O mistru Nabokovovi trochu jinak

Tento soud, zopakovaný samotným autorem v poznámce k jeho sbírce z roku 1975, je úsměvný a zároveň znepokojující: Nabokovy povídky jsou vystavěny v jazyce, který si podle mého názoru často zaslouží přízvisko geniální. Samotné povídky jsou nicméně sebereflektujícími hrátkami. Přebíhají mezi styly s neutuchající energií dítěte, které trhá papír na cáry. Také často působí jako experimenty a i když jsou zajímavé, občas nefungují.

Z části za to může důkladnost, s kterou Nabokovův syn Dimitrij probral otcovy archivy. Do mezer mezi významnými pracemi narval texty, psané do nenáročných emigrantských časopisů. Dalším důvodem je, že Nabokov pociťoval náklonnost ke krátkým povídkám. Říkal jim „malá alpská forma” románu. Zní to krapet podivně. Obzvlášť, když to vysloví autor, jehož sebrané povídky zabírají skoro osm set stránek. Faktem ale je, že tuto formu v roce 1951 zavrhl. To bylo dokonce předtím, než sklidil úspěch s Lolitou. Krátce se k nim vrátil později. Jak říkal – šlo o „anglické” – nepřeložitelné povídky. Cítil, že jsou těžko převeditelné.

Během meziválečných let, která strávil v Cambridge, Berlíně a nakonec v Paříži, vévodilo Nabokovovým povídkám přemítání o smutku (jeho otec byl v roce 1922 zastřelen v Berlíně), o ztrátě domova a vzestupu totalitarismu. Zajímavým příkladem je Čorbův návrat (1925), inspirovaný mýtem o Orfeovy. Pak Borgesova návštěva Muzea (1939) a stejně fantaskně-realistický Mrak, Zámek a Jezero (1936), na nějž lze nahlížet jako na doplněk ke kafkárně, k románu Pozvání na popravu (1935).

Někteří kritici haní Nabokovo spojování realismu 19. století a modernismu. Označují jej za nemotorné. Ale i kdyby to tak bylo a žádná z jeho povídek nefungovala (což není pravda), pořád stojí za přečtení, už jen kvůli všem těm metaforám a paralelám. Kdybych měl uvést jen pár z nich – „mandarinkové špičáky“ dálkových světel „zanořené do mokré šedi asfaltu“ (Zaměstnaný muž); „mráček černého vlhka na malinovníku“ (Nataša; ženský čípek připomínající „ocas uvařeného kuřete“ (Leonoardo); nebo sklenice na večírku, „rostoucí jako houby ve stínu židlí.“

Poslední příklad pochází ze „Sester Větrníku“, jedné z posledních povídek, kterou Nabokov napsal před tím, než se začal věnovat výhradně románům a poezii. Je jednou z jeho nejlepších. Stejně jako v Šorbově návratu, i tady přemítá o možnosti souhry mezi posmrtným životem a hmotným světem. Hravě, s pomocí akrostichu, představuje svou pozici v posledním odstavci.

Znaky a Symboly (1948) jsou podobně metafyzické, i když mnohem víc pochmurné. Představují vrchol Nabokovovy práce s krátkou formou. Pro mne to je jedna z nejlepších povídek minulého století. Postarší židovská dvojice odjíždí na návštěvu svého syna do ústavu pro choromyslné. Tam se ale dozvídají, že se musejí vrátit. Znovu se pokusil o sebevraždu. Trpí tzv. referenční mánií, „představuje si, že všechno dění kolem souvisí s jeho osobností a existencí… Mraky na nebi si pomalu přenášejí neuvěřitelně detailní zprávy, jež se ho týkají. Zapadající slunce probírá jeho nejvnitřnější myšlenky s temně gestikulujícími stromy.“

Na oněch šesti stranách je každý detail hrozivý a každý odstavec je plný zlých znamení: košík povidel, zastavený vlak, umírající pták, plačící dívka, zapomenutý klíč, rozsypané karty. Žena přemýšlí o strádání, se kterými musela ona a manžel bojovat. Prohlížení fotoalba přináší další bezútěšné vzpomínky:

„Teta Rosa, věčně nespokojená, úzkostlivá stará dáma s divokým pohledem, která žila v třesoucím se světě špatných zpráv, bankrotů, vlakových neštěstí, rakoviny – až do doby, než ji Němci zabili, společně se všemi ostatními lidmi, o které se bála.“

Rodiče si konečně dopřávají půlnoční večeři. Rozhodli se, že přivedou syna domů. Přeruší je dva telefonáty: omyl, volající špatně vytočili číslo. Příběh končí, když telefon zvoní potřetí. Záleží na čtenáři, ať se rozhodne, zda šlo o telefonát oznamující synovu nevyhnutelnou smrt. Příběh skvostně přednáší „realitu“ ve fikci. Kreslí paralely mezi synovým pomateným stavem a koncepcí krátké povídky, jako přísně seřízeného stroje, kde nic není bez důvodu a smyslu. Nelze se divit, že Nabokov se cítil šťastnějším v tom, co považoval za volnější, rozsáhlejší možnosti románu.

Autor: Chris Power (Guardian Books Blog, 25. 8. 2010)
přeložil Tomáš Rákos