Rozhovory
Michael March: Kam všechno směřuje
Dávno tomu, co básníkovi, rodilému Newyorčanovi, Michaelu Marchovi uhranula Praha natolik, že tu v roce 1991 založil literární festival, který se ve světě stal jedním z nejuznávanějších. Jen prostřednictvím webových stránek listu The Guardian, který byl dvacet let hlavním sponzorem a mediálním partnerem festivalu, ho každoročně sledovaly desetitisíce, možná statisíce čtenářů. Bez živé kultury se každé město stává mrtvým městem a sám Michael March rád opakuje, že peníze investované do kultury jsou mnohokrát vrácenou investicí. Každý ze zahraničních spisovatelů či novinářů, kteří přijedou na festival, přináší svědectví o Praze i České republice bez milionů vložených do reklamy, když se pak jedná o nositele Nobelovy ceny, má takové svědectví hodnotu ještě vyšší.
Držitelů Nobelovy ceny jste do Prahy přivezl už dlouhou řadu, kteří z nich vám dali tak říkajíc „nejvíc práce“?
Salman Rushdie přijel do Prahy v roce 2001 a jeho příjezd opravdu nebyl jednoduchý. V té době byl pod ochranou britské vlády, protože byl v roce 1989 odsouzen ajatolláhem Chomejním k trestu smrti. Ačkoliv v roce 1998 Irán vyhověl tlaku Velké Británie a klatbu zrušil, útoky na autora pokračovaly dále. Jeho příjezd do Prahy provázela silná bezpečnostní opatření a také demonstrace. Pro nás nebylo jednoduché čelit různým politickým tlakům a hlavně autora chránit. V Praze se setkal v diskusi s Gore Vidalem, jehož rodina zakládala Spojené státy americké. Mimo jiné Jacquelin Kennedy byla jeho nevlastní sestrou. Také jeho účast provázely složitosti. V minulém roce jsme hostili Johna M. Goetzeeho. Usiloval jsem celých deset let, abych ho v Praze mohl představit. Já sám jsem si moc rozuměl s čínským nositelem Nobelovy ceny žijícím v Paříži Gao Xingjianem, ale víte... nemám rád, když se v souvislosti s festivalem mluví jenom o veličinách. Kvalitu spisovatele neurčují ceny.
Pravda je, že v tržním světě se literatura, natožpak poezie, s penězi moc nekamarádí. Člověk se diví, že psaní jako profese stále ještě nevymřelo... peníze to tedy jistě nebyly, co vás vedlo k psaní poezie. Co to bylo?
Byl jsem slepý a nevědomý z nedostatku zkušeností a upřímně jsem toužil uniknout životu, který jsem doposud vedl. Přestože to byl život v samém srdci New Yorku, krásný, vzrušující a romantický. Uprostřed vlivů nejrůznějších civilizací. Přesto jsem prchl, bál jsem se, že tomuto životu plnému rozkoší podlehnu a nikdy nenapíšu ani jediný verš.
Změnila se vaše definice poezie za dobu, co píšete?
Ano-ne. Abych byl schopen proniknout do poezie, potřeboval jsem vniknout i do tajů filozofie. Protože poezie – podstata poezie je filozofie. A této hloubky se vám v mládí nedostává. Poezie je tělo, duše, mysl, barvy, pocity a tomuto neoddělitelnému spojení říkáme báseň. A jazyk slouží k tomu, abychom se pokusili tuto jednotu pochopit. Lidé mají potřebu všechno pojmenovávat, ale když se podíváte do minulosti, tak něco pojmenovat, znamená zničit to. Celý život se potýkáme s tím, že vše se mění. Že skutečnost existuje současně v různých podobách. V jediném okamžiku, kdy je slovo napsáno, může znamenat opak. Je to neustálý pohyb tam a zpět.
Mluvíte o jazyku. Jaký máte vlastně vztah ke své rodné řeči?
Problematický...především si skrze jazyk uvědomuji své vlastní nedostatky ve vyjadřování. A možná je to i omezení právě mého rodného jazyka. Je to, jako by člověk proplouval sférami svých vlastních trosek. Když člověk používá jazyk, tak zkoumá sám sebe, noří se do hloubky. Vynáší věci ven mimo sebe. Pokud jde o roli angličtiny, jde o dobovou záležitost, protože je spojena s celosvětovým užíváním počítačové techniky.
Utvářel se díky poezii váš život jinak, než kdybyste nebyl básníkem?
Nepochybně. Poezie je hledání, které vede k rozčarování. Jenže takový je i život. Beckett mluvil o zklamání. Protože lidský život nevyhnutelně vede k smrti. V tomto smyslu končí život rozčarováním. Pokud nemá člověk velké štěstí, že najde někoho, kdo jej miluje a kdo jej na této cestě provází. A básník navíc zažívá rozčarování spojené s uznáním.
Na to jsem se právě chtěla zeptat. Zanedlouho v Maroku převezmete významnou cenu za poezii, jakou roli ve vašem životě hraje uznání?
Jsem jen člověk a ačkoliv se snažím nacházet rovnováhu mezi stoicismem a epikurejstvím, zmítám se mezi těmito dvěma polohami jako každý. Chvíli se člověk spokojí s málem a vzápětí si chce dopřát rozmařilostí. Myslím, že po uznání toužíme všichni, protože uznání vám dává pocit, že jste prospěšný.
Vy sloužíte poezii i jinak. pořádáte mezinárodní Festival spisovatelů Praha. To přece neděláte pro sebe?
Poezie sama nemá moc, aby se v přirozeném uspořádání světa dokázala ekonomicky prosadit. Chceme-li přežít, musíme činit rozhodnutí a hledat nové cesty, abychom udrželi ve světě rov- nováhu. Máme volbu rozhodnutí a zároveň jsme vázáni svou službou. Festival je darem městu a města festivalu a také jeho dlouholetých podporovatelů. Vyzývá k pozornosti, k přemítání nad smyslem světa. V posledních letech je festival odpovědí na rostoucí militarismus a xenofobii ve společnosti.
Minulý měsíc skončil již 27. ročník tohoto mezinárodního setkání spisovatelů. Téma diskuzí jste shrnul do věty „A příště už oheň“. Splnil tento ročník vaše předsevzetí, nebo chcete-li očekávání?
V diskusích jsme vycházeli z myšlenky Jamese Baldwina a jeho slavné eseje A příště už oheň. Podívejte se, co dává světlo, musí hořet. Nejzajímavější spisovatelé jsou ti, kteří nejvíc provokují a kteří přicházejí s novými myšlenkami. Nové myšlenky mají revoluční charakter, proto byl letošní ročník festivalu tak bouřlivý. Nacházíme se ve stavu jakési války. Jedni odmítají účast v Evropské unii, a druzí ji považují za nejlepší projekt od dob Karla Velikého. Spisovatel Robert Menasse v diskuzi o Evropské unii, v níž zasedl s Lubomírem Zaorálkem a tureckou spisovatelkou Ayse Kulinovou, prohlásil, zda si myslíme, že je český národní stát skutečně schopen řešit výzvy, před kterými dnes stojíme? Zdůraznil, že jsou všechny už dávno globální: finanční toky, ekologické problémy, bezpečnostní otázky a mezinárodní terorismus. Svět se zmítá v kon- fliktech, my nevíme kudy kam. Někteří chtějí uzavřít hranice, jiní proti tomu protestují. Sám jsem napsal: uzavřeme-li hranice, ať nebe sestoupí z nebes. Když se vrátím k vaší otázce: pokud bych měl festival hodnotit podle návštěvnosti, pak jsem spokojený.
Váš festival rozebíral revoluce, ale Česká republika není zrovna revolučně naladěná. Revoluce je jenom jiný název pro změnu. V České republice je zvykem být nespokojený a tento obyčej přetrvává. Jinak tu ale v současné chvíli nemají lidé důvod začínat nějakou revoluci. Mají práci a určité zázemí. Když je v Praze všude k dostání skvělé italské víno, proč by někdo pro- testoval? Ostatně problém se sametovou revolucí byl, že myšlenky vždy předběhnou sociální realitu běžného žití. A proto zákonitě musí přijít zklamání. Podmínky listopadové revoluce byly nadiktovány zvenčí zájmy mocností. A i dnes jsou podmínky České republice diktovány Amerikou, Německem a nyní třeba Čínou nebo Ruskem. Velké ryby vždy pojídají ty malé.
Já myslím, že v současné době by byla potřeba nějaká duševní revoluce, ale to se nestane. Jediná revoluce, ke které teď dochází, je ta mediální a populistická. Lidé se bouří proti pravdě. Je to vlastně taková dystopická revoluce. Je to však jiný typ Dystopie, než o které psal Orwell, protože tu nemáme žádnou diktaturu. Vláda nevlastní tisk, ačkoli jej určitě ovlivňuje. Je tu svobodný tisk, ale lidé revoltují proti tisku a tvrdí, že není svobodný. Takže vlastně sami kritizují a ničí svoji svobodu. Bouří se proti vzdělaným elitám. Je to téměř typ proletářské revoluce, protože populismus je určitá forma proletariátu. Dochází k institucionalizaci stupidity a konformismu.
Nejedná se tedy podle vás o revoluci pozitivní, ale je to revoluce negativity?
Říci, že média jsou zmanipulovaná a nesvobodná, je vlastně autoritářská myšlenka, která byla do lidu implementována. Vždyť první dodatek Ústavy Spojených států dává svobodu slova. Nebyl to jedinec, kdo mohl otřást mocenskými strukturami, byla to média – tisk. Jestliže se nyní někdo snaží ukrást novinářům jejich svobodu, znevěrohodňuje je a říká, že píší jen lži – tím je oslabuje, a oni pak nemají sílu konfrontovat skutečné mocenské elity ve společnosti. Takže ti, kdo opravdu mají moc, ještě rostou a tuto moc pak paradoxně používají proti zájmům obyčejných lidí, kteří jim ji poskyti. Jednou z nejstarších myšlenek světa je snaha zničit to, co je skutečně svobodné.
Myslíte, že spisovatel by se měl někdy vzdát svého umění ve prospěch veřejnosti?
Každý se musí rozhodovat sám za sebe. Jako příklad uvedu některé spisovatele, které jsme pozvali na letošní ročník festivalu. Američan Wesley Lowery poukazuje na nespravedlivou smrt mladých černochů v Americe a na to, že jejich jediným zločinem je to, že jsou černí. Kirill Medveděv odmítl hrát v rámci pravidel systému a vydal se naprosto odlišnou cestou v putinovském Rusku. Robert Menasse vystupuje proti vzestupu nacionalismu v Evropě. Největší žijící básník Adonis je zase velikým kritikem radikálního islámu. Podobným tématem se zabývá i Maročan Mohammed Achaari. Martin Reiner zkoumá životy běžných občanů, každého jednoho z milionu, jehož životní cesta je cestou s těžkým křížem. Dá se říci, že literatura je neustálý dialog, v němž autor hledá rovnováhu se světem.
Nedávno vyšla v českém překladu Jiřího Joska vaše sbírka Spálené šaty léta.
Když vidím své jméno na obálce knihy, cítím ohromné vzrušení a trému. Snad i strach. Poezie je jako pramen, je to život sám. Číst poezii, vnímat poezii, vyžaduje starý metabolismus. Musíte se vrátit do stavu pomalého vnímání. Umožnit slovům proniknout do vašeho těla, do vaší mysli. Teprve tak je můžete strávit, vychutnat, slyšet jejich hudbu.
.
Rozhovor Dagmar Sedlické s Michaelem Marchem vyšel v Literárních novinách 1/2018.
Příspěvků: 0