Články
Portrét Kiran Desai z pera Markéty Musilové
Do Prahy na letošní ročník mezinárodního Festivalu spisovatelů Praha 2018 přijíždí i držitelka Man Bookerovy ceny Kiran Desai. Spisovatelka je indického původu, avšak již 30 let žije v New Yorku. Přinášíme autorčin portrét z pera Markéty Musilové.
.
„Vždycky mám strach, o čem budu vlastně psát. Vše se přirozeně točí kolem Indie, její bohaté historie, intenzivních emocí, které ve vás vyvolává – jenže je to země, ze které jste odešli. O moderní Indii psát nemůžete, to přísluší indickým autorům, kteří tam žijí. Na vás zbývají už jen takové roztříštěné příběhy, rozkročené mezi oběma světy, zpola nebo jen ze čtvrtiny indické.“
Takto kdysi charakterizovala samu sebe spisovatelka Kiran Desai. Jak se však ukázalo, čtenáři si fragmentární vidění světa typické pro autory indické diaspory oblíbili – kromě superstar největší velikosti Salmana Rushdieho se stejné popularitě těší i romány Arundhatí Royové, Amitava Ghoshe, povídky Jhumpy Lahiriové a mnohých dalších. A jejich názor sdíleli v minulosti i porotci předních literárních cen – tito autoři mj. vyhráli pětkrát Man Bookerovu cenu, Rushdie dokonce s Dětmi půlnoci vyhrál v roce 2008 i The Best of the Booker.
To že bylo dne 11. října 2006 vyhlášeno i jméno Kiran Desai, přece jen pro mnohé překvapení bylo. Za prvé se stala nejmladší ženou v historii, která kdy Bookerovu cenu získala, a porazila takové velikány jako třeba Sarah Waters nebo Edward St Aubyn. Navíc za sebou neměla až tak bohatou literární kariéru, jako v té době její mnohem slavnější matka Anita Desai, která byla nominovaná hned třikrát a ve finále ani jednu z nominací ve vítězství neproměnila.
Kiran Desai se narodila v roce 1971 a v Indii žila až do svých čtrnácti let, částečně v Dillí, ale nějakou dobu také v klášterní škole v Kalimpongu, ponurém a polozapomenutém místě na úpatí Himalájí, které propůjčilo nezaměnitelnou atmosféru jejímu nejúspěšnějšímu románu, Dědictví ztráty. Po letech strávených v Anglii přesídlila podobně jako mnoho dalších intelektuálů do New Yorku. Z Brooklynu se však dodnes několikrát ročně vrací do rodného domu v Dillí, který už dávno nestojí v ospalé vesnici, ale na módním předměstí, které se stejně jako mnoho podobných míst drasticky proměnilo vlivem ekonomického boomu a také globalizace.
Třebaže se děti obvykle srovnání se slavnými rodiči brání, Kiran Desai se obdivem k slavné matce netají. Přiznává, že ji významnou měrou ovlivnila – ostatně mnohá témata a motivy se objevují v pracích obou spisovatelek, například otázky spojené s migrací, vykořeněností a všudypřítomnou deziluzí. Oproti Anitě Desai je však její dcera mnohem nespoutanější, její prózy doslova srší energií, nápady, autorka si pohrává s prostředími, styly i historickými obdobími.
Do literatury vstoupila Kiran Desai v roce 1998 románem Povyk v guávové zahradě, originálním pohledem na provinční Indii. Hlavní hrdina románu, bezvýznamný poštovní úředníček a patologický snílek, řeší osobní krizi způsobenou ubíjející prací a tyranskou rodinou tím, že jednoho dne odejde z práce, vyleze na guávový strom v rodinném sadu a již z něj nesleze. Nejenže může poprvé v životě spát tak dlouho, jak se mu zlíbí, užívat si dle libosti exotická jídla, která mu nahoru posílá jako matka, ale především okusí, jaké to je být celebritou. Konečně se mu k něčemu hodí důvěrné informace, které získal díky tomu, že v práci pokradmu otevíral a četl tajnou korespondenci místních obyvatel. Vesnice ho najednou považuje za místního guru a on je na oplátku oblažuje aforismy a životními moudry ve stylu kouzelníka Žita nebo Forresta Gumpa. Výsledkem je fraška osídlená absurdními lokálními figurkami, pohybující se na samé hranici magického realismu.
Druhým románem, který Kiran Desai vydala až v roce 2006, již oslovila čtenáře na obou stranách hranice. Nese titul Dědictví ztráty. Na osudu tří generací jedné rodiny podhimalájského Kalimpongu zachytila historický vývoj Indie za posledních 60 let – od vrcholných let britského kolonialismu až po současnost. Zkušenost soudce Patela se studiem v srdci impéria je do značné míry symptomatická, mnohem zajímavější je však to, jak i po několika desetiletích od vyhlášení nezávislosti na indickém subkontinentu stále přežívá mnohé z koloniálního dědictví. Na paralelním příběhu syna rodinného kuchaře, Bidžua, zase Desai ukázala, jak zrádné a naivní může být vsadit vše na jedinou kartu zvanou odchod z vlasti. Zpochybňuje mýtus amerického snu a ukazuje, že skutečnost může být mnohem bezútěšnější.
Román Dědictví ztráty, překlenující tři kontinenty a bezmála celé dvacáté století, je stejně barevnou, mnohovrstevnatou mozaikou, jakou je i sama Indie – je to strhující zachycení současnosti i minulosti, temných i veselých stránek života na indickém venkově i v podzemí newyorských jídelních řetězců. Podobně jako u mnoha dalších autorů je i u Kiran Desai klíčovým aspektem hledání identity, domova a neschopnost žít přítomností, tedy témata, která jsou dnes, za časů uprchlické krize, možná ještě aktuálnější, než byla v době vzniku románu před dvanácti lety.
.
.
Ukázku z autorčiny tvorby si přečtěte na stránkách Festivalu spisovatelů.
Příspěvků: 0