Žijeme ve světě, kde válka číhá za rohem

 

Jde o autora nesmírně plodného, napsal čtrnáct knih (většinu z nich tvoří romány) a osm filmových a televizních scénářů. Čeští čtenáři se s ním mohli seznámit prostřednictvím satirického románu Zánik Empire Falls (2001, česky 2004, Ikar), který se odehrává v bankrotujícím maloměstě ve státě Maine. Za tento román získal Russo Pulitzerovu cenu a později podle ní byla natočena stejnojmenná televizní minisérie stanice HBO. Russo zná „americké maloměsto“, v duchu americké literární tradice dovede s bravurou vykreslit jeho pitoreskní hemžení, ale i komplikované charaktery konkrétních postav. Tento talent nakonec uplatnil i ve scénáři k britskému filmu Univerzální uklízečka s Rowanem Atkinsonem v hlavní roli.

 

V nedávném rozhovoru pro časopis Time, který přejímáme, hovořil Russo o své poslední knize Chances are. Tento naléhavý román o osudu, rozhodování a náhodě začíná v době „odvodové loterie“ do Vietnamské války. Zatímco dnes může televizní loterie rozhodnout leda tak o našem zbohatnutí, pro americké muže narozené mezi roky 1944 a 1950 mohla znamenat oddálení či přiblížení násilné smrti. Do války ve Vietnamu byli vybíraní náhodně – taháním kapslí obsahujících všech 366 možných narozenin (mysleli i na přestupný rok). Právě tak kniha začíná, tři devatenáctiletí kamarádi Lincoln, Teddy a Mickey, studenti umělecké školy, sledují miniaturní televizi, kde se právě rozhoduje o jejich osudu. Vzápětí se dozvídáme, že jde o flashback. Je rok 2015, Obamovi končí funkční období a tři zestárlí kamarádi, zatěžkáni nemocemi a finančními problémy, se scházejí, aby společně strávili dovolenou v letním domě jednoho z protagonistů. Ani jeden ve Vietnamu nezemřel. Právě pocit viny – že měli větší štěstí než druzí ­– je jedním z ústředních témat románu.

  

Často se ve svých dílech necháváte inspirovat vlastním životem. Jste jedním z těch tří 66letých kamarádů v Chances Are…?  

 

Uznávám, že moje neochota příliš riskovat, moje obavy, jestli nepřistupuji ke všemu příliš bezpečně – to všechno se odráží v postavě Lincolna. Teddy miluje intelektuální život, ale uvědomuje si, že při něm hrozí nebezpečí ztvrdnutí srdce vůči okolnímu světu. Mickey je zase těžký, rock’n’rollový frajer. A já měl stejný drive jako Bruce Springsteen – mínus talent.

 

Postavy vašeho románu vzpomínají na dobu, kdy probíhaly odvodové loterie do Vietnamské války. Jaké to pro vás v té době bylo?

 

Pamatuji si velmi živě, jak jsem byl s přáteli na Arizonské Univerzitě, na všechny ty příšerné vtipy a pocit pospolitosti, když to začalo. Jak jsme se v jednu chvíli vzdálili, abychom zavolali domů. Teddymu jsem dal své vlastní číslo 322. Jsou časy, kdy je dobré být chytrý, a časy, kdy je dobré být pracovitý, ale toho večera se vyplatilo mít štěstí.

 

Myslíte si, že jsme blízko tomu, aby se historie opakovala?

 

Války představují to, co o sobě jako lidské bytosti víme. Jakékoliv chyby, které v sobě vidíme, v sousedech, přátelích a nepřátelích. Jestli existuje něco jako prvotní hřích, tak to jsou právě války. Pokud se tento hřích silně zapíše do světových vůdců, tak pak ano, je těžké si představit svět, kde války nečíhají za rohem.

 

Teddy říká: „Můžeme argumentovat, že dělat dětem přesně to, co dělali nám, je tím nejstarším příběhem na světě.“ Jak moc je to podle vás pravdivé či nepravdivé tvrzení?

Když se mi vrátil otec z války, byl to už muž ve středním věku. Přijímal rozkazy asi tak dlouho, jak mohl, a rozhodně nehodlal začít poslouchat příkazy mojí matky. Když přišel čas stát se otcem, byl jsem stejně vystrašený jako kdysi on. Ale když se moje děti vracely ze školy nebo když jsme usedli kolem stolu k večeři, tak se nikdy nemusely obávat, kde jsem.

 

V recenzi na jeden váš román si autorka kladla otázku, jestli náhodou nejste misogynní. Co si o tom myslíte?

 

Musím přiznat, že jsem vychovaný katolík, takže moje první reakce, když o mě někdo říká něco špatného, je ptát se: „Bože, je to pravda?“ V té době mé kariéry by se dalo tvrdit, že už jsem napsal strašně moc věcí o mužském dobrém či špatném chování. Byl jsem pak vděčný za lidi, kteří se mě zastávali. Nebylo ani tolik lidí tvrdících, že jsem arogantní idiot. Nevím, kdo ta mladá žena byla, ale nemám pochyby o tom, že svým tvrzením věřila a že na takový názor měla rozhodně právo.

 

Mnoho vašich děl se točí kolem osudu, počítaje vaše nové dílo. Věříte v osud?

 

Na světě je mnoho věcí, které jsou předurčeny, a i když se sebevíc snažíme, tak je nedokážeme zvrátit či pozměnit. Pak jsou zde věci, nad kterými máme kontrolu. A nakonec tu je to pitomý štěstí. Ale předpokládejte, že mě postavíte znovu na místo, kde jsem všechno začal, se svými rodiči, ve stejné ulici a dáte mi 99 šancí na život. Bylo by to 99 rozdílných životů.

Richard Russo čte ukázku z Chances Are...

S využitím článků v magazínech Time (Autorka Lucy Feldman) a Guardian (autor Mark Lawson) připravili Šimon Kozák a Vojtěch Bohuslav.