Próza
Splácení dluhu. První svazek publicistiky Jiřího Weila
Nakladatelství Triáda otevřelo vydávání Sebraných spisů Jiřího Weila svazkem jeho publicistiky z let 1920–1933. Mladý novinář v ní horlivě hájí sovětskou avantgardní literaturu, tepe knihy Karla Čapka a jedinečně reportuje o svých cestách na východ.
Editor Michael Špirit rozvrhl spisy do třinácti svazků; jejich pořadí je určeno chronologicky podle doby vzniku textů, přičemž publicistické svazky – zamýšleny jsou celkem tři – se střídají s těmi beletristickými. Editor tento rozvrh zdůvodňuje úzkým tematickým sepětím obou autorových poloh, s čímž nelze než souhlasit: přechod mezi publicistikou a prózou nebývá u Weila ostře ohraničen. Předkládaný první svazek shrnuje Weilovu žurnalistickou tvorbu od jeho prvních časopiseckých publikací z roku 1920 až do léta 1933, tedy do doby odjezdu na osudnou misi v Moskvě. Soubor není kompletním souhrnem autorovy publikační činnosti daného období, jde o výbor, byť velmi obsáhlý – počet stran lehce přesahuje tisícovku –, jehož cílem je být reprezentativní, resp. „postihnout veškeré polohy Weilova novinového působení“ (s. 709).
Texty byly vydávány v celé řadě periodik: první knižní recenze vyšla sotva dvacetiletému Weilovi v Časopise Musea království Českého, později však už v odborném tisku nepublikoval; jeho novinářské prvotiny z let 1920 a 1921 se dále objevovaly ve studentském časopise Den, redigovaném Weilovým tehdejším přítelem Zdeňkem Kalistou. Spektrum periodik, v nichž Weil publikoval v následujícím období, sahá od oficiálního tisku KSČ a stranicky loajálních listů (Rudé právo, Fučíkova Tvorba, Neumannova Levá fronta) přes levě orientované, avantgardní revue (Avantgarda, ReD) až po periodika víceméně politicky neutrální (nakladatelské časopisy Kmen, Rozpravy Aventina a Panorama). Politická, tematická i umělecká různorodost zmíněných listů do jisté míry ilustruje i rozmanitost Weilových textů co do jejich témat, způsobů argumentace, slohu, ale i precizností zpracování (je namístě podotknout – jak ostatně připomíná i editor –, že mnohé z časopisů vznikaly v časové tísni, ve špatných materiálních podmínkách a pod tlakem cenzury).
Weilova publicistika pokrývá celou řadu témat; úběžník většiny z nich tvoří soudobá kulturní a politická situace v Sovětském svazu. Oblastí, která mladého publicistu zajímá nejvíce, je tamní literární produkce, o níž se zápalem a erudicí informuje. Zabývá se ovšem i domácí a západní literaturou; některé jeho stati představují v podstatě literárněhistorické studie (věnuje se v nich mj. českému národnímu obrození), v jiných převažuje zřetel literárněteoretický a komparatistický. Vedle toho Weil komentuje domácí i zahraniční politické dění a píše reportáže z vlastních cest do země sovětů (1922, 1928). Dílčími tématy, která se v jeho publicistice vracejí, jsou např. život ruské emigrace v Československu a na západě (na jejíž adresu mladý komunista nešetří přezíravými a ironickými výroky), sovětský kolonialismus (který naopak chválí a dává do kontrastu s „vykořisťovatelskou“ koloniální správou Britů), ale i problematika spisovného jazyka (jíž se Weil dotýká ve výpadech proti jazykovému brusičství Jiřího Hallera).
Ve Weilových kritikách lze identifikovat dvě argumentační základny, které spolu úzce souvisí: ideologickou a formalistickou. Obě zasluhují pozornost – jakkoliv první jmenovaná může být pro někoho těžce stravitelná –, pozoruhodné je však zejména jejich propojení, které je v kontextu prvorepublikové kulturní scény do značné míry originální. Zmíním alespoň jedno téma, které ilustruje provázanost komunismu a formalismu v autorových textech: jde o kritiku Karla Čapka. Weil se k ní v průběhu dvacátých a třicátých let opakovaně vracel; Čapek totiž reprezentoval téměř vše, s čím mladý komunista nesouhlasil. Na první pohled se nabízí rozpor politický: Čapek byl živoucí synekdochou prvorepublikového státního zřízení, proti němuž Weil tak horlivě brojil; byl v jeho očích obhájcem statu quo, participujícím na udržování blahobytu jedněch na úkor druhých.
Odlišná politická orientace však k vysvětlení Weilových výpadů nestačí; neméně důležitou roli hrála rozdílnost jeho a Čapkova pohledu na literaturu. Weil, vycházeje z prací Šklovského, Tyňanova a dalších, odsuzoval literaturu vystavěnou na „ústřední myšlence“, literaturu s předem pojatým „sdělením“. Zároveň horlil proti opakování a automatizaci žánrových postupů. Čapek pro něj oba tyto aspekty ztělesňoval. Mladého Weila dráždil nejen jeho „četnický optimismus a dášenkovská radost ze života“ (s. 283), ale kritizoval třeba to, že postavy v Čapkových románech nejsou mezi sebou odlišeny jazykově: „Kdyby napsal Čapek román o Marsu, budou tam lidé mluvit stejným jazykem jako sousedé z Továrny na Absolutno nebo majitel kolotoče. […] Čapkovi je slovo jedině písmena.“ (s. 588) Čapkovou doménou je pro Weila „náhražkový román bez kompozice“ (s. 598), Hordubala označuje dokonce za „kalendářový kýč“ (s. 273). Podobné výroky vyjevují zajisté více než nevraživost politickou (a rozhodně více než papouškování stranických direktiv): vyjevují propast mezi dvěma přístupy k umělecké tvorbě, ba přímo jejich protipólnost. Zároveň z nich vysvítá radikalita a neotřelost Weilových kritických soudů.
Editor člení texty do čtyř oddílů označených římskými čísly. Z ediční poznámky se dozvídáme, že v prvním oddílu se objevují reportáže, ve druhém články, ve třetím recenze konkrétních děl a v posledním přehledové stati o sovětské literatuře. Tyto žánrové kategorie Špirit zpřesňuje: kupříkladu články definuje jako „slohové útvary, v nichž proměnlivě dominuje zaujatější zpravodajství, popis, shrnutí, polemika aj.“ (s. 710). Snahu o pojmovou přesnost i zdrženlivost při explicitním značení oddílů lze vysvětlit tím, že žánrové hranice mezi texty nejsou vždy jednoznačné a zvláště druhý oddíl sestává z textů rozmanitého charakteru; přesto bych pokládal za čtenářsky přívětivější, kdyby byly oddíly explicitně pojmenovány už v obsahu, i za cenu drobné pojmové nepřesnosti. Princip členění jako takový zvolil editor dobře a jasně; za méně jasné pokládám zdůvodnění, jak k tomuto řešení dospěl. Špirit uvádí (s. 710), že ustoupil od původního záměru představit texty „v prostém chronologickém plynutí“ poté, co shledal, že jejich charakter je dán „službou věci, jíž bylo především šíření zpráv o kultuře a politice tehdejšího sovětského Ruska v perspektivě, která byla odvozována od politické linie Všesvazové komunistické strany“ (ibid.). Není ovšem upřesněno, zda a jak má nastíněný žánrový klíč z tendenční povahy textů vyplývat.
Ideologický aspekt předkládaných textů hraje samozřejmě klíčovou roli; činí Weilovu publicistiku pro dnešního čtenáře pozoruhodnou i problematickou zároveň. Editor k tomu podotýká, že „[ú]kolem naší edice [není] polemizovat s Weilovými politickými názory, vyvracet je, či je dokonce zamlčovat. […] Pokud jsme však při ediční přípravě seznali, že autorův popis nebo argumentace v určité věci je v rozporu se zjevnými fakty, pokusili jsme se kategoricky formulované pasáže uvádět na pravou míru, resp. vysvětlovat zdroje pisatelovy stylizace, ba zkreslování“ (s. 760). V komentáři k jednotlivým textům však editor jen málokdy, pokud vůbec, vyvrací Weilova tvrzení o dějinných událostech nebo o aspektech života v sovětském Rusku. Pouze výjimečně k nějaké zmínce v textu doplní miniaturní historický výklad (často za účelem připomenutí zločinů sovětského režimu). Je to pochopitelné a jistě by bylo nemístné vyžadovat po editorovi, aby prověřoval každý jednotlivý dokumentární údaj v archivech. Navíc zprávy o životě sovětské společnosti, které Weil uvádí, mají mnohdy natolik specifické zaměření, že jejich ověřování by sotva bylo možné. A nakonec jde přece jen o edici literárního díla, nikoliv o historickou monografii.
Editorova snaha „uvádět na pravou míru“ tak míří spíše k Weilovým argumentačním postupům než k hodnověrnosti historických faktů. Špirit občas v komentáři upozorňuje na ideologickou podmíněnost nebo přehnanou expresivitu Weilových soudů: například když Weil označí Hallerovu kritiku knihy Otokara Fischera za „zuřivý útok“, Špirit podotýká, že „výtky Jiřího Hallera je možné pokládat snad za umanuté, ale označovat je za ‚zuřivý útok‘ je přehnané“ – což vzápětí dokládá úryvkem z dotyčné kritiky (s. 836). Na Špiritově přístupu je sympatická snaha o verbální preciznost i o argumentační objektivitu; na druhou stranu jeho tón může budit ošemetné zdání, že editor promlouvá jako zcela nestranný posuzovatel, tedy ze svrchované pozice (svrchovaností zavání ostatně už výraz „uvádět na pravou míru“).
V editorském textu se opakovaně připomínají zločiny páchané sovětskou státní mocí. Tento akcent je zřejmý již z přebalové pásky, na níž jsou některé z nich explicitně jmenovány spolu s náznakem, že se k nim Weil ve své publicistice stavěl lhostejně, pokud je přímo nezamlčoval. Editor však nenabízí nuancovanější odpověď na to, jaká byla souvislost mezi Weilovým světonázorem a zločiny stalinské éry, resp. vůbec takto otázku neklade. Pravda, umístění černých teček v rejstříku u jmen obětí sovětského teroru je působivé a do jisté míry tvoří protiváhu agitačním pasážím ve Weilových statích (nápadně vyznívá, kolik z nich se nachází u jmen avantgardních umělců, o nichž komunistický novinář tak entuziasticky referoval). Nicméně zjednodušování autorova života na příběh o intelektuálním či morálním pochybení mladého literáta, který teprve později „prozřel“, odvádí pozornost od jedinečnosti jeho tvorby a od jejích kvalit. Proč mladého Weila neuvést raději jako průkopníka, který do českého kontextu vnesl myšlenky ruského formalismu, ojedinělého představitele „literatury faktu“ a autora brilantních reportáží?
Komentář k jednotlivým statím je vycizelovaný a obsáhlý: vydá na sto dvacet stran. Jeho největší přínos spočívá zřejmě v bibliografii: Špirit identifikoval ve Weilových textech stovky odkazů na konkrétní knihy, novinové články atd. (značná část z nich je v ruštině), jakož i řadu literárních aluzí, a opatřil je bibliografickými údaji. Kromě toho v komentářích často obsáhle cituje, zejména v případě, kdy Weil daným textem na někoho polemicky reaguje nebo naopak jeho text polemickou reakci vzbudil. Do komentářů rozpouští i řadu úryvků z Weilových publicistických textů, které nebyly do výboru zařazeny. Pozitivně lze hodnotit, že editor většinou dává přednost citacím před parafrázemi. Nabízí se otázka, zda občas nezabíhá do přílišných detailů, když uvádí celé obsahy některých sborníků nebo programy přednáškových cyklů; v každém případě celek komentáře tvoří pozoruhodnou mozaiku ze střípků kulturního života dvacátých a třicátých let.
Chudší stránku komentáře představuje věcný výklad týkající se místních a dobových reálií. Editor sice občas nabídne elementární vysvětlivku k té či oné historické skutečnosti (např. na s. 816 vysvětluje, co byla Malá dohoda), ale zasvěcený komentář k politickému a kulturnímu dění v SSSR, který by doplňoval Weilův výklad, chybí. Je jistě pravda, že autorova publicistika má obrovský záběr, takže nelze poskytnout výklad ke každému tématu, jehož se autor letmo dotkne (a jistě to nebyla ani editorova ambice). Přesto se mi zdá být škoda, že např. komentář neříká nic bližšího o obcích volyňských Čechů, které Weil navštívil a o nichž referuje ve své reportáži z cesty na Ukrajinu (s. 91–94). (Přitom zde by bylo editorovo připomínání stalinských zločinů na místě: řada obyvatel obce Krošňa Česká byla na konci třicátých let popravena nebo odvlečena do gulagu, dost možná včetně Čecha Hegra, v jehož chalupě Weil trávil večer; viz zde.) O jisté nevyrovnanosti věcného komentáře svědčí to, že editor u téže reportáže komentuje citát reklamy na brýle a zmiňuje se o historii německé oční optiky (s. 788). Na jiném místě nechává zase editor bez komentáře zmínku o marxistické orientaci meziválečné strany sociálně demokratické (s. 301), přitom zrovna toto téma (zpracované například v monografii Martina Poláška Revizionisté, progresivisté a tradicionalisté, 2003) by mohlo zajímavě osvětlit heterogenitu prvorepublikové levicové scény.
Komentáři lze vytknout horší grafickou přehlednost: v textu se užívá více úrovní závorek a vsuvek, je do něj vřazeno velké množství bibliografických údajů, ruské názvy se uvádějí paralelně azbukou i ve fonetické transkripci a editorovy uvozovací věty jsou často spletité. Pomohlo by, kdyby se komentáře k jednotlivým pasážím oddělily graficky alespoň pomocí odstavců (ačkoliv možná se najdou i čtenáři, kteří tento typ komplikovanosti ocení). S grafickou nepřehledností souvisí i velké množství tematických odboček v komentáři. Příkladem může být Špiritův čtyřstránkový výklad o Weilově pobytu ve střední Asii ve třicátých letech, který je umístěn překvapivě ke článku z roku 1924 (s. 767–771). Editora k tomu vedlo motto článku, v němž se objevuje motiv pro Jiřího Weila příznačný – splacení dluhu. Špirit naznačuje jeho možnou souvislost s Weilovým návratem z Asie roku 1936, jehož okolnosti zůstávají dodnes nevyjasněny. Jakkoliv je tato epizoda Weilova života jedna z nejzajímavějších, zůstává otázkou, zda by nebylo lepší umístit tento výklad až do chystaného třetího svazku, který je pro dané období vyhrazen. Ve zmíněné pasáži se navíc objevuje logická chyba, která může zkomplikovat porozumění: když editor dokládá průběh Weilovy středoasijské cesty krátkým reportážním textem z magazínu Panorama, poznamenává k tomu: „nemůžeme úplně vyloučit, že události v textu vylíčené […] se opravdu staly“ (s. 769). Z kontextu je ale zřejmé, že má na mysli opak: „nemůžeme doložit, že se události staly“.
Vedle komentáře k jednotlivým textům obsahuje odborný aparát podrobnou ediční poznámku (do níž jsou vtělena i biografická data o autorově životě a novinářském působení v daném období; snad by bývalo lepší vyčlenit je zvlášť), chronologický soupis Weilových publikací (včetně těch do výboru nezařazených), rejstřík děl a neanotovaný rejstřík jmen. Všechny tyto součásti nutno pochválit a badatelé je jistě ocení. Co v odborném aparátu nenajdeme, je literárněvědná studie nebo podrobnější zhodnocení Weilovy tvorby. Ve všeobecné části komentáře se sice povšechně naznačuje vývoj Weilovy intelektuální orientace „od noetiky k apologetice“ (s. 760) sovětského režimu, tato teze však není rozvedena. Je škoda, že editor jemněji nediferencuje mezi argumentačními postupy, které Weil uplatňoval v různých periodicích (jak to činí Markéta Kittlová ve své diplomové práci Jiří Weil mezi Ruskem a Čechami, 2009). Zásadní a těžko rozřešitelné téma autorovy rozpolcenosti mezi komunistickým přesvědčením a realitou sovětského státního zřízení jistě provokuje k dalšímu tázání. Snad by stálo za úvahu zařadit do spisů i něco z Weilovy korespondence; byť se zdá zřejmé, že ani ta jeho niterné přesvědčení nemůže odhalit (koneckonců Zdeněk Kalista vzpomínal na Weila jako na člověka, jehož určujícím povahovým rysem bylo mlčení).
Špiritova edice si klade za cíl ve „spolehlivé textové podobě zprostředkovat autorovu publicistickou tvorbu z let 1920–1933“ (s. 760). Ačkoliv nepřináší hlubší zhodnocení Weilových textů, svůj vytčený úkol plní výborně: texty, které knižně vycházejí poprvé, s úzkostnou péčí reprodukuje, třídí, a k tomu neobyčejně důkladně vyznačuje potenciální cestičky pro orientaci budoucích badatelů. To vše navíc v nádherné grafické úpravě, nad níž bibliofil zaplesá. Spisovateli, jehož dvě životní výročí minula v loňském a předloňském roce takřka bez povšimnutí, se tak dostává příležitosti, aby jeho dílo bylo opět čteno a vstoupilo do prostoru současné (literární i společenské) diskuze. Mravenčí práce Michaela Špirita snad přispěje k tomu, že se jednoho dne dočkáme i weilovské monografie.
Autor recenze Jakub Cepník se narodil v roce 1996 v Praze. Je absolventem bakalářského studia filosofie a bohemistiky na FF Univerzity Karlovy v Praze.
Projekt "Literární a umělecká kritika 2021" je podpořen dotací Státního fondu kultury.
Příspěvků: 0