Básně
Jaromír Typlt k poezii Jidi Majia
Poezie, kterou píše Jidi Majia, působí tak srozumitelně, že vlastně není lehké jí opravdu rozumět. Zapomíná se, že srozumitelnost neznamená vždy usnadnění – někdy dokáže být tak nesmlouvavá, že se ji jen stěží daří unést. To když zjistíme, že se k nám mluví až příliš zpříma, příliš osudově, bez jakýchkoliv šetrných zjemnění nebo oklik. Tak jako v dobách nejstarších uměleckých děl, za kterými jako by stála sama věčnost, se strašnou srozumitelností zjevující člověku, do čeho se zrodil a čemu nemůže uniknout.
Ale tento odkaz k dávnověku je platný jen za podmínky, že Jidi Majia bude zároveň čten jako autor básní naší doby, básní výsostně moderních.
Jeho poezie se neobrací k tradicím Nuosuů z pouhého sentimentu, nebo snad proto, aby pro zajímavost doplnila chybějící položku do literárního muzea světových kultur.
Jidi Majia se pokouší přesně o ten strmý přeskok mezi časy, který byl pravou původní pohnutkou ke vzniku toho, co na Západě považujeme za moderní umění. Přestože dnes je toto umění mnohdy označováno za překomplikované a nesrozumitelné, nikdo mu nemůže upřít, že ve svých počátcích chtělo být doslova barbarské, divoké a přímé, odbourávající všechno, co se mu nezdálo dost živé. Proto odmítalo věnovat pozornost prázdným rétorickým cvičením, zato uhranutě naslouchalo drsnému hlasu prvotních mýtů.
Myslím, že autor opravdu moderní nepřestává k takovému umění mířit ani v našich časech. K umění znovu jednoduchému, nepoznamenanému, bezprostředně srozumitelnému, obnovujícímu nezkreslený smysl slov, smysl tvarů, smysl gest.
Asi proto se Jidi Majia nijak neobává toho, že by snad své básně zanášel opotřebovanými slovy, tisíckrát pojmenovanými city a dávno oposlouchanými příběhy. Vystavuje jim své čtenáře (a překladatele) tak, jako by se s nimi měli setkat úplně poprvé. Je při tom nečekaně srozumitelný. Ale důraz musí zůstat právě na slově – nečekaně.
..
.
Matčina ruka
Když zemře matka nuosuské rodiny, je zvykem
položit ji na pohřební hranici tak, aby spočívala
na pravém boku. Prý je to proto, aby i na onom
světě měla levou ruku volnou ke tkaní.
———nápis
.
na pravém boku tiše usnula
spánkem jako když do dálky rozlije se řeka
spánkem jako když hory rozprostřou se po
obzor
každý viděl
jak tam spí
a tehdy se dcery a synové hor
vydali ke břehu neviditelného moře
tam kde sedává mořská panna
když opadnou zemské vlny
a odkryje se tichý útes
a už je slyšet jenom starou píseň
jak nadnáší srpek jasného měsíce
na pravém boku tiše usnula
blíž k průzračnosti vánku
blíž k jemnosti mrholení
kde už ji halí mlhavý opar
kde už je na dosah bílým oblakům
v tichém rozbřesku
nebo za omamného soumraku
tělo celé ztuhlo ledové jak socha
a jenom její levá ruka se zlehka vznáší
na ní kůže určitě dál hřeje
žilami v ní určitě dál proudí krev
na pravém boku tiše usnula
jako ta mořská panna
jako ten srpek jasného měsíce
jako ten útes utkvělý v tichu
mezi nebem a zemí spí
nad životem a smrtí spí
a proto dál pod jejím tělem protékají řeky
a proto dál pod jejím tělem rozrůstají se lesy
a proto dál pod jejím tělem vrší se skály
a proto moji lidé dál to sladké i to krušné od
života berou
v pláči, v křiku, ve zpěvu
na pravém boku tiše usnula
dřív nebo později všechno pomine
na nedozírné klenbě nebes
v nesmrtelné vzpomínce
a jenom její levá ruka se zlehka vznáší
tak něžná, tak krásná, tak svobodná
.
.
Báseň z výboru Slova v plamenech čínského básníka Jidi Majia (Dauphin, 2016) vyšla v překladu Zuzany Li a Jaromíra Typlta. Esej o poezii Jidi Majia byla publikována v témže výboru.
Příspěvků: 0