Próza
Zamorův Škvorecký. Mirákl se nekoná
Zamorova monografie Ona byla centrem světa. Ženské postavy v prózách Josefa Škvoreckého údajně přináší nové pohledy na autorovo dílo – místo toho ale selhává i v základech vlastního oboru a ke kritickému čtení, které avizuje, má poměrně daleko.
Dílu Josefa Škvoreckého se dostává i necelé desetiletí po autorově smrti značné pozornosti, a to jak u čtenářské obce, tak u odborné komunity. Zřejmě i kvůli rozsáhlosti autorova díla však posud chybí větší syntetická monografie a dosavadní příspěvky představují spíš úvody nebo dílčí sondy. Ze samostatných publikací lze připomenout přehledové práce Pavla Trenského Josef Škvorecký (1995, anglicky 1991) a Heleny Koskové Škvorecký (2004), monografii Přemysla Blažíčka Škvoreckého „Zbabělci“ (1992) nebo obsáhlý konferenční sborník Škvorecký 80 (2005). Publikace Juana Zamory Ona byla centrem světa. Ženské postavy v prózách Josefa Škvoreckého rozšiřuje škvoreckologickou (výraz je Zamorův) literaturu o analýzu výstavby čtyř ženských postav: jde o mírně přepracovanou verzi diplomové práce, jež byla obhájena v roce 2019 na Ústavu české literatury a komparatistiky Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, a za přispění Ministerstva kultury ji vydalo nakladatelství Pistorius & Olšanská.
Už sama volba tématu ovšem vzbuzuje pochybnosti: Autor se věnuje Emöke z Legendy Emöke, Líze ze Tří příběhů a epilogu o Líze a mladém Wertherovi, Lišce z Miráklu a Jiřině z Konce nylonového věku. Snaha o různost, jak podotýká, ho vedla k tomu, že vynechal postavu, která se nabízí nejvíc: Irenu, různě modifikovanou ve Zbabělcích nebo Prima sezóně, protože by si pak ženské postavy byly podobné příliš (čemuž by nakonec odpovídalo i seifertovské motto z Prima sezóny: „Po nábřeží chodí tisíc krásných dívek, / a všechny jsou stejné…“) – Zamora tedy přiznává, že si postavy podobné jsou, ale píše o tom, že si podobné nejsou. V některých ohledech se však výběr tématu zdá přece jen relevantní: to když Zamora, převážně přes odkazy na sekundární literaturu, správně dokládá, že jako nelze napříč dílem jednoduše mluvit o Dannym, neboť se některé jeho životní okolnosti napříč prózami liší, jsou i Irena nebo Líza postavami v množném čísle, jelikož se místy neslučují původ, vzhled či podoba jmen. Analogicky by nakonec u Škvoreckého šlo postupovat i v dalších aspektech – například ani Kostelec není vždy úplně týž a v detailech se různě obměňuje.
Analýzu postav Zamora rozkládá do osmi kapitol: mezi rámcovými částmi se věnuje vzhledu, jménu a původu, jednání, promluvám. Kapitoly uvádí teoretickými vstupy, jež předznamenávají analytické nástroje, se kterými pracuje. Konstatuje, že poetice postavy se posud věnovalo málo samostatných studií, ale důvody pro to nehledá – a namísto přesvědčivého zdůvodnění vlastního zadání, tedy proč má smysl se ženským postavám u Škvoreckého věnovat, se uchyluje k oklikám. V samém úvodu píše: „Dočetli jste někdy kapitolu románu, a i když jste původně plánovali jít spát nebo zkrátka dělat něco jiného, řekli jste si, že se pustíte ještě do další, a takhle se to opakovalo pořád dokola? Pravděpodobně to bylo také díky vystupujícím postavám.“ To by ovšem naprosto stejně mohl říct o prostředí, o jazyce vyprávění, o dějovém napětí anebo zkrátka o čemkoli, co by se mu zrovna hodilo. Podobně plytké je opakované tvrzení, že si postavy zaslouží pozornost proto, že „bez nich by nebylo žádné literární dílo“ – kdyby ovšem Zamora občas otevřel kupříkladu soudobou lyriku, jistě by shledal, že se bez postav obejít může, a i tak půjde o literární díla.
Autor se v úvodu prezentuje jako znalý vykladač, který čtenáři podá poučení, ale často pak končí u banalit („Postavy si můžeme oblíbit, nebo je naopak nemít rádi.“ „Ženy vystupují také v samotných Zbabělcích a poté figurují snad ve všech dalších autorových prozaických dílech.“). Svůj přístup definuje velmi ambiciózně – on sám je čtenářem kritickým, protože zkoumá, jak jsou postavy udělány, zatímco čtenář, který hodnotí jednání postav a prožívá je s nimi, je čtenářem naivním. Až příliš snadno směšuje kritické čtení se strukturalistickou analýzou a přehlíží, že kritické čtení může být (zvlášť u takto zvoleného tématu) kupříkladu čtení feministické: nakonec by zajímavé výsledky přinesl už třeba jenom známý test Alison Bechdelové, jenž sleduje, zda 1. se v příběhu vyskytují alespoň dvě ženské postavy, 2. které spolu mluví 3. o něčem jiném než o mužích. Rozumí se, že takový test platí lépe pro filmovou kameru než pro subjektivizovaná ich-formová vyprávění, ale i tak lze tušit, že by poslední bod o světě Škvoreckého próz mohl napovědět cosi důležitého. Jistě není povinností Juana Zamory, aby se genderovými aspekty Škvoreckého próz zabýval – avšak když už své čtení nazývá kritickým, měl by být schopen reflektovat i meze vlastní metody a aspekty, které opomíjí. Škvorecký je autor rafinovaný a ironický, který se prostřednictvím Dannyho často vysmívá sám sobě, a narativní akty vypravěče tak jistě nelze spojovat s postoji autora – pokud ovšem Zamora častý sklon k redukci ženských postav na objekty tělesné touhy přechází mlčením, spíše tím takový přístup normalizuje.
Značné pochybnosti vzbuzuje práce s odbornou literaturou: 1. Výběr je vesměs nahodilý a spíše než jako obeznámenost s literaturou působí jako soupis několika položek, které autor při studiu přečetl. Kdyby proti vyhraněnějším teoriím postav postavil třeba Jamese Phelana a jeho návrh na rozlišování syntetické, mimetické a tematické dimenze postav, usnadnil by si kličkování mezi jednostrannějšími přístupy. 2. Některé zásadní teoretické ohledy zde zcela chybí. Kdyby Zamora uvažoval v rámci chatmanovské kategorie existentů (postava a prostředí), mohl by se tak vyhnout některým formulacím, které v důsledku nic neřeknou: „Kategorii prostředí, kterou někteří autoři zmiňují, nevyčleňujeme jako samostatnou, ale v našem zkoumání ji zohledňujeme.“ 3. Jeho výměr je ahistorický: při vymezení východisek proti sobě klade Aristotelovu Poetiku, jež nadřazuje děj postavám, a Forsterovy Aspekty románu, jež naopak staví postavy do centra uvažování o literatuře, a jaksi přehlíží, že je mezi Aristotelem a Forsterem rozdíl třiadvaceti století, během kterých se značně proměnila samotná literatura, a tedy i způsoby čtení, jež na sebe váže. 4. V práci s teorií a s prameny mnohdy chybí jistota a lehkost. Tak i takové banality, jako že jméno postavy může „poprvé zaznít už v názvu díla“, autor raději připisuje Hausenblasovi i Hodrové, než aby si je troufl napsat jen tak.
Rovněž by pomohlo si trochu ujasnit otázku mimeze: kdyby Zamora kupříkladu připustil, že mentální mapu textového světa nezakládáme jen schopností číst, ale stejně tak vlastní zkušeností se světem, tedy že při čtení neustále aktualizujeme fikční svět projekcí žitého světa a mimetický princip tak veškeré naše čtení doprovází, nemusel by se tak uchylovat k vytáčkám, které se snaží raději žádný postoj nezaujmout: „Držet se při našem rozboru toho, co obsahují texty samotné, je přínosné, na druhou stranu ,logiku‘ skutečného světa zohledňujeme, např. při hodnocení míry ,mluvnosti‘ řeči postav.“ Obtíže s mimezí naznačují i personifikace, do kterých se autor zaplétá, neboť mimesis dle něj „vnímá postavy jako lidi z masa a kostí“ a „uvažuje o nich podle osob v našem reálném světě“. Zajímavým by naopak mohl být způsob – pokud by byl ovšem odůvodněn a objasněn –, kterým Zamora o narativních výpovědích zpravuje a jakou povahu jim přisuzuje – navzdory tomu, že jde o vyprávění evokující mluvenou výpověď, a ne zapisované sdělení, u Zamory Danny vždy „píše“, čímž se rozviklává příliš jednoduché ztotožňování vyprávění s povídáním.
Na všech frontách bojuje Zamora s citacemi. Nejde jen o to, že v některých kapitolách zabírají citace téměř třetinu textu, ale i například o způsob odkazování rozsáhlejších, graficky izolovaných úryvků, do kterých se podivně zamotává a bibliografické odkazy vkládá přímo do posledních citovaných vět. Když už cituje pouze příjmením autora a letopočtem, a mnohdy tak nezmiňuje ani název díla, měl by mnohem lépe dohlédnout na to, aby mu odkazy odpovídaly: Na soubor studií Aleny Macurové však odkazuje někdy letopočtem 2013, jindy (již správně) 2016, překlad Stanzelovy Teorie vyprávění jednou datuje do roku 1987, podruhé (již správně) 1988, na Literární onomastiku Žanety Dvořákové v textu správně odkazuje rokem 2017, ale v soupisu literatury sklouzne k roku 2016. Komentáře Michaela Špirita v bibliografii dělí na „2009a“ a „2009b“, ale v textu si vystačí s odkazem „2009“. Články Roberta Adama dělí na „2003a“ a „2003b“, ale o druhém se ani jednou nezmíní (stejně jako nezmiňuje Blažíčkovu studii o Švejkovi, kterou v seznamu též uvádí). Podivný je i způsob šifer ke Škvoreckému: k Lišce z Miráklu odkazuje iniciálou „M“, ke Třem příběhům a epilogu o Líze a mladém Wertherovi odkazuje přes Lízu iniciálou „L“, k Legendě Emöke též přes postavu jako „E“; u zmínek o Jiřině ovšem volí podivnou zkratku s minuskulí „KnV“, která připomíná více Knihovnu na Vinohradech než Konec nylonového věku.
Též by asi lépe chtělo kontrolovat, k čemu odkazuje: například Hausenblasova studie „K výstavbě ,postavy‘ v prozaickém textu“, která vyšla časopisecky roku 1961 a v knižním souboru o deset let později, je v obou vydání znatelně odlišná, a tak by k tomu měl autor přinejmenším poukázat, když obě publikace zmiňuje. Když už místo oddílu „sekundární literatura“ uvádí „odbornou literaturu“, zřejmě měl Škvoreckého Samožerbuch přeřadit mezi „prameny“ – a rovnou i přiznat autorský podíl Zdeně Salivarové. Nakladatelství bývají z Prahy, a tak Zamora Dauphin oseká o Podlesí – a tak by šlo ve výčtu nedostatků pokračovat. Asi lze pochopit, že psal autor původně údaje nahrubo a v časovém kvapu je nestihl upřesnit: nelze však ospravedlnit naprosto nijak, že bibliografické údaje nedopiloval alespoň pro knižní verzi, respektive že neprošly redakční kontrolou. Orientaci by jistě prospělo, kdyby publikace obsahovala takovou zdánlivě samozřejmou záležitost, jakou je jmenný rejstřík.
Toto zaměření se na formální a rámcovou stránku (rozšířitelné o překlepy, interpunkční chyby či stylistické lapsy) má dvojí motivaci: jednak zástupně ukazuje k Zamorově tvůrčí konstituci, neboť podobnou lehkovážnost, jakou věnuje citacím a gramatice, věnuje bohužel i analýzám, a jednak analytické sondy nedochází téměř k žádným výrazným tezím, tedy není příliš o čem mluvit. Dílčí závěry, kterými kapitoly uzavírá, vyznívají občas vcelku prostoduše: jako když říká, že společným rysem ženských postav je, že se pokouší ovlivnit jednání druhých. O které mužské postavě Škvoreckého próz – v čele s manipulátorem Dannym – by se to ovšem říct nedalo? Zamora svůj přístup nazývá strukturalistickým, ba sémiotickým, avšak nepracuje téměř s žádnými strukturálními texty: kdyby kupříkladu použil Greimasovy nebo Todorovovy modely vztahů mezi postavami, vyniklo by mu zřejmě adekvátněji ovlivňování cizího jednání jako rys literárních postav obecně, a ne jako příznak několika příběhů. Strukturalistickému přístupu se Zamora nejvíce blíží v jeho jednodušší deskriptivní podobě, totiž modelací časových rovin v Miráklu, avšak kromě samotného rozvržení rovin zde z takového gesta nic dalšího nevyplývá.
Na nejistá tvrzení lze narážet i v detailech: když Danny říká, že má Liška zbrusu novou podprsenku, uvažuje Zamora o vsuvce objektivního vypravěče, ačkoli se zdá být mnohem prostějším vysvětlení, že Danny pozoruje Lišku tak často, že se v jejím šatníku vyzná – čemuž napomáhá i průsvitná blůza, kterou Liška nosí. Líze Zamora připisuje výsadní postavení, neboť podle Dannyho, jak k tomu odkazuje i název práce, „byla centrem světa“, avšak lze snad oprávněně předpokládat, že tak Danny uvažuje o leckteré dívce, o kterou má zrovna zájem – zvlášť když se mu deset stran nato dere na mysl „Líza, ta svině“. Odkazuje-li autor v kapitole „Pravý smysl v celku“ na Hausenblasovo tvrzení, že pravý smysl lze poznat až v celku, snaží se tak legitimizovat vlastní analýzy postav a účelově přehlíží, že Hausenblasovi nešlo o celek postavy, ale – v ozvuku klasického hesla, že celek je víc než suma částí – o celek prózy. Nad Zamorovým textem nakonec stále visí pochybnost, nakolik postihuje hybné momenty Škvoreckého vyprávění, neboť v tom často nejde ani tak o další postavy, ale spíš o Dannyho: a to, co se o ženských postavách říká, vypovídá především o tom, kdo to říká. Z recenze Ivana Kordy ze Svědectví Zamora sám cituje, že „přemítaje o Emöke, hrdina novely vylíčil přesně a ostře sám sebe“.
Je vůbec otázka, komu je práce určena – pro čtenáře, kteří neznají analyzované texty, půjde o příliš podrobnou deskripci, zatímco pokud čtenáři Škvoreckého dílo znají, nedozví se mnoho nového. Ani teoretické pasáže pronikavé postřehy nepřináší, respektive přinášet ani nechtějí, a mají ráz spíše nahodile přehledový. Zamora má jistě Škvoreckého dílo obstojně pročteno: nakonec i momenty, které vedou k dílčímu zobecnění Škvoreckého poetiky, zde patří k nejzajímavějším (jakkoli je zřejmé, že má své favority: nápadné je tak připodobňování analyzovaných děl ke Smutku poručíka Borůvky). Znalost díla by však měla být zřejmým předpokladem k další práci, a ne samotným výstupem. I když se objeví pár čtenářsky zajímavých marginálií, nelze snad mluvit o tom, že by znalost Zamorova textu mohla změnit čtení Škvoreckého próz – těžko tedy soudit, z čeho vychází tvrzení v anotaci, že publikace přináší na dílo Josefa Škvoreckého nové pohledy. Více se dá souhlasit s poukazem, že ji lze využít jako návod, jak například ve výuce pracovat s postavami, protože tím Zamorova práce je – školním cvičením na rozbor textu, nadto s mnoha školáckými chybami. Že je nějaká diplomová práce označena za nadprůměrnou, ještě neznamená, že si zaslouží být vydána, neboť publikací vstupuje do jiných kontextů a musí být poměřována přísnějšími kritérii. Práce Juana Zamory ovšem bude čtenáře složitě přesvědčovat o tom, že nebyla vydána zbytečně. Autor si v úvodu dovoluje pozvat ke čtení každého, koho téma postav zajímá – my si od toho troufáme odradit.
Projekt "Literární a umělecká kritika 2021" je podpořen dotací Státního fondu kultury.
Příspěvků: 0