Básně
Poezie 2020: Tomáš Gabriel
Dalším z básníků generace takzvaných mileniálů, neboli generace Y, jejichž poezii vám přinášíme, je Tomáš Gabriel.
Tomáš Gabriel (1983) je básník a esejista. Za svůj debut Tak černý kůň tak pozdě v noci (2012) byl nominován na Cenu Jiřího Ortena, za následující knihu Obvyklé hrdinství (2016) na Magnesii Literu za poezii. Jako editor se podílel na antologii Nejlepší české básně 2015. Kromě jeho básnických textů jsou pozoruhodné i kritiky a reflexe, které publikuje na blogu pozdevnoci.blogspot.cz. Pro jeho poezii je typická jistá hravost v přístupu k jazyku, básnická poťouchlost. Texty z připravované sbírky Údolí pokusu o výsadbu bříz, která má ještě letos vyjít v nakladatelství Fra, by se daly s mírnou nadsázkou popsat jako sci-fi poezie: sledujeme osidlování jakéhosi vzdáleného světa, všechno je jinak. Tuto figuru ale zároveň můžeme vnímat jako zásadní příspěvek k dění tady a teď, mimo jiné i k aktuální debatě o environmentální poezii. Gabriel se totiž i na konci vesmíru orientuje na krajinu a představa osidlování jiného světa se spojuje s (nevyslovenou) myšlenkou, co dělat, jestli (až?) ze Země jednou zůstane jenom nehostinná poušť.
...
...
Tomáš Gabriel: Zapažit svah, to se jim řekne
Odpočinkový režim
Příliv. A druhý příliv a třetí. Pak odliv
a čtvrtý příliv a druhý, velký odliv
a to celé pořád dokola.
Jména těchto planet byla změněna
z kódových na božská: od té nejblíže Kramli:
Bumlan Brumlítko a Joe. Poněkud zmatený vánek a mírné,
horizontální deště. Ohromná síla planet
řídí spánek. Harmonie přírody
a přírody původem ze Země.
On z dlouhé chvíle vymyslel špatný vtip.
Měl ten den spoustu času
do západu Kramle za Bumlan,
a tak jej trochu vylepšil.
Pokoušel se představit si, že jej nezná,
až se možná v duchu vážně usmál.
Má mysl tedy není odporná, řekl si.
Zaklepal jí na tělo a spolu šli pak krokem
údolím pokusu o výsadbu bříz a povídali si
o nové výsadbě. Jestli podle ní nenazvat
jižní svah Hory pokusu o výsadbu (obecně).
Oběma připadal výjimečný.
Opouštíme dvojici právě ve chvíli,
kdy se její rozhovor stal zvláštním
a vracíme se k přírodě
v přírodě. Soustředíme se
na tu jemnou disproporci. Zavíráme oči,
předsazujeme bradu. Jsme ústy
ve větru, jazykem v povětří.
Zkoušíme máváním zuby vysušit jazyk.
A zatím nepozorovaně připlouvá letadlo,
přilétá vesmírná loď.
..
*
Že se flotila namáhá,
dělat lodím tolik oken, prohodil jsem. Ona
prohodila, to že asi, a pak něco spadlo na zem
a než jsme to odhalili, byli jsme už v temné chodbě.
Snadže tomu neuvíznem v krku! prohodil jsem zas a ona
prohodila: snad. Nikdo nás už nevyrušil,
takže mne to znejistělo,
až dokud se neusmála. Asi ze stresu.
Tak kam dneska? Bumlan, otráveně, ale s citem
vložil jsem jí papír do rukavice. Měla novou kombinézu
s polstrováním všude jinak. Podivila se,
proč že jsme se zasekli? Vysvětlil jsem jí,
že jsem se chtěl dotknout její ruky.
Nečekaná upřímnost by mohla být mou zbraní,
pomyslel jsem si.
Veliký a modrý, popsal jej kdysi prezident USA,
když ho našli, a moji kluci nás na něj dostanou
do dvou let! Trvalo to jen rok.
Nový pohon byl nakonec jednodušší
než si kdo předtím dovedl představit.
Odkud jsi? Kuchař, odkud ty?
Ále, New York, ani se neptej.
A jak ses vlastně naučila anglicky?
Měli tam, odkud přicházela, školy
na kterých učili jazyky, o zvířatech
a taky co dělat, když v životě potřebuješ něco zařídit,
co dělat, když ti někdo dá početní úkol, jakou filosofii.
Proto byla v SQ. To nás dávaj jenom k nim do party,
ale všechnu drsnou práci stejnak dycky uděláme my!
Jen co jsem pryč od pěchoty a s ní sám,
tak už jenom já.
..
Kvíčala
Míjíme místa ve vesmíru... zadumal ses, věda,
žes tím myslel víc, než jsi formuloval.
Kéž by to míjení mohlo býti rychlejším!
povzdychl sis nahlas a usmál se na ni,
jako by věděla, na cos myslel
a ona se také usmála,
protože poznala, že se směješ
i když jí to pak přišlo dívné: Jaké míjení?
Ve vesmíru. Míst. Zdálo se, že žádná
nápověda nenahradí dlouhou verzi vysvětlení
toho, co ti šlo hlavou, ale jí to už seplo,
znala tě: Aha, jakože
prázdný prostor ve vesmíru je možné brát taky jako
jednotlivá místa, která míjíme, a to slovo míjet přitom
má v sobě i cosi z pozastavení. Když se dva minou,
říkáš to mně, takže my dva,
zdánlivě se potkají, leč nepoznají se,
nestanou se, nepřerušuj mě, tím druhým
a tys jaksi paradoxně, usmáli jsme se,
věřil jsem v té chvíli dávno, že se přesně trefí,
projevil své přání,
aby to celé probíhalo rychleji.
Tedy nejen ta cesta prostorem,
ale aby pominuly naše životy,
což právě nechceš...
Zvládla to i s tím závěrem.
Někdy člověk vypadá jak věštec,
i když se jen chvíli trochu soustředí.
Odešels potom, sám, hlavním potrubím lodi.
Vyšels hned, jak domluvila, takže to vyznělo,
jako hrozná hrubost nebo kompliment,
prošel jsi kolem škvarkového pohonu,
jak ti Chet zkusil namluvit, že se ta bublina jmenuje
a říkal sis, jak je trapný, a že když si
Janina dá zase třeba u kontrolek kafe,
řekneš jí ten vtip. Že to ji snad potěší.
Ona má ráda, když se směje,
a na koho v tom stavu vidí,
ten to má u ní zas o kousek lepší.
Ozdobné záclonky v okrouhlých oknech její
kajuty mu nedávaly spát,
jí se tam naopak spalo dobře.
Chet ale nejsi ty, ty jsi někdo jiný,
i když by ses také jednou chtěl s Janinou mazlit.
Neopravuješ plášť, nejsi na vesmírné procházce.
Jdeš tudy jen tak, jakoby nic, zrovna
a docela dobře ji tu můžeš potkat,
náhodou, jak jakoby nic, zrovna třeba
opravuje plášť nebo je na vesmírné procházce.
...
Údolí pokusu o výsadbu bříz
Sešli jsme údolím rovně až dolů, do díry.
V cestě nám stála jen zvířata a kameny
pasoucí se na mrtvolách rostlin.
Zavedeme glykan?
Na to je myslím již pozdě či brzy.
Pokračujme dále modrou skalicí!
zvolala a další prací ztichla.
Světlo se již začínalo lámat o štít a počasí.
Takovou jsem ji měl nejraději,
když něco rozhodovala. Pořád takovou je.
Dal bych si čerstvě utržený čaj!
Usmála se nové verzi mého stále obnovovaného
povzdechu čerstvosti. Pořád se mu směje.
Šátek u zadku Bource! odpověděla.
Taky jsem se zasmál. Zasmála se,
takže bylo bývalo by snazší říci zasmáli jsme se.
V díře jsme se zastavili a dali se do práce.
Jedna z bříz se podle všeho ujala.
Asi ji jen ochránily senzory, takže zase nic.
Nemůžeme je mít všude. Vypni to.
Zkusíme k ní dát nějaké zvíře?
Jelen dostal signál, že má přestat jíst.
Do jeho mysli se vrátila představa koule,
pocit bytí součástí stáda přes parohy
spojeného bleskem. Nerozuměl, ale chtěl
jíst a pít a pářit se a pak zůstal a stínil.
...
Údolí pokusu o výstavbu bříz
Zapažit svah, to se jim řekne, ucedil Bob
a potom zas nevěděl, co dodat.
Blbečkům! dodala Jannis. Jó!
přidal si ještě Bob a měl ji za to rád
a rovnou se chopil svého kmínku.
První přece pažit, Bobby. Bóže,
ucedila pro sebe přes děrovaný dýchač,
zády k němu a na mute. To že
je snad úplně blbej.
Z ní a do ní i sám.
Když se po pár krocích směrem k betonárce
otočila, kde je a jestli jde, uviděla jej
s rozpaženýma rukama v dálce
uprostřed obrovského, ještě čerstvého údolí,
ve kterém před pár dny na chvíli bývala alej,
čerstvého, protože krátery po dopadu
do roka ještě neměly tolik spadu,
a tehdy pochopila jeho němý vzdor
vlastní jednoduchosti. Rozpažila také
a Bob zase nevěděl, co dodat.
....
V seriálu Poezie 2020 přinášíme poezii básníků, kteří patří ke generaci takzvaných mileniálů neboli Generaci Y. Jedná se o autory, kteří vyrůstali v nultých letech, formováni miléniem. Všichni mají vročení narození mezi lety 1981-1996.
Výběr připravil básník, ale i zkušený redaktor a komentátor Českého rozhlasu, Jan Škrob. Ten k výběru říká:
„Jedním z dominantních témat u zveřejněných ukázek je environmentální krize. Nejedná se z mé strany o původní dramaturgický plán, ale přikládám to generačnímu zakotvení, stupňování krize jako takové a jejích konkrétních projevů i na našem území (sucho, orkány atd.). Stalo se z ní jedno z velkých témat, o kterých se mluví. To ale neznamená, že by šlo o tendenční nadbíhání čtenářům a čtenářkám nebo pouhý módní trend. Na konkrétních textech vidíme, že je to rovina, která může mít v poezii dost různorodé formy."
Za přispění
Příspěvků: 0