Próza
Jak se u nás žije matkám - Ukrajinkám
Ačkoliv je na obálce knihy jako autorka uvedena Věra Linhartová, jedná se hlavně o soupis několika životních osudů žen imigrantek, jak je ostatně řečeno už na obálce knihy. Všechny tyto ženy se narodily v bývalém Sovětském svazu, jehož rozpad poznamenal jejich životy víc, než si každá z nich předtím dokázala představit.
Kniha Když hodiny padaly z věže... vznikla ve spolupráci s konzulátem Ukrajiny v Brně. Podle nejrůznějších statistik je také známo, že každý druhý cizinec pobývající na území Jihomoravského kraje pochází z blízké Ukrajiny, což je právě důvodem, proč se kniha zabývá právě ukrajinskými imigranty.
Soubor povídek Když hodiny padaly z věže... si bere za úkol seznámit českého čtenáře s těžkostmi, kterým byly vystaveny stovky východních imigrantů, kteří se k nám stěhovali během posledního desetiletí. Úkol vpravdě nejednoduchý, jenž navíc slouží spíše k pošťouchnutí. Zároveň však titul vyzívá, abychom se zamysleli nad tím, jak se vlastně chováme k cizincům a co za předsudky si neseme z dětství.
Soubor tvoří devět příběhů žen, které se k nám mezi lety 1960 a 2000 (události jsou tedy občas až nepříjemně aktuální) rozhodly přistěhovat za vidinou lepší budoucnosti. Všechny velmi brzy vystřízlivěly, na rozdíl od ostatních se ale rozhodly vytrvat a navíc svůj příběh zveřejnit.
Ženy v publikaci musí překonávat nejen těžkosti spojené s imigrací, jako vyřizování víz nebo hledání práce, většina z nich má také špatné zkušenosti s muži. Ať už se jedná o Čechy nebo Ukrajince. Nejedna z žen se kromě podřadné práce věnuje i dětem. Vzpomínají na ně, když bydlí u rodičů doma na Ukrajině, nebo se o ně starají, zatímco jejich muži se domovu vyhýbají. Kniha neslouží jako oslava ženskosti, přesto jsou ženy (v publikaci) v přizpůsobování se jiným podmínkám úspěšnější než muži. A ačkoliv se nikde v publikaci neobjeví jediné pravé jméno, na autentičnosti jí to nijak neubírá.
Soubor, jak už to tak bývá, je přehlídkou všemožných stylů psaní. Každá povídka je jiná nejen obsahem, ale i stylem psaní, ať už se jedná o jednoduché věty nebo naopak dlouhá souvětí, způsob pohlížení na stejné situace, či volba slov. Na rozdíl od povídkových souborů jednoho autora je skutečně vidět, že každá část je psaná někým jiným, což přidává na uvěřitelnosti. Občas se také objeví ukrajinština, autorky se k ní někdy vracejí jako ke svému rodnému jazyku, který dosud používají, nebo se naopak nevyskytne jediné nečeské slůvko. Neznamená to, že by se zcela vzdaly svých kořenů, koneckonců mají stále cizí přízvuk. A jak je zdůrazněno ve vícero povídkách publikace, i jen ten je nějakým způsobem vylučuje ze společnosti.
Před každou novou povídkou je odpovídající ilustrace Lva Luckera, původem ze Zakarpatska a v současnosti žijícího v Německu. Jednoduché linie a černo-bílé kresby vyvolávají pocit naléhavosti ještě před tím, než čtenář začne povídku vůbec číst. Ze všech kreseb dýchá smutek a samota, jednoduchá tužka nebo uhel, kterými jsou stvořeny, nutí divákovo oko hledat, co se za ním skrývá. Odpověď pak dává příslušná povídka. Jednoduchost úpravy v kontrastu se spletitostí lidských osudů je ostatně vlastní celé knize.
Dílo by se dalo rozdělit na dvě části. První polovina autorek využívá rámcové kompozice a posluchači vypráví jen nejbolestnější část svého života, tu, ve které opustily domov a odešly za štěstím do ciziny. Což se alespoň zpočátku neobešlo bez mnoha těžkých situací. Druhá polovina se v lineární kompozici vrací ke svému životu, který vypráví od dětství až po současnost. Ty jsou navíc o něco starší, většinou už mají děti či kariéru doma a jsou tak více spjati s rodnou krajinou. Díky tomu se také ukazuje, že jen část emigrantů odcházela do ciziny čistě kvůli práci, ostatní následovali rodinu či byli ze svých původních domovů doslova vytlačeni.
Všechny spojuje snad jen neutěšená situace v rodné zemi, kvůli které se rozhodly emigrovat. Právě z konkrétních osudů se tak čtenář dozvídá, jak se rozpad Sovětského svazu, do té doby považovaný za téměř nezničitelný, odrazil na poměrech obyčejných lidí. Sleduje vystudované lidi, jak se bez vlastní příčiny propadají do chudoby a tak hluboko, že se raději rozhodnou opustit vlast. A jak jim to přesto nepomůže, protože jsou nuceni přijímat práci, která je nenaplňuje nebo je přímo ponižující.
Když hodiny padaly z věže... mohou být jen dalším souborem několika sepsaných životních osudů, které si přečteme, zamyslíme se a pak zapomeneme, nebo se můžeme chytit za nos a popřemýšlet, jestlipak se já sám nechovám povýšeně k druhým. A je patrné, že hlavní účel díla je v prvé řadě přimět domácí k zamyšlení nad předsudky vůči cizincům, což napovídá i větička na přebalu knihy:
„Vnímavý čtenář pochopí, proč byly tyto příběhy napsány“.
Předmluvu napsala Věra Linhartová, doslov pak Oxana Šmeralová, která je zde uvedena jako realizátorka projektu. Autorka se věnuje čistě číslům, uvádí statistiky a lehce představí, kdo jsou ženy, které publikaci poskytly svůj příběh. Realizátorka, podle jejích vlastních slov, mluví o poselství této knihy. Z vlastní zkušenosti se zabývá pocity, které má člověk opouštějící svou rodnou zem. Zvláště, pokud je v nové vlasti podkopávána jeho, nejen národní, hrdost. Přesto jsou si obě ženy více než podobné a nejen tím, že se obě zabývají osudem imigrantek.
Titul se snaží rozbourat hranici mezi Čechy a Ukrajinci, kterou si mezi sebe často sami stavíme, zeď z předsudků a možná nějaké té podvědomé msty. Ale zapomínáme na jedno – všichni jsme lidé. A jak dokládají právě lidé podílející se na této knížce, spolupráce není těžká. Stačí jen chtít.
Naštěstí je už dnes znát, že se vyhrocená situace těsně po rozpadu svazu uklidňuje, a náš zájem o osudy emigrantů stoupá, o čemž svědčí i dotisk prvního vydání této knihy (v roce 2011).
= autorka studuje Literární akademii Josefa Škvoreckého =
Příspěvků: 0
