Jaroslav Erik Frič: Houpací kůn šera a jiné básně

.

Do katalogu který nebyl

Proč ne nářek dětí
v podzemním klubu
v noci a temnu
v tmě temna
jež vábí ke dnu
když staře už příliš
znaveně tápu
po černých stěnách
kde konců konec
kde konec konců
v tomto městě
ještě tepe život
trochu zředěný
a já všude bývám do rána
s bubny francouzské hymny a poloospalců
a mé důvody jsou nic víc
a nic míň než nic na práci
a to jsou mé důvody v počestnosti
hledat původně a prvotně
tam hluboko ve vlhku hmot počátečních
v hloubce hmot plastických
v magmatickém předbytí
s tíhou toho právě jen francouzského posezení v chladu a temnu
a ptát se jak vlastně chápeš sebe
a život před potřebami
a rozmary v paměti
která jen stále hraničí a hraničí
s čím a kde?
jen dál život z dlaně
noční vivisekce
v tom podzemním klubu
kde zdlouha ssaješ z bílé tyčinky kouř
a v pouzdru při pasu hledáš peníze
které tam nejsou
jemně ještě ruka poklesá
– už nic nechci vidět –
ale jaká je jiná za touto identitou?
kde jinde
jak postaru říkám
se ukrýváš za škraboškou bez lásky
a bez hany a rozvířen větrnými mlýny
zpohlavkován světem který tak nízko míří a nebude jiný – ale ty vybuchuješ světlem – gejzírem –
to že je život kterýs čekal?
smířen s tak potupným mírem?
– a celníci pak a nevěstky...
tou snahou nekončíš – mířit snad
se naučíš
v kroku brouzdavě pochodovém
v brouzdališti týchž magmatických stavů
a v tratolišti bezkrevných zpěvů
bájné Francie navždy sladké
– když otec míval knížku
učebnici cvičebnici pro samouky
u hlav postele –
ale i kreslit uměl
a malovat
jen stále za cosi
jako by se styděl
za pravou pokoru což je k nevypravení
jen stále jako by se chystal
jako by kufry a diplomatická zavazadla stále balil
pro letiště s švédskými jahodami na kterém by přistál a whisky vat 69 kterou by nalil
vše stále jen jako by se chystal začínáním začít
jako by jiného nedokázal počít – pro život zkomolený těmito nehotovostmi nanečisto nepřesně a oddáleně stále jen učit se a psát a počítat
na čtverečkovaném papíře – ale na co
když život i smrt jsou s námi tak tiše tichounce
a vědomě v márnici
v půlnočním čase takových zpuchřelostí
obteklé zmítané zdušené
peřejemi vod zostřené vnímavosti
v temnu se valících kroužících dusících
v hru jakousi nepochopitelnou krutou vtahujících
– ale ne nás – jen duše navždy tonoucích
navždy se na plavbu chystajících – ach Bože Věčný
můj otec nebohý
pod lampou nažloutlých Ladových kreseb
dutě do morku kostí k ránu a vystydle
přec krev stále jen v žilách tepající
a zrak po koutech a pod stůl – jako by stále tepaly
v nesmírných hromadách shnilých květů
věnců a chomoutů
utrpení stále včerejšího které čas léčí a nevyléčí
protože jsme ještě neumřeli za hřbitovní zdí
za zdmi tlustými jako naše nevěra a blasfemická ztupělost když stále jen vlastním pohledem zaostřeni
– to hořkost a tíseň
věčného milování
vždy jen tu jedinou knihu z knihovny bereme
a čteme v náměsíčném poblouznění
co nás nikdo nenaučí
když ostatní čekají pijou čtvrtou kávu a stěhování vázne – tak už konečně –
ale to jsme přece nechtěli jídlo vystydlé
pozdě navečer kdosi mluví ještě o hotelu – stále chtít někomu sloužit – ale jak všechno předtím si zasloužit když ze zmatení a loupeže osočeni – když psát se nedaří jak obhájit beze slov která píseň skřipcem natahují
a jen s někým spát tiše tichounce tiše
když se umírá a už nic a už nic – ale co to rozdrásání těla kdo stojí o poznání bez lásky – a bez krásy
– a bez pravdy konečně
v dvojsmyslu pionýrské písně vše mimo těla
– a nikdo už nepláče
už nic duši nezkruší jak provaz z popele japonské báje navždy zasuté
na těžko rozpomínané dávno ztracené kartuši
to jediné je báseň
a ticho a odevzdání
a polibek do vlasů
– jako malá kapka přetržitosti
do písku kápnutá
rudě... 

.

.

Jaroslav Erik Frič (nar. 1949) vystudoval gymnázium v Ostravě a poté se vydal do zahraničí. V roce 1968 se z cest po Anglii a Skotsku vrátil do okupovaného Československa a vystudoval angličtinu a filosofii. Po absolvování univerzity v roce 1974 se věnoval samizdatové literatuře, vyučil se číšníkem a až do roku 1989 pracoval v různých funkcích téže profese. Po roce 1989 založil nakladatelství Votobia (1991) a později Vetus Via (Brno 1993). V letech 1998–1999 vydával vlastní časopis Potulný dělník, od roku 2000 organizuje s přáteli v Brně stejnojmenný festival poezie. Věnuje se také pořádání akcí, např. „permanentního" festivalu Uši a Vítr (vychází také v novinové formě a funguje jako hudební a literární nakladatelství Ear and Wind Records). V roce 2016 obdržel Cenu města Brna za literární činnost a publicistiku. V letošním roce byl nominován na Magnesii Literu 2017 v kategorii blog roku.