Rubriky
Alchymista svobody Jack Kerouac
Ve svých knihách dokázal dokonale vydestilovat nezávislost, ale sám věrně sloužil psacímu stroji. Ve svém okolí si vždycky vytipoval nějakého samorosta a svým pábením z něj udělal legendu. Na svou životní cestu vyrazil Jack Kerouac 12. března 1922.
Jack Kerouac byl hipster s andělskou hlavou, jak ho v jedné básni pojmenoval jeho generační souputník Allen Ginsberg, který se od něj naučil psát v duchu hesla „první myšlenka – nejlepší myšlenka“. Svému guru Ginsberg nějakou dobu dělal manažera, ale jeho ranou verzi bestselleru Na cestě nemohl nikde udat. Mistr totiž na textu odmítal dělat jakékoli úpravy. Narodil se do frankokanadské komunity v massachusettském městečku Lowell – severovýchod USA. Jeho rodným jazykem byla francouzština, angličtinu si osvojil až na základní škole. Ještě na začátku puberty si jí nebyl jistý v kramflecích.
Jeho matka se jmenovala Gabrielle a otec Leo. Bratr Gerard zemřel, když mu byly čtyři – Jack na něj později zavzpomínal v knize Vize Gerarda. Leo byl populární lowellskou postavičkou, cholerický pábitel. Měl rád drinky, dostihy a svobodu. Byl hrdý na svou živnost – tiskárnu. Co čert nechtěl, v roce 1936 mu ji zničila povodeň na řece Merimack. Po této ztrátě začal Leo hodně pít. Na smrtelné posteli si od Jacka vyžádal chlapácký slib, že se postará o matku. Chlapec slib splnil. „Jack byl prostě týpek, který se rád díval s máti na bednu. A popíjeli u toho lahváče,“ prohlásil na jeho adresu kolega z beatnické generace William S. Burroughs.
S Burroughsem, Ginsbergem i Cassadym se Kerouac seznámil ve čtyřicátých letech v New Yorku. Na tamější Kolumbijskou univerzitu se dostal díky stipendiu z amerického fotbalu. Studium ho ale nebavilo, a tak narukoval do námořnictva. Tam zjistil, že zbraň mu sluší ještě míň než index. Lodní psychiatr mu také diagnostikoval schizoidní osobnost, čímž byl zproštěn vojenské služby. Jack se pak nějakou dobu ještě plavil na obchodních lodích, ale nakonec se vrátil na univerzitní kampus, aby dál lelkoval s Ginsbergem a Burroughsem. Seznámili ho s Lucienem Carrem, šarmantním výtržníkem, který na Jacka působil magnetickou silou. A také na homosexuálního učitele Davida Kammerera, ke kterému Carr vysílal dvouznačné signály, a pak si užíval jeho zklamání z odmítnutí. Jednou to Carr přehnal a dotěrného Kammerera ubodal nožem...
To bylo v roce 1944. Když to Jack uslyšel, byl zděšený. Po takových dobrodružstvích netoužil, to mohl raději zůstat v armádě. Kamaráda nemohl nechat ve štychu, a tak mu pomohl zbavit se předmětu doličného. Nůž hodil do kanálu před jednou hospodou. Lucien se na Burroughsovu radu nakonec udal na policii a Kerouac u soudu vyvázl s podmínkou. Carr putoval do pasťáku, a když se dostal ven, po anarchistickém buřiči nebylo ani památky. Život strávil v tiskové agentuře Associated Press psaním strohých noticek. Jack mířil přesně opačným směrem.
Parker bylo příjmení přítelkyně, se kterou se v té době nakrátko oženil, aby před soudem udělal dojem spořádaného občana, a jmenoval se tak i Kerouacův oblíbený trumpetista. Učaroval mu nový hudební styl be bop, takový crazy jazz. Uhrančivý rytmus, divoká sóla plná živé improvizace a tanec. Tak nějak v Americe vypadala doba po druhé světové válce, kdy se svět zvedal z popela. V partě kolem Jacka vyčníval padlý právník jménem Bill Cannastra. Občanské půtky ho nebavily, hájit chtěl hlavně svou vlastní touhu žít non stop. Jednou to přehnal. Na poslední chvíli si usmyslel, že vystoupí z metra, které už se rozjíždělo. Vzal to oknem, ve kterém se zašprajcoval. Když vlak vjížděl do tunelu, dopadlo to, jak si asi ani nechcete dokázat představit. Psal se začátek padesátých let a Jack měl zase jednou pocit, že se ocitl v hororu. Utěšoval Cannastrovu přítelkyni Joan Havertyovou. Za krátký čas si ji dokonce vzal. Když mu ale oznámila, že je těhotná, obvinil ji z nevěry a následoval rozvod. K malé Jan se pak nikdy nedoznal, přestože jako by mu z oka vypadla. Podědila po něm literární talent i psychické potíže.
V roce 1950 Jackovi vyšel poměrně tradiční román Velkoměsto a městečko. Kritika ho přijala přívětivě, autor přesto pochopil, že tudy díra do světa nepovede. Psát solidně a srozumitelně ho nebavilo. Nejsrozumitelnější si připadal, když si pustil hubu na špacír. V tom tkvěl jeho talent. Svůj styl nechal ovlivnit psaním Neala Cassadyho, amerického Belmonda, ze kterého byli všichni z beat generation paf. Jack byl jejím králem, Neal byl její duší. Ve svém proslulém Dopise Joan Andersonové tento zlodějíček aut, znamenitý šofér, instantní svůdník a milovník Prousta po několika drincích na benzínové pumpě neodolatelně chaoticky rozkládá o peripetiích přítomného okamžiku. Jack s Nealem s přestávkami několik let cestovali po Spojených státech. Jack si Neala skicoval do deníků. Během jednoho prodlouženého víkendu pak sepsal první verzi svého velkého amerického románu.
Tato první verze vypadala na první pohled jako hajzlpapír. Zakládání nových listů do psacího stroje zdržovalo autorovu flow, a tak si koupil dlouhou roli papíru, na kterou mohl psát nepřetržitě. Výsledek měl třicet šest metrů. Forma, obsah i fyzično artefaktu byly něčím nevídaným, a tak není divu, že nakladatel zíral, když mu Jack svou roli hrdě předestřel. Hořely mu tváře, věděl, že v ruce drží žolíka, ale nakladatel v té hroudě zlato neviděl. V prvé řadě ho poslal domů, aby se vrátil normálně s áčtverkami. Když ho Jack poslechl, nakladatel si věc přečetl. Zajímavé. Zajímavé? Ano. Toť vše. Text obsahoval v té době ještě zapovězené sexuální scény a vůbec, celé to bylo příšerně rozvětvené a rozjívené. Vůbec se to nepodobalo ničemu, co kdo dosud vydal. Burroughs přitom už roku 1953 vstoupil na literární pole se stroze informativní novelou Feťák. Prodávala se skvěle.
Ginsberg Jacka uctíval. Obdivoval se jeho svéhlavosti, spontaneitě a nespoutanosti a snažil se psát jako on. V jednom nakladatelství dělal redaktora jeho kamarád Carl Solomon, kterého znal z psychiatrické léčebny. Solomon se nabídl, že by Jackovu knihu zkusil podstrčit šéfovi. Jack ale musí trochu ubrat, rozčlenit to a zčitelnit. Jack se zabejčil a naopak přidal další šílené pasáže. „Promiň Jacku, ale tenhle text chápeš jenom ty,“ vrátil mu staronovou verzi Ginsberg. Kerouac se urazil a uzavřel. Ginsbergovi napsal, že pokud by se někdy potkali na ulici, má radši dělat, že ho nezná, nebo to nedopadne dobře.
Solomon zakrátko skončil opět na psychiatrii, kam ho Ginsberg chodil navštěvovat a zachycovat pro účely svojí poezie. V roce 1956 vydal sbírku Kvílení pro Carla Solomona. Pokřtil ji na slavném ustavujícím čtení beatnické generace v sanfranciské Six Gallery, kde už usmířený Jack procházel obecenstvem a všem doléval víno z obřích měchů. Kvílení obsahovalo obscénní pasáže, dokonce homosexuálně obscénní. Podle očekávání putovalo před soud, který Ginsberg spolu se svým nakladatelem Lawrencem Ferlinghettim vyhrál. Obscénní pasáže podle verdiktu ospravedlňovala společenská prospěšnost textu. Kerouacova parta získala obrovskou publicitu. Skoro všichni už v ní nějak vstoupili do povědomí, paradoxně až na toho nejlepšího. Jack cítil, že mu ujíždí vlak. Jestli do něj má nastoupit, tak teď nebo nikdy. Chtěl prorazit opilým proudem, ale literární establishment ho odsoudil do role klidné vody, která břehy mele. Ke své velké knize si sedne a pořádně ji oseká. Když mu pak redaktor rukopis ještě vrátí, uposlechne jeho námitek. Jen ať už je to sakra konečně venku! Nemůže žít věčně na mizině, musí se také starat o matku.
V roce 1957 konečně vychází román Na cestě. On sám chtěl, aby se jmenoval Beatnická generace, ale vem to čert. Jedna dobrá recenze, jak to je v té době zvykem, ho vystřelí k výšině. A Jack se vyšine. Začne se upíjet k smrti. Od doby, kdy látku románu začal zpracovávat uběhlo víc než osm let. Dal se zatím na buddhismus a poustevnictví. Všechna sláva polní tráva. A holky? Jeho mottem teď bylo: „Krásný holky kopaj’ hroby.“ Co se narodí, musí i umřít, tak proč něco rodit? Buddhismus kombinoval s alkoholismem a z této kombinace vznikl nostalgický nihilismus. V tomto rozpoložení se stal středem zájmu médií, která ho do nekonečna žádala o vysvětlení pojmu beat. Jedna z jeho odpovědí zněla: „Soucit.“
K vydání připraví několik dalších knih, které mezitím napsal. V nich už si právo na ztřeštěnost uhájí. Za pokračování Na cestě se považují Dharmoví tuláci, ve kterých cestuje se zenovým básníkem Gary Snyderem, ale spíše je jím rozsáhlá experimentální próza Vize Codyho, kde dále rozvíjí postavu Neala Cassadyho – přepisuje třeba magnetofonovou nahrávku, na které si povídají po vykouření jointa. Na cestě se stává ikonou mladých po celém světě, akceleruje vývoj hnutí nezávislosti, tak zvanou counterculture směrem ke květinové revoluci. Jacka milují Bob Dylan i Jim Morrison, on sám se ale označuje za konzervativního katolíka a květinová rebelie založená na psychoaktivní substanci LSD mu nic neříká. „Ani Řím nepostavili za den,“ kvituje zážitek ze svého tripu. Ke všemi obdivovanému Na cestě také nic moc necítí, protože mu připomíná jeho ústupky. Roli nekompromisního průkopníka mu vyfoukl učedník Ginsberg, který se teď veze na vlně šedesátých let s rozevlátým vousem.
Jack pije jak Dán, a tak se raději stáhne pod křídla matky Gabrielle, která k němu „toho Žida“ Ginsberga nepouští. Média jsou plná beat generation. V jedné eseji Jack píše, že opravdoví beatnici existovali jen, když si tak ještě neříkali – v době korejské války, tedy od konce druhé světové války do začátku padesátých let. Jednou se k Jackovi Ginsberg dostane s Timothym Learym a všichni si dají psilocybinové houbičky. Psychedelický věrozvěst vidí, že Kerouac je beznadějně pohřbený v minulosti. Ze začátku je milý, ale pak se opije a jenom křičí. Nebohý bývalý harvardský profesor z něj dostává první bad trip v životě.
Jack nechce házet flintu do žita, a tak vyráží do Francie pátrat po svých předcích. Dopadne to tak, že se poflakuje po pařížských barech a dělá si poznámky pro ukecanou novelku Satori v Paříži, která vyjde v roce 1968. Začne alespoň pod střechou domu ve floridském Petrohradě, který obývá se svou třetí manželkou Stellou a matkou Gabrielle, psát podrobné dějiny užší rodiny. Zrovna když vypráví – živě, jak to umí jenom on – o tiskárně svého otce Lea, praskne mu něco v břichu. Ani operace po převozu do nemocnice nepomůže. Na vině je alkohol a jaterní cirhóza. Umírá 20. října 1968 ve věku sedmačtyřiceti let. Pár let před ním zemřela na infarkt jeho sestra Caroline, matka Gabrielle tak pochovává posledního člena své rodiny. Truchlí s ní celá beatnická generace a její čtenáři, pro které Jack Kerouac dodnes není ničím menším než alchymistou svobody.
knihy Jacka Kerouaca vydává Nakladatelství Argo
o Beat Generation také zde a především zde
Příspěvků: 0