Těžký rok jedné vášnivé čtenářky

Jiří Hájíček:

Plachetnice na vinětách

Host
2020

Českobudějovický rodák a jihočeský patriot vydal několik povídkových výborů a řadu románů, které se dočkaly mnoha překladů a vynesly mu četná ocenění, včetně dvou cen Magnesia Litera a autorem odmítnuté Státní ceny za literaturu.
Loni pak mnohé překvapil bibliofilsky vypravenou básnickou sbírkou Muž na pokraji vzplanutí, obsahující osm desítek trojverší ve stylu haiku, jejichž psaní ho prý učí větší stručnosti, o kterou se podle svých slov snažil i v novém třísetstránkovém románu Plachetnice na vinětách.

Právě jako romanopisec si Hájíček vydobyl uznání kritiky i přízeň širokého čtenářstva, byť podle některých je mu očividně bližší kratší žánr povídky. To nic nemění na skutečnosti, že největší úspěch mu dosud přinesly romány Selský baroko (2005), Rybí krev (2012) a Dešťová hůl (2016), tvořící takzvanou volnou trilogii morálního neklidu. Zatímco hrdinou posledně jmenovaného románu byl muž ve středních letech procházející manželskou a vůbec životní krizí, protagonistkou Plachetnice na vinětách je sedmačtyřicetiletá Marie – docentka literatury na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a matka dospělé dcery –, jejíž dosavadní existence se ovšem rovněž začíná bortit jako pověstný domeček z karet. „Lpím na tom, co znám, ale cítím, že mi to už nedává klid, najednou při mně nestojí ty věci, o který jsem se léta opírala,“ popisuje svou situaci sama hrdinka, kterou o životní rovnováhu připravil rozvod a také starost o nemocné rodiče.

Ačkoliv se část příběhu, sledujícího osudy Marie a jejích blízkých v průběhu jednoho roku (od ledna do prosince 2018), odehrává v kulisách hlavního města, jeho stěžejním dějištěm jsou jako obvykle jižní Čechy, konkrétně Český Krumlov – autorem zjevně důkladně prochozený – a nedaleká (fiktivní) ves Přídonice, kde stojí dům hrdinčiných rodičů. Marie za nimi totiž začíná častěji dojíždět – jednak kvůli jejich zhoršujícímu se zdravotnímu stavu, jednak kvůli ustavičným výčitkám své starší sestry, která na rozdíl od ní nešla na studia, provdala se do sousední vesnice a kromě péče o vlastní domácnost se stará ještě o jejich otce a matku. Ke slovu se tak dostává i další Hájíčkovo oblíbené téma – vztahy navrátivšího se vesnického „odrodilce“ s bývalými přáteli a sousedy, v případě Marie dosti napjaté, neboť pro místní už je cizinkou („Jinak se oblíkáš, volíš jiný politiky...“).

Hrdinka v sobě nezapře intelektuálku, oplývající nadto výrazným sklonem k introspekci a rovněž množstvím pochybností o sobě samé i lidském konání vůbec. „V peněžence nosí maličkou fotku své dospělé dcery a v hlavě velká jména světové literatury, která ještě před chvílí střílela ze stupínku do posluchárny mezi studenty. Ale co s tím? Všechno rychle mizí, když odchází sama chodbou z přednáškového sálu, jediné, co zůstává, je otázka v hlavě: A takhle už to bude napořád?“ Čím dál méně útěchy jí skýtají dokonce i milované knihy, které jsou přitom s jejím životem a pohledem na svět nerozlučně spjaty. Nikoliv náhodou je to právě krumlovské knihkupectví, kde potkává prvního z několika povětšinou překvapivých nápadníků, a sice o generaci mladšího studenta Filipa, který tam pracuje. Mimořádně pohledný, leč chvílemi lehce arogantní a majetnický mladík sice není jediný, kdo usiluje o přízeň šarmantní a inteligentní Marie, avšak jejich věkový rozdíl navíc přidává vodu na mlýn pomluv kolujících o hlavní hrdince po její rodné vsi a dosti nelibě jej nesou i někteří z jejích blízkých. 

Navzdory nemalému množství postav v Plachetnicích na vinětách je zde Marie jedinou vskutku plasticky vykreslenou figurou, zatímco u ostatních si autor vystačil s několika stěžejními rysy a popisem jejich interakce s hlavní hrdinkou. Hájíček v tomto románu nadto prokázal dobrou znalost ženského nitra a svou ústřední postavu zároveň obdařil mnoha osobitými rysy, v nichž se odráží její rodinná historie i životní profese. Čtenář libovolného pohlaví se proto může s hrdinkou jeho knihy bez obtíží identifikovat a jejímu nelehkému hledání ztracené (sebe)jistoty přihlížet s kýženým napětím i soucitem. A přestože příběh občas ztrácí na tempu, nepostrádá ani množství působivých obrazů, mezi něž patří kupříkladu duchem nepřítomná Marie u rozvodového řízení nebo scéna osvětlující název celého románu.

Nový román Jiřího Hájíčka neotvírá hluboká společenská traumata, jak tomu bylo v případě jeho nejoceňovanějších próz, byť na nějaké ty kostlivce ve skříni v něm opět narazíme. Autorovi se v něm však podařilo vdechnout život netuctové ženské postavě a poutavě odvyprávět její příběh, který navzdory zdánlivě banální zápletce předestírá nejednu palčivou otázku, na kterou bychom sami chtěli znát odpověď, přičemž ta možná nejdůležitější by mohla znít: „Jsme na světě především sami za sebe, nebo tu za všech okolností musíme být pro svou rodinu?“  

Jiří Hájíček představuje svou novou knihu. Autor bude také hostem 30. ročníku Festivalu spisovatelů Praha.