Maarten 't Hart: neutuchající inspirace – II.

Ještě větší vlnu veřejného zájmu Maarten 't Hart, původně kritiky přezdívaný „Wolkers v obleku“, vyvolal tím, že se na pověstném Knižním bálu v Amsterdamu, na němž tradičně tančí celá holandská i vlámská literární obec, v roce 1991 objevil převlečený za ženu. Sama o sobě bizarnost, ovšem korunu jí nasazuje fakt, že televizní štáb autora v dámských šatech nepoznal. Pravou identitu „Martičky“, za niž se 't Hart před zraky kamer na ples vypravil, odhalila až o půl jedenácté partnerka spisovatele Harryho Mulische. Ovšem nešlo jen o laciný teatrální trik ve snaze přitáhnout mediální pozornost. Autor, který léta jako ctihodný profesor přednášel na univerzitě v Leidenu nauku o chování zvířat, se poprvé za ženu převlékl roku 1967, veřejný coming-out přišel ve zmíněných devadesátých letech, s nimiž se také jeho transvestitické období uzavřelo. 't Hart k tomuto kroku do „normálu“ prakticky podotkl, že mu fintění zabere příliš času. Záliba v estetice ženské módy mu však zůstala. Sám toto kontroverzní údobí v reakci na četné dotazy zdůvodňuje specifickým vztahem k opačnému pohlaví (vzpomeňme v Ptácích na Martu a doplňme, že 't Hart si nyní ve stáří pochvaluje nabytou imunitu vůči zamilovanosti): úkon převlečení se za ženu ho osvobozuje od bodavé touhy po jiných ženách. Někdo dilema touhy řeší radikálně transvestitismem, jiný jako básník J. H. Krchovský, abychom sáhli do české kultury, příklonem k buddhismu. Umělci byli odjakživa na štíru s měšťáckými zvyklostmi a ustrašeneckým opatrnictvím. Nutno podotknout, že 't Hart žije již padesát let v monogamním bezdětném manželském svazku s indoložkou Hanneke van den Muyzenbergovou, kterou pojal za choť v r. 1967.

Ve vztahu k písemnictvím k tomu autor poznamenává: „V nizozemské literatuře (…) jsou ženy vždy snadno dosažitelné, celou dobu běží o sex. Ve skutečnosti jsou ženy nedosažitelné. To mě obzvlášť zajímá. Proto je toto nevyhnutelně i téma mých knih.“ Doplňme třeba již zmíněného Času zásnub, originálně obměňujícího motiv milostného trojúhelníku, v němž 't Hart tak, jak je u něho zvykem, v první osobě pozoruhodně líčí zákruty vztahů přátelských i milostných, aniž by přitom upadl do sentimentality. V přátelství hlavního hrdiny-vypravěče s Jourim (tedy Jurajem), obou nadaných studentů, funguje tajemný princip nevysloveného doporučení, co se výběru kamarádek a později partnerek týče. V jeho důsledku Jouri protagonistovi jednu po druhé přebírá jeho potenciální i reálné přítelkyně, sám však není schopen zamilovat se do ženy, kterou mu jeho přítel neoznačí svým zájmem. Což vede i k druhému paradoxu: ženy si s protagonistou něco začínají právě proto, aby na sebe upoutaly Jouriho pozornost. Přátelství obou kamarádů tak neustále osciluje mezi loajalitou a žárlivostí. Napětí se dá krájet.

Maarten 't Hart začal systematicky psát v roce 1968 během povinné vojenské služby, kterou ovšem vykonával v lékařské laboratoři v Rijswijku, takříkajíc z dlouhé chvíle, aby naplnil své dětské krédo. Než publikoval byť jedinou větu, měl v roce 1971  (díky kalvínské disciplíně?) na papíře hned tři romány: Kameny pro kalouse ušatého (Stenen voor een ransuil, 1971), Měl jsem druha ve zbrani (Ik had een wapenbroeder, 1973) a Ptáky jako vrchol tohoto trojlístku, který však vyšel tiskem až v roku 1978. První román o silně reformovaném muži vyrovnávajícím se se striktní výchovou i homosexualitou získal čestné uznání v literární ceně pro debutanty. Právě to autorovi dodalo odvahu vypravit se do nakladatelského světa a povzbudilo ho v dalším tvůrčím úsilí. Nakladatelství dalo prvotině zelenou. Autor však vyhráno neměl, protože zveřejnění druhého románu nepřineslo kýžený úspěch a nakladatelství odmítalo vydat román další. Ptáci tak museli čekat dalších pět let, než nastane jejich čas. Začíná se jakési mezidobí, kdy 't Hart nečeká s rukama v klíně, ale zkouší sílu na menších prozaických útvarech, doba pokusů a čekání. Ale také životních změn. 't Hart je v té době již vědeckým asistentem na univerzitě v Leidenu, kde se spřátelí s jiným nadějným spisovatelem, budoucím věhlasným povídkářem Maartenem Biesheuvelem (*1939). Oba se podporují, ale také předhánějí. 't Hart si žárlivě všímá, že Biesheuvel v bytě u rušné ulice čaruje z psacího stroje jeden příběh za druhým, aniž by je hledal, přepisoval. Biesheuvel své fantastické povídky záhy shrnuté do úspěšného souboru In de bovenkooi (Na horní palandě, 1972) „nepsal, on je vyťukával“. (Hle, jakého rozdílného hodnocení může od dob Capoteho a Kerouaca nabývat rozlišení „writing“ a „typing“!) Biesheuvelovu titulu se dostalo nadšeného přijetí, kdežto o 't Hartově debutovém textu recenzenti mlčeli. Určitou satisfakci pro mladšího z Maartenů znamenal rok 1974, kdy za povídkový soubor Zbožný lid (Het vrome volk) získal Multatuliho literární cenu. Následuje další povídková sbírka a hojně čtená studie o krysách později přeložená do angličtiny.

Pak přichází annus mirabilis – rok 1978, který byl pro 't Harta vskutku zázračný. Nejenže získal doktorát, ale Ptáci mu zajistili opravdový průlom a trvalé místo v kánonu světové literatury. Než se budeme věnovat autorově další tvorbě, podívejme se nejdříve na genezi Ptáků. První verzi románu autor vrhl na papír za pouhý měsíc v mrazivém lednu roku 1971, kdy se jeho žena Hanneke vypravila na měsíční cestu do Indie a jeho obklopila naprostá tvůrčí samota. Na začátku ho pronásledovala, jak s odstupem vzpomíná, neodbytná představa muže, volně spojená s předchozím románem, muže sedícího osamoceně v domě a později bez rozmýšlení pojmenovaného Maarten, aniž by si 't Hart plně uvědomil autobiografické vyznění takto nazvané literární postavy (v autorově širším příbuzenstvu bylo nejméně šest Maartenů, on byl pátým přírůstkem toho jména v pořadí). 't Hart sám zprvu s textem nebyl spokojen – zdál se mu neohrabaný, příliš emotivní. Proto ho v oněch letech větu po větě, odstavec po odstavci cizeloval, jako by se jednalo o dizertaci. V černém sešitě, který tvořil rukopis budoucího bestselleru, avšak dnes je pokládán za ztracený, přibývalo přepisovaných pasáží, a to až do osudného roku 1978, kdy ho na psacím stroji ještě jednou naposledy přepsal i se všemi změnami, a dokonce některé pasáže seškrtal (genetika měla hrát v románu původně větší roli). Autor vyznává, že ono emocionální nasazení, s jakým byla napsána původní verze, bylo natolik mocné, že ho i později strhávalo a neumožňovalo mu úplný odstup od látky, rozestup mezi pisatelem a napsaným, nutný pro nezaujatou jasnozřivost. Ptáci měli úspěch a autor doručil jeden exemplář i své lásce ze studentských let Marijke Reedijkové, skutečné předloze literární Marty. Kniha byla brzy zfilmována (1981).

Přízeň čtenářů si Ptáci vydobyli rychle a záhy byli zařazeni mezi školní četbu. Na vstup do kompendií literární historie si ale museli počkat. V dobových akademických diskusích, v nichž literární vědci, jež 't Hart peskuje za chybějící všestrannou sečtělost, vyžadovali po americkém vzoru razantní společenskou kritiku „pouličního ruchu“, si psychologické texty o značně individuálních hrdinech jen složitě hledaly cestu. 't Hart byl spolu s literátem Oekem de Jongem (*1952) srovnáván s americkým satirickými prozaiky Josephem Hellerem, Kurtem Vonnegutem a Johnem Irvingem, kdy nizozemské straně těchto pomyslných vah ('t Hartovi, de Jongovi) byl vyčítán nedostatek společenské angažovanosti. ('t Hart: „Nikdy se nezabývám takovými věcmi, jako vládou a správou, organizací a politikou.“) Až v nedávné době se Ptáci dočkali akademické rehabilitace díky mysticizujícímu pojetí přírody a zakotvenosti v místním prostředí. A navíc, nenaplnila za tu dobu požadavek „pouličního ruchu“ jiná díla, kupříkladu kronika nizozemské společnosti Bonita Avenue Petera Buwaldy (česky 2013), v níž úpadku rodiny z vysoké společnosti dominuje univerzitní rektor?

Mohlo by se zdát, že finančně zajištěný spisovatel usne na vavřínech. Opak je pravdou. Bezprostředně poté následoval 't Hartův nejautobiografičtější text – „román o otci“  Pohřební zřízenci (1979), který autor zřejmě pro neskrývané emocionální angažmá považuje po Ptácích za svůj druhý nejlepší. Líčí v nich svého otce vykonávající vedle tradičního povolání zahradníka–pěstitele i méně konvenční profesi hrobaře (malým Maartenem obdivovanou, ovšem společensky na úrovni popeláře).  Otcově vitalitě a energičnosti – jeho pohledu „uhrančivě zelených očí“ se bojí všichni zuřiví psi a v minulosti se před nimi rozklepal i nejeden nacistický okupant – se do cesty postaví rakovina ohlašující svůj příchod bolestmi žaludku. Aby vypravěč, autorovo alter ego, otce nezbavil šance s nemocí bojovat a radovat se ze zbývajícího kousíčku života, zatají mu hrozivou diagnózu. Čteme tedy obdivnou poctu in memoriam založenou na smutném faktu blížící se smrti, ale i vypravěčova mučivého mlčení.

K této době též patří smršť článků a recenzí, jimiž se 't Hart profiloval jako obávaný polemik i poučený kritik. Přestože zejména v raných textech najdeme pro jejich lineárnost více vědce než umělce, nelze 't Hartově esejistice obecně upřít vlastní, od nikoho neodpozorovaný postoj stavějící na poznatcích biologa i sečtělého kritika. A také přesnost exaktního vědce chránící 't Harta (a ještě více čtenáře) před vágním recenzentským žargonem. Pro 't Harta je též charakteristické, že se jako citlivý čtenář v estetickém soudu plně spoléhá na svůj vlastní osobitý vkus podložený encyklopedickými znalostmi. A právě díky své erudici mohutně přispěl i do diskusí o feminismu. Provokativní esejistická sbírka Žena neexistuje (De vrouw bestaat niet, 1982) je aktuální i dnes. Z pozdější tvorby uveďme detektivně laděný psychologický román Korunní svědek (De kroongetuige, 1983), Hněv celého světa (Het woeden der gehele wereld, 1993, česky 2002), založený na pozadí nevyřešené vraždy spjaté s kolaborantskou historií, kromě Ptáků jediný do češtiny přeložený 't Hartův román, a ojedinělý historický román Bouře nad žalmy (Het psalmenoproer, 2006) popisující bouřlivé hudební reformy v protestantské liturgii 18. století.

Mimo náboženství se autorovo vyhraněné „nenávidím a miluji“ uplatňuje i v literatuře (a hudbě), takže lze mluvit bez nadsázky o jím milovaných a nenáviděných autorech. V této souvislosti proslula disputace o roli konvence v literárním řemesle se spisovatelem Fransem Kellendonkem (1951–1990), autorem prvního a dodnes čteného AIDS-románu v nizozemské literatuře Mystické tělo (Mystiek lichaam, 1990). V této diskuzi 't Hart definuje svou poetiku. Jeho cílem je především čtenáře strhnout, forma i kompozice jsou mu druhotné, literatura je mu „kondenzovaným sebevyjádřením“, kdežto Kellendonkovi, který má blíže k magickému realismu, běží více o „zkoumání skrze obrazotvornost“, o chladnou distanci. Jemu ('t Hartovi) blízcí autoři jsou Faulkner, Proust, T. Mann, Fontane, Dickens. Naopak si necení H. Millera, D. H. Lawrence (nepochybně pro přístup k sexualitě), Gombrowizce, Kafky ani Nabokova. Vyzdvihuje lyrickou poezii. Pozoruhodná je v tomto rozhovoru schopnost obou rozdílných autorů odhlédnout od vzájemných animozit a i přes rozdílný přístup ke skutečnosti spolu vést plodný dialog.

Němečtí kritici charakterizují 't Harta jako „zázračně staromódního vypravěče“, který v literatuře vytvořil vlastní svět rozpřažený mezi Maassluisem a Leidenem, a obstojí tak i ve srovnání s takovým klasikem, jako je Charles Dickens. Přestože 't Hart nikdy nepoložil hlavu na špalek postmodernismu (v jeho díle nenajdeme zcizující ironii ani metanarativní hrátky se čtenářem), těžko ho lze vystihnout jako literáta píšícího ryze „postaru“. Inovativní prvky se dají najít v nakládání s časem vyprávění, kde navazuje na modernistické tendence Marcela Prousta a Williama Faulknera. Kdyby nebyl svůj, nebyl by čten. Ano, je především vypravěčem, vypravěčem osobně laděných příběhů, mistrem citlivých vhledů do intimity soukromí, do specificky prožívaného světa, spisovatelem neztrácejícím kontakt s živou skutečností, jehož postavy se nikdy nemění v roboty. Pro citlivé pozorování vnějšího i vnitřního světa se o 't Hartovi uvádí, že několik generací Nizozemců naučil „vidět“.

Přes vrozenou plachost, další z mnoha rozporů, vystupuje pravidelně v médiích, v roce 1993 vedl literární talkshow a roku 2014 oslovil široké nizozemské publikum pořadem o pěstitelství Maartenova zahrada. 't Hart patří mezi umělce typu Woodyho Allena: veřejným vystupováním nejednou vyjadřuje zděšení nad bídou světa, takže z holokaustu například vyvodil důsledky pro osobní život – bezdětnost, avšak ve svém (především nedávném) díle leckdy srší radostí a potěšením ze života. Žije obklopený přírodou, hudbou i slávou žijícího klasika.