Próza
Veronika Bendová: Vytěženej kraj
Veronika Bendová píše nečekaně upřímné a vážné knihy o tématech, ke kterým by jiní přistupovali s cynismem, anebo aspoň s poťouchlostí. Její prvotina Nonstop Eufrat sledovala bývalého katolického kněze, který svůj stav opustil kvůli ženě.
Její nejnovější román Vytěženej kraj je příběh dvou filmařů, kteří společně projíždějí Krušnohořím a hledají ty nejtemnější a nejatmosféričtější lokace pro detektivku severského typu.
Helena Bendová:
Vytěženej kraj
Bendová si je zjevně vědomá toho, že smršť seriálů z posledních let, těžících z pochmurné atmosféry, kraji nelichotí ani nepomáhá. „Vypadá to až moc dobře, sakra!“ zní první věta v přímé řeči, která v románu padne. Tím jako by sdělila vše podstatné, co k tématu říct potřebuje, a dále se motivům zobrazování kraje, anebo přímo exploataci s ním spjaté, věnuje minimálně.
Není se čemu divit – autorka začala knihu psát dávno před tím, než severní Čechy skutečně zažily náhlý příval zájmu popkultury. Odkazy na již natočené filmy doplňovala zpětně. Motiv mediální vytěženosti kraje ostatně možná také – pracovní název textu byl Severočeská detektivka.
Přesto jsou sporadické výstupy režiséra či scenáristy pro knihu cenné. Ačkoliv se jedná o nejcyničtější hlasy v textu, paradoxně mu pomáhají udržet jeho již zmiňované upřímné až zapálené vyznění. Pocházejí totiž vždycky odněkud zvenčí, nejčastěji se ozývají z telefonu, pochází doslova z jiného světa. Jejich přístup ke kraji je podobně nafouklý a směšný jako jejich neurózy či nemanželské vztahy. Fungují jako karikatury.
Zjednodušené či nadsazené charakterizace postav patří k výzvám Vytěženého kraje. Výzvám, ne nutně problémům; zvlášť v případě různých podkrušnohorských figurek stylizace většinou velmi dobře funguje. Spolu s postavou Ireny, jejímž pohledem většinu příběhu sledujeme, můžeme na postavičky s dojemnými, vyhrocenými životními příběhy poněkud nevěřícně zírat. Tvoří obrazy právě tak absurdní, jako naléhavé.
Stylizovaná je i celá thrillerová dějová linka, která příběhem prochází. Vynořují se známé tváře, odehrávají se podivné náhody, vypravěči jsou nespolehliví. Do hry přichází minulost, která jednoho z hlavních hrdinů s krajem pojí. Přestože je tato rovina knihy napínavá, zábavná a skvěle načasovaná, jako by končila poněkud do ztracena. Záhady minulosti zůstanou v náznacích, některé náhody zůstanou náhodami. Vypravěč si povzdychne, že život není jako severská detektivka. Postavy vedou řeči, v nichž se přirovnávají k filmovým postavám. Jejich rozhovory o rodině, idealismu, víře, pomstě, jako by se nepromítly do té nejvýznamnější roviny knihy – příběhu vztahu dvou lidí.
Vytěženej kraj je totiž jenom trochu detektivkou, o něco málo více cestopisem, především je ale silným a nekonvenčním milostným příběhem. Všechny zmíněné charakteristiky knihy – její upřímnost a programová necyničnost, tendence ke zjednodušování postav na stylizované figurky – se v této rovině projevují nejvíc.
Pro ústřední postavu Ireny je její cynismus problém k překonání. Často je popisovaná jako odtažitá, chladná, omezovaná různými strachy a komplexy. Nejenže Ireně vidíme do hlavy, její myšlenkové pochody a neurózy jsou nám podávány s bezprostředností hraničící s naivitou. Jedná se opět o velmi riskantní strategii, která se ale vyplácí. Při popisu Ireniných niterných stavů se Bendová nebojí použít výrazy, které jako by patřily spíše do dívčích deníčků. Jedná se o velmi intimní vhled do psýché postavy a tato intimita je spojená s jistou trapností.
Výrazně stylizované jsou i popisy Huga, Irenina kolegy a bývalého partnera. Zatímco při vykreslení hlavního hrdiny v Nonstopu Eufrat byla klíčová určitá ambivalence, Hugo je takřka dokonalým mužem s absurdní šíří znalostí a schopností, znající každý kout, mluvící mnoha světovými jazyky, nezištně pomáhající každému na potkání. Dá se argumentovat tím, že obdivný tón, se kterým se text k Hugovi vztahuje, je daný tím, že jej nahlížíme z pohledu Ireny, která jej stále miluje. Přesto vyvolává tato plochost občas rozpaky. Je s podivem, jak komplexní vztah je autorka schopná vytvořit mezi dvěma postavami, z nichž jedna se zdá být zcela dokonalá.
Ostatně existují určité paralely mezi vztahem Huga s Irenou a vztahem Vytěženého kraje s jeho čtenářem. Hugo jako by měl za úkol vytrhnout Irenu z jejího chladu a odstupu, a to za pomocí sugestivních - a topograficky přesných – popisů kraje, k němuž ho poutá zjevně velmi osobní vazba. Hugo má (stejně jako kniha samotná) tendence k určitému školometství, ale Irenu si (tak jako kniha čtenáře) získává díky svému zápalu a upřímnosti.
Je dobře, že Vytěženej kraj ze tří rovin – roviny ošklíbání se nad mediální exploatací kraje, roviny detektivní a vztahové – tráví zdaleka nejvíce času s posledně jmenovanou. V momentech, kdy se text zabývá vztahem dvou ústředních postav, si naštěstí dovoluje nejednoznačná vyznění a ambivalenci. Uznává, že určité boje je třeba vést právě proto, že jsou marné. Právě v této kombinaci vzdoru a smíření se rovina osobního příběhu potkává s rovinou historie krásného a prokletého kusu země a jeho lidí a kniha tak, přes jistá škobrtnutí, vrcholí v silném a očistném zážitku.
Recenzi pro Literární.cz napsala Veronika Dvorská, přispěvatelka studentského literárního a publicistického časopisu INK.
Příspěvků: 0