakých dalších deset let zabalit.
Kirillu Medveděvovi, autorovi Textů publikovaných bez autorova svolení bylo právě jednatřicet. Publikoval tradičními kanály. Vyšla mu kniha poezie – Všechno špatně – a kniha Invaze, do níž zařadil poezii i eseje. Obě knihy byly kritikou dobře přijaty. Básně byly psány volným veršem, což se ruské tradici jaksi vymyká, spíše odkazovaly na Charlese Bukowského (jehož Medveděv překládal) než na nějakého ruského předchůdce. Ale to, čím se opravdu vydělovaly z ruské tradice, byla jejich každodennost.
Koncem sovětského období tu existoval proud antiromantické ruské poezie vedoucí zpět k Puškinovi; především velcí konceptualističtí básníci s Dmitrijem Prigovem v čele, kteří radostně propichovali nabubřelost vysoce rétorické sovětské poezie svými veršovanými příběhy o cestě do krámu za nákupem ztvrdlého chleba. Sovětským konceptualistickým románem par excellence byla kniha Vladimira Sorokina Fronta (1984), v níž se děj odehrává ve frontě před obchodem. Takže, ne že by se ruská poezie už někdy nerýmovala a ne že by se ještě nikdy nešlo do supermarketu.
První báseň Medveděvovy první knihy deklarovala, že básník už nebude překládat jiné básníky, že básníkem bude on sám. Zbytek knihy se sebejistě a občas nevázaně odvíjel právě od tohoto odhalení. V jeho druhé knize, Invaze, se začaly objevovat pochyby: básně a eseje odpovídaly na jeho kritiky, podávaly další prohlášení, žádaly o více času. Kniha obsahovala dlouhou esej o teroristických útocích 11. září, diskusi o Medveděvových překladech amerických pornografických románů a přemítání o různých ruských výrazech pro čuráka a kundu.
Pak nastal průlom do literárního světa. Medveděvovi vadilo, že hádky o poezii se nikdy nepřelily do skutečného života. Nijak nezměnily ničí chování. Určitě (tehdy v roce 2002 a 2003) nijak neovlivnily ničí názor na to, zda USA mají vpadnout do Iráku. Jak sám přiznal, začal mnohem více a pečlivěji číst, zvláště levicovou politickou filosofii. Usoudil, že musí změnit svůj život. Na svých webových stránkách vyhlásil, že už se nebude účastnit literární scény žádnými jejími projevy: publikacemi, veřejným čtením a že už vlastně nechce uplatňovat na svá díla žádná autorská práva. Jen pirátská vydání. Žádné smlouvy.
.
Z anglického originálu přeložil Luboš Snížek.
.
Keith Gessen je rusko-americký spisovatel, překladatel, novinář a redaktor se narodil roku 1975 v Moskvě a v dětství se s rodinou přestěhoval do USA. To mu dává dokonalou pozici, kterou má člověk znalý Východu i Západu. Je dlouholetým přispěvatelem amerického časopisu The New Yorker.
Přeložil z ruštiny do angličtiny román Světlany Alexijevičové Modlitba za Černobyl, sepsal články bořící mýty o Vladimíru Putinovi a o obrazu Ruska v zahraničí, absolvoval Harvardskou univerzitu a učí na Kolumbii budoucí novináře.
Mezi jeho oblíbené autory a novináře patří mimo jiné nedávno zesnulý Derek Walcott, Jana Prikryl a Wesley Lowery – ale také básník, hudebník a rebel Kirill Medveděv, k jehož knize XY napsal předmluvu.
Příspěvků: 0