Serotonin: Houellebecqovo hořké kvílení osamělé duše

.

Marketingový nástup zahleděný do francouzského pupíku

Strategií komunikace autora, který dosáhl svým předchozím kontroverzním románem Podvolení (Soummission, 2015) rekordního počtu 800 000 výtisků jenom ve Francii, je neposkytovat žádné rozhovory. Přesto ještě před jeho oficiálním vydáním došlo k několika únikům v tisku a román Serotonin, který je uváděn jako „prorocký“, „ohromující“ a „temný“, si stojí v prodeji jako suverénní titul číslo jedna. Prezident Emmanuel Macron navíc k 1. lednu 2019 spisovatele Houellebecqa dekoroval titulem Řádu čestné legie, nejvyšším francouzským státním vyznamenáním.

Jaký je ale ve skutečnosti román, o němž koncem roku psala agentura AFP, že „předpověděla nástup žlutých vest“? Chce se mi po jejím dočtení napsat, že je to kniha provokativní, sarkastická, hořce cynická, elegantní stylem, ale vůbec – a to vůbec v žádném ohledu – nepředjímá žádný nástup „žlutých vest“. Kniha, nazvaná podle látky, jež přenáší v mozku nervové vzruchy, je bohužel někdy až nevkusně příliš zahleděná do „francouzského pupíku“.

 

Spisovatel Houellebecq by možná na rozdíl od pupíku zmínil jiný orgán, jenž se nachází trochu níže, ale přesně to je věcí již zmiňovaného vkusu a koneckonců možná i základního úspěchu, jehož se autorovi tímto, v pořadí již sedmým románem, dostává vždy značné pozornosti. A propos, je to vůbec román?

 

Člověka potěší, že se tu od Houllebecqa dozví, jak usíná před televizí při pohledu na narcistní pařížské bobo-intelektuály, reprezentanty současného literárního i společenského světa, jeho jemnocit dokáže trefně popsat nicotnost francouzské politické reprezentace i její temné proudy. Místy je vypravěč publicisticky doslovný, ale i sarkasticky trefný, když například popisuje své „nekritické nadšení“ nad kvalitou sítí obchodů Leclerc. Mnoho zábavných pasáží je skryto i v jeho literárním stylu, jenž s bravurou pracuje s argotem a televizním slangem typu, zda je toto „součástí našeho osobnostního softwaru“. Těm, kteří nejsou takovým „softwarem“ vybaveni, to ale bude nesrozumitelné.

 

Nad románem se dají spřádat rozličné úvahy, záleží na tom, zda chcete být třeba součástí nějakého tábora, který bude chtít opět autora odněkud vylučovat nebo intelektuálně lynčovat. Následující řádky nemají za cíl nabídnout jediný možný pohled, ale toliko individuální reflexi, s níž nemusí všichni souhlasit.

 Michel Houellebecq na Festivalu spisovatelů Praha 2005

.

Falokratická vášeň, nebo konzervativně-revoluční kritika?

Ale neskrývejme nic: největší pozornost věnuje autor svému pohlavnímu údu. Je to šokující? Ne, v zásadě ne, neboť v nejnovější Houellebecqově knize Serotonin jde i o něco jiného. Ale můžete si vybrat. Ze začátku je té falokracie možná více, než by si soudný čtenář přál, na konci poněkud méně a v části, kdy se zabývá rozpadem tradičních hodnot a zemědělství v Normandii, na to skoro zapomenete… kdyby se tu náhle odněkud nevynořil jeden německý pedofil.

 

Ne, tvorba francouzského autora tu neměla zpočátku velkého pochopení. Na český trh se dostávala pomalu, nejprve v nakladatelství Mladá fronta, jenž publikovalo v překladu Alana Beguivina v roce 2004 jeho prvotinu Rozšíření bitevního pole (Extension du domaine de la lutte, 1994), a to dlouhých deset let od francouzského vydání, a po intermezzu v nakladatelství Garamond, jenž vypravilo v odstupech další dvě knihy, nyní již pravidelně vychází Odeonu. Navzdory úzké skupině zasvěcených znalců francouzské literatury se nikomu moc nechtělo číst v Houellebecqových knihách příběhy zamindrákovaných hrdinů, tolik podobných samotnému autorovi, kteří v zásadě nevědí, co mají dělat se svým životem. A proto se věnují hlavně tomu, jak dosáhnout sexuálního vyvrcholení, jež ovšem pravidelně… jaksi nevyjde zcela plně.

 

Teprve, když se trochu rozneslo, že Houellebecq, francouzský autor s tak podivně znějícím jménem (ve skutečnosti se narodil 26. února 1956 na Réunionu jako Michel Thomas), píše vlastně neskrývané literární porno, se jeho okruh čtenářů rozšířil. S přechodem českých vydání do Odeonu se začala zkracovat i doba od francouzského vydání po jeho český překlad. Vedle Beguivina se objevila jako Houellebecqova překladatelka do češtiny i Jovanka Šotolová.

V roce 2005 přijal pozvání k účasti na Festivalu spisovatelů Praha a v hotelu Josef psal svůj čtvrtý román Možnost ostrova (La Possibilité d'une île, 2005, č. 2007).

 

S nástupem druhého románu získal úspěch a první literární ocenění, anti-goncourdovskou cenu Novembre. Postupně začali někteří oceňovat, že v Houellebecqově dílech jde vlastně o trochu více než jenom o porno, a to dokonce o něco tak významného, jako je snaha o „sociální společenskou kritiku“. Dodejme, že tato „sociální kritika“ se pouští ve svých intelektuálních elipsách cestami, při nichž se autor neváhá vyjadřovat na hraně sexismu, misogynie, juvenofobie, rasismu i kryptofašismu. Bez toho, co se někdy Houellebecqovi upírá, by tato série výrazů s negativními konotacemi neměla valného opodstatnění. On totiž je sociálním realistou v dimenzi metafyzické. K nám se druhý román Elementární částice (Les Particules élémentaires, 1998) propracovával složitě, nejprve přes divadelní provedení v brněnském Divadle Reduta v roce 2010, o tři roky dříve, než vyšla kniha konečně v češtině.

 

Houellebecqovy Elementární částice jsou klíčovým dílem, patrně nejlepším z jeho dosavadní tvorby, neboť v něm nabízí filozoficky téměř revoluční náhled na téma, jenž dlouhou dobu strašilo ve francouzské společenské diskusi. Jedná se o „post-humanistickou“ vizi, založenou na překonání osobní individuální svobody neomezeným klonováním, jenž zničí všechny rodinné vazby, ale i „pocit povinných citů“, a která se dá číst jako polemika s předchozí generací (a patrně i konkrétně s jeho matkou Lucie Ceccaldiovou), jež chtěla uskutečnit „sexuální revoluci“. Houellebecqův „černý pohled“ je kritikou výsledků myšlenkových orgií, realizovaných i fyzicky předchozí generací osmašedesátníků, kteří podlehli utopické vášni a předpřipravili tím perspektivu současnou, totiž sexuální a společenskou mizérii.

 

Falokracie Houellebecqových románů, je neustálým dotazováním se po limitech touhy, která s postupujícím věkem mizí. Společnost, která nabídla k uspokojení pudů tolik náhražek, na sexuálním puzení vystavěla celý chrám. Podobně jako věž babylonská, která měla jít až do nebes, se zhroutila – a Houellebecq není nikým jiným než kronikářem této zkázy.

 Michel Houellebecq v hotelu Josef, Praha 2005

.

Výbuch hněvu a neodvratná ztráta spásy

 

Bylo by velmi snadné ponechat Houellebecqa jenom ve sféře „sociální kritiky“, neboť jeho psaní velmi originálním způsobem dokáže absorbovat témat více: tím nejvýbušnějším je bezesporu tendence zapojit do svých úvah i problematiku terorismu. Věnoval se jí ve dvou knihách: Platforma (Platforme, 2001, č. 2008) a poněkud ostřeji v Podvolení (Soummission, 2015, č. 2015).

 

První z dvojice knih vyvolala nečekaná srovnání. Spisovatel je s bravurou dokázal ustát, i když si jistě odnesl na duši pár dalších šrámů. Jakmile se ale v psaní dotýká příčin spjatých s imigrací a terorismem, sám sebe katapultuje do sféry, jež z něho udělá na chvíli mluvčího pravicově-vlasteneckých sklonů. Ty si nezadají s filozofy zániku Západu, ať již mluvíme o Oswaldu Spenglerovi nebo s filozofy současnými, jakými jsou ve Francii například Alain Soral nebo Robert Camus. Poslední dvě knihy mu vynesly obvinění, že je vlastně fašista. To potvrzuje i poslední kniha Serotonin, nebýt toho, že tyto ideologické nálepky jsou povrchním označením pro způsob rozpravy, která míchá různé ingredience.

 

Nicméně není naprosto legitimní ptát se, zda evropská civilizace neztratila něco podstatného ze svého křesťanského základu?

 

V románu Podvolení vítězí ve francouzských prezidentských volbách roku 2022 kandidát „umírněné muslimské strany“. Kniha, jež vyšla téhož dne, kdy se udály útoky na redakci satirického časopisu Charlie Hebdo, 7. ledna 2015, měla nádech apokalypsy. I když Houellebecq v jednom rozhovoru pronesl, že „islám je to nejblbější náboženství“, jistě nikde nezpochybnil, že „absence spásy“ u současné západní společnosti, v níž náboženství bylo vykastrováno konzumem, je možná kořenem jejího budoucího zániku.

 

Hlavní postava Serotoninu, šestačtyřicetiletý agroinženýr Florent-Louis Labrouste, konzultant pracující pro ministerstvo zemědělství, prochází ničivou krizí středního věku. V autorově podání je to období vskutku silně devastující. Snaží se ho přesto tlumit, a to fiktivním antidepresivem Captorix, jež uvolňuje „hormon štěstí“. Odtud také název knihy. Odvrácenou stránkou tohoto tlumení bolesti je ztráta libida. Postavě to ale nebrání v tom, aby se společně se čtenářem nevydala na dlouhou cestu, v níž rekapituluje své předchozí vztahy.

 

Dozvídáme se na ní, že bude patrně cestou poslední, když se rozhodne opustit své dosavadní zaměstnání – a prostě zmizet. Jeho mladá „keramická Japonka“ Yuzu, neustále hledající připojení pro svůj mobil, v něm již nevyvolává žádnou touhu. Zato on sám v sobě cítí nutkání rozloučit se svými starými láskami: Claire, Kate, zvláště s Camille. Popisy v podobě flashbacků jsou podány se zničující romantikou, která by jednoho až rozplakala. Za Camille, která žije svůj život daleko od pařížského „centra světa“, se agroinženýr vydává v očekávání protnutí vzpomínky se skutečností, jež vyústí v podivně melancholický stalking.

 

 

Nejsilnějším dějovým okamžikem knihy je óda na zanikající francouzský venkov. Ta se odehrává v Normandii, kam hrdina jede navštívit o Vánocích svého dávného spolužáka Ameyrica, jenž se kdysi odhodlal uskutečnit svůj sen, jímž měl být návrat k venkovskému hospodářství. Po letech vidí hlavní hrdina Florent-Claude, že tato snaha přivedla jeho přítele doslova na mizinu. Kdo za to může? Odpověď není pro zemědělského poradce těžká: Evropská unie přece již dávno stojí za zánikem všeho, čím Francie kdysi byla a čím již není. Vstup nových zemí do EU navíc otevřel otázku zemědělských subvencí, kterých je stále méně, až nakonec nejsou žádné.

 

Řešení? Není jiné, než uspořádat blokádu na silnici A13 Caen–Paris, která ale skončí tragicky. Výbuch hněvu se v této situaci vymkl z kloubů a má povahu ryze teritoriální, nesouvisí se „žlutými vestami“, jež jsou v zásadě urbánní guerillou, ale s tématem mnohem subtilnějším. Za postavou Ameyrica se skrývá ještě celý jeden kontinent tradice, jež byla doslova poslána na gilotinu. Ten hněv přichází opravdu hodně z daleka.

 

S názory na politické postoje je to obecně s Houellebecqem těžké. Odkud přišel někdo s názorem, že je vlastně fašista? On, který svým popisem neustále lavíruje někde mezi názorovým anarcho-komunismem ve stylu frustrovaného bobo-snobismu (být „bobo“, tedy „buržoazním bohémem“ je pro něj patrně více než dojemně starým „baba“, tedy odvadlým hippíkem) na straně jedné. Na straně druhé jsou to romanticky laděné balzakovské postupy, jež udivují antikvární veteší. Ty ovšem střídá se suchým cynismem proroka téměř nietzcheovského střihu, což je nejvlastnější provokace. Za tím vším se ale skrývá hořce kvílivý křik osamělé lidské duše.

 

Ptáte se, zda lze najít u Houellebecqa také krásu? Jistě, je zde hořkost a cynismus, jež provázejí autora na cestě. Navzdory tomu ale je Houellebecq ke kráse a projevům citů vnímavý.

 Už jenom pro ten rozsáhlejší opis, jenž věnuje srovnání v prožívání lásky u ženy a muže. I když mužům autor neodjímá citlivost, křehkost a jemnost, láska je u ženy něco na způsob zemětřesení. Muž, obvykle překvapený z takového projevu, dlouho nechápe, až se i on sám, bude-li chtít, k lásce dopracuje.

 

To je více než Captorix, to je více, než návštěva u ironicky smutného psychiatra, jenž Florentu-Claudovi nabídne se snížením miligramů dávky na papírku napsaná jména tří callgirls, jež mu vmžiku vrátí i sebedůvěru v jeho vlastní sexuální schopnosti. Captorix, jenž uvolňuje v těle hormon štěstí a pohody, nic netvoří, ani netransformuje, pouze interpretuje, píše Houellebecq na konci knihy. Dává člověku šanci, podobně jako to učinil svou přítomností Bůh, a ze svého úhlu pohledu proti „zatvrzelým srdcím“ také Ježíš.

.

Více o Michelu Houellebecqovi najdete na pwf.cz.
Publikované ukázky z románů: Podvolení, Mapa a území

.